Nejhorší kiks této vlády? Že zvedla daně vlastním voličům. Tedy pracujícím rodičům a živnostníkům. Poučení z kiksu? „Raději už ani nedáme tuhle oblast do programu.“ Tak nevím, jestli rezignace je nejlepší reakcí na kritiku. Jedno však vím jistě: pro občanské a křesťanské demokraty vůbec nemělo být složité něco vymyslet. Popíšu přesně, co mohli a měli udělat. A popravdě řečeno, tuhle jejich strategii jsem vůbec nepochopil. V podstatě se totiž rovná přiznání viny a setrvání v bludu.
Tento kabinet si jako hlavní úkol vytknul konsolidaci veřejných financí. Jenomže z velkolepých plánů na osekání veřejných výdajů nezbylo takřka nic. I Národní rozpočtová rada varuje před opětovným zvyšováním strukturálního schodku, pokud se neprovedou reformy. Aby vláda dostala deficit alespoň trochu pod kontrolu, mimo jiné snížila daňové úlevy rodinám a zvedla odvody živnostníkům. Krvavé řešení, jež selektivně postihlo její voliče. Nedotklo se seniorů či zaměstnanců, kteří tvoří základ elektoriátu ANO.
Že ani do voleb nejde pravice s reformou výdajů, je smutné. Nicméně přeci jen jde o trochu odtažité téma. Co však lidi určitě zajímá, jsou jejich osobní daně. Jenomže Fiala a spol. nejenže neslíbili, že je u rodin a OSVČ vrátí na původní úroveň. Nenapadlo je ani nic jiného, čím by svým voličům ulevili a tím si je trochu udobřili. Pořád jim chybí na půl milionu hlasů, které získali v říjnu 2021, jež jim zmizely mezi nevoliče. A ještě vytroubili do světa, že se neshodnou na žádném řešení. To už je vysloveně hloupé.
Opravdu jsem si myslel, že SPOLU učiní pokání, prohlásí, že daně svým lidem zvedla v těžké situaci, omluví se, poděkuje jim za trpělivost a pak řekne, že díky své úspěšné hospodářské politice je opět sníží. No nic. Ale mohla udělat něco jiného: totiž využít slevu na dani z příjmu a bonusy na děti k tomu, aby svým cílovým skupinám (ale vlastně všem) ulevila jinak. Máme skvělý robustní systém, který umožňuje činit doslova „zázraky“. Navíc k nim stačí zahýbat pár parametry, není třeba nějaké hluboké reformy.
Když Mirek Topolánek zaváděl rovnou daň, doprovodil ji (tehdy) vysokými slevami na poplatníka, nepracující manželku/manžela a bonusy na děti. Což jednak znamená, že ve skutečnosti se do systému zavádí jistá progrese (ti s nízkými a středními příjmy a s dětmi získají z pevně nastavených slev procentuálně více), jednak můžete provádět efektivní prorodinnou politiku. Což pochopili i lidovci, kteří se po roce 2013 vzdali snah obnovit progresivní zdanění a místo toho se vrhli právě na tyto odpočty.
Je třeba říci, že slevy a bonusy dlouhá léta nikdo nezvýšil. Zůstávaly na hodnotě necelých dvaceti pěti tisíc na dospělého a šest tisíc ročně na dítě. Právě lidovci přišli s tím, že by se měly razantně zvednout. Kvůli růstu mezd a inflaci. Ale rovněž přišli s novinkou „progresivního“ růstu slev u druhého a třetího potomka. Právě tyto rodiny jsou nejvíce zatíženy, přičemž není pravda, že jde o bohaté, ti naopak často mívají jen jedno dítě. Nechápu, proč na tomto dobrém návrhu lidovci společně s ODS teď dále nezapracovali.
Do voleb v roce 2017 šla KDU-ČSL s nápadem na odvážné zvýšení slev a bonusů, jež by lidem ponechalo v kapsách šedesát miliard korun navíc. Nakonec z toho bylo „aspoň něco“. Sleva na poplatníka se zvedla na třicet tisíc, u dětí na až na skoro 28 tisíc (u třetího potomka). Proč se v tom ale nyní nepokračuje? Když už není vláda ochota přiznat chybu s rodinnými slevami a s odvody živnostníků, mohla nabídnout něco jiného. Že by to stálo peníze? Ano, ale zůstaly by lidem a nerozházel by je stát. I to má svou hodnotu.
Navíc valorizace slev je spravedlivá. Kdyby dnes měly odpovídat svým reálným hodnotám v době zavedení, tak na poplatníka by se mělo odečítat padesát tisíc. Dejme tomu, že na manželku čtyřicet tisíc. U dětí třicet tisíc na první, čtyřicet na druhé a padesát na třetí. Pracující rodiče s dvěma ratolestmi by si tak polepšili o sedmdesát tisíc ročně. Samoživitelka s dvěma dětmi o skoro padesát dva tisíce. Tyto změny by byly správné, spravedlivé, jednoduché a dobře politicky obhajitelné.
Narozdíl od zrušení supehrubé mzdy, které pomohlo pouze bohatým zaměstnancům – zatímco živnostníci a lidé s nízkými a středními příjmy z něj neměli nic, nebo jen velmi málo – toto opatření míří na rodiny a relativně více by pomohlo těm, co berou méně. Navíc je rovné, nikdo z něj není vyřazen a každý si snadno spočítá, o kolik peněz na tom bude lépe. To poslední je samozřejmě skvělý hit do kampaně. Procenta lidem nic neříkají, konkrétní sumy ano.
Kolik by to stálo rozpočet? Ten by „zchudnul“ o zhruba šedesát miliard. Ale takto nemůžeme onu bilanci brát. Vláda má jen ty peníze, které vybere od lidí. Proč by měla tolik dostávat od rodin? Zrušení superhrubé mzdy stálo dvojnásobek, přičemž ti, jimž to pomohlo, si možná nějakých pěti tisíc měsíčně navíc ani nevšimli, zato chudí se museli obejít třeba s pětistovkou. Jíž si tedy oni asi všimli, ale nijak extra jejich rodinnému rozpočtu nepomohla. Tady by se udělalo mnohem víc muziky a s menším propadem příjmů státu.
Předpokládám, že lidovci a občanští demokraté by neměli mít problém využít systém, který se prosadil za jejich společné vlády pod vedením Mirka Topolánka. Takže proč s tím nepřišli? Výmluvu, že se neuměli dohodnout, opravdu neberu. Ve skutečnosti si myslím, že se jim nechtělo do škrtů ve veřejných financích, jimiž by nahradili onen výpadek. Právě proto se to ale mělo zavést. Jako bič na ministra financí, aby konečně snižoval přemrštěné výdaje eráru a nikoli zvyšoval daňové příjmy od lidí.
Chci toho tak moc?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
