S uspokojením čteme, že český bankovní sektor je stabilní, silný a že obstojí v různých stres-testech. S menší radostí čteme, že zahraniční akcionáři našich největších bank inkasují každoročně miliardové dividendy, vydělané na našem trhu našimi firmami a moc se nám také nelíbí, že banky každé čtvrtletí vykazují zisky o devíti nulách.
Měříme si tyto informace hubenými úroky z vkladů, vysokými sazbami z úvěrů a promneme si oči, když čteme o průměrných mzdách v českém bankovnictví. Trochu se nám uleví snad jen když se dočteme, že i v bankách se občas propouští, a to i na vysokých manažerských pozicích.
Bohužel – spokojenost se silou a odolností českých bank nepřeváží nad jistou závistí a pokušením pár těch bankovních miliard posunout někam jinam. Tak konal státní rozpočet, když vybraným bankám předepsal daň z mimořádných zisků (tzv. windfall tax), navátou do jejich bilancí vysokou inflací a vysokými cenami za energie. Tento tah se sice moc nepovedl – stát očekával výnosy v desítkách miliard a dostal „jen“ 700 milionů, ale údajně z toho měli užitek střadatelé, kterým banky přidaly na úrocích, aby na stát zbylo méně. Stát to ale vzal pragmaticky, platnost daně prodloužil a za vyšší úroky se pochválil.
V poslední době se do stejné fronty na bankovní miliardy postavila i ČNB. Nejprve přestala úročit povinné minimální rezervy (PMR) a teď ještě zvyšuje jejich sazbu. Abychom věděli, o čem je řeč: banky mají povinnost uložit u ČNB část přijatých vkladů. Konkrétně to jsou 2 % z vkladů, splatných do 2 let (tedy např. ze všech běžných účtů). Dostávaly za to úrok ve výši základní sazby a z definice to byla určitá pojistka pro rizikové situace. Loni se úročení zrušilo a od příštího roku budou PMR dvojnásobné – tedy 4 % z uvedených vkladů. I když se nejedná o zásadní částky, tento krok je nepochybně významný. Poprvé se totiž mluví o tom, že centrální banka používá své pravomoci, aby zlepšila svůj hospodářský výsledek. To tu opravdu zatím nikdy nebylo!
PMR se v dobách před inflačním cílováním používaly k regulaci peněžní zásoby. Mluvíme o devadesátých létech, kdy centrální banka řídila primárně peněžní zásobu jako určující veličinu pro pohyb cen, tedy pro inflaci. S přechodem na inflační cíl a s rozvojem celého finančního sektoru ztratil tento nástroj smysl. Sazba PMR se v roce 2000 usadila na úrovni 2 % a vydržela tam celých 24 let.
Také se vždy mluvilo o tom, že nezávislost centrální banky spočívá mimo jiné i v tom, že svou měnovou politiku řídí bez ohledu na svůj hospodářských výsledek. Mělo to svou logiku. Měnovým opatřením by ČNB mohla svou bilanci vyspravit kdykoliv a velmi rychle. Stačilo by oslabení kurzu a čísla v bilanci letí nahoru. Úrokovými sazbami může snížit své náklady nebo zvýšit výnosy. Proto nebyl nikdy nikdo oprávněn kontrolovat hospodaření ČNB v měnové oblasti – nedávalo to smysl. Vždy se kontrolovalo pouze hospodaření v provozní a investiční činnosti – což ovšem tvoří jen nepatrnou část bilance ČNB. Tvrdilo se a předpokládalo, že Bankovní rada rozhoduje o parametrech měnové politiky podle svých analýz a s erudicí svých členů, s jediným cílem: udržovat cenovou stabilitu. Teď se zde objevil další, v Ústavě neuvedený cíl a tím je hospodářský výsledek ČNB.
Dva cíle představují v praxi dva směry. Při poklesu úrokových sazeb, což byl dosud signál o podpoře ekonomického růstu, o slábnoucím riziku inflace a nastávajících lepších časech, dochází zároveň v bilanci ČNB k poklesu nákladů. Není pak bez významu, zda se takové rozhodnutí přijme tento měsíc nebo až ten příští. Opačný vývoj – tedy zvyšování úrokových sazeb zvyšuje náklady ČNB a opět má každý den odkladu nebo uspíšení hodnotu milionů a miliard. Vedl se tu konec konců spor o to, zda měla základní sazba ČNB zůstat v roce 2022 na 7 %, nebo zda měla být ještě zvýšena. Nakolik se tím mohlo prodloužit nebo zkrátit období vysoké inflace. Těžko to někdo jednoznačně zodpoví. Můžeme ale snadno spočítat, že další zvýšení sazeb by zvedlo náklady a zhoršilo bilanci ČNB. Podobné je to s tzv. kurzovým závazkem, kdy ČNB intervencemi dosáhla slabšího kurzu koruny. Ukončení tohoto režimu v dubnu 2017 vedlo k posílení kurzu koruny a tedy ke zhoršení bilance ČNB. Proč se to stalo právě v dubnu 2017? Nebylo odkládání pro ČNB nakonec docela výhodné?
Dnes jsou to jenom náměty k přemýšlení, ale může být, že ve hře bude kredibilita centrální banky a to je hodnota, se kterou se ve všem vyspělých ekonomikách nakládá velmi opatrně.
Když centrální banky konají, vždycky to někomu prospívá a zároveň někomu škodí. Představme si ekonomiku rozdělenou na dlužníky a věřitele. Vždy se jedněm bere to, co se druhým přidává. Má-.li se jedna strana smířit se ztrátou, pak musí být přesvědčena, že je to ztráta nejmenší možná a že je cenou za stabilní měnu, kterou potřebují obě strany. Za to ručí centrální banka a každý člen Bankovní rady osobně svou profesní reputací. Proto se tito lidé vybírají tak obezřetně, proto mají mandát na 6 let, během kterých jsou prakticky neodvolatelní, dobře placení a vybavení nejkvalitnějším analytickým aparátem v zemi. Tak to má být, protože jedině tak tomu lze věřit. Zároveň platí, že ČNB lze kritizovat a lze o ní diskutovat … ale upřímně: nikdo se nepozastavuje nad kumulovanou účetní ztrátou ČNB z předcházejících let a pozornost nevzbudil ani vykázaný účetní zisk v roce loňském. Ani zvýšení PMR zřejmě moc nezaujme, ale za zamyšlení to určitě stojí.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla