Švehla: Politika jako umění možného

Ve volební kampani padlo však příliš mnoho silných slov a po volbách se zřejmě uklidnil jen vítěz. Z bývalé pětikoalice se klidnějších hlasů ozývá poměrně málo a jsou velmi nesmělé. Je to samozřejmě škoda. Na obou stranách politického kolbiště jsou schopní a rozumní lidé, kterým jde o totéž – o růst životní úrovně obyvatel a upevnění životních jistot. Široká shoda panuje také v tom, že tato země potřebuje zásadní reformy.

Končící vládní garnitura měla příležitost je uskutečnit. Za posledních 30 let to byla jedinečná šance, neboť vláda měla většinu v obou komorách Parlamentu, prezident ani Ústavní soud jí situaci nekomplikovali a v ekonomice země dominovaly důležité pozitivní faktory: sociální smír, celkem rozumné odbory, relativně nízké zadlužení a trvale vysoká zaměstnanost. Zásadních změn se však podařilo žalostně málo: důchodová reforma se omezil na úpravu několika parametrů, systematické změny ve zdravotnictví a ve školství zůstaly u ledu, justice se také nepohnula a z reformy daňové soustavy zbylo jen zrušení EET a zvýšení některých sazeb. Reforma stavebního řízení dopadla žalostně a státních úředníků přibylo, agendy naopak neubývají. Máme víc krajů, víc škol a víc nemocnic, než je zdrávo. 

Hledat viníky je sice mediálně vděčné, ale v podstatě málo užitečné. Spíš se ptejme, zda bude nová vláda schopna potřebné změny prosadit – zda bude ochotná k rozumnému dialogu s opozicí a zda také opozice najde sílu odhodit emoce, ideologické zábrany a pracovat pro veřejnost i v době, kdy nevládne. Některá municipální uspořádání ukazují, že dialog znesvářených stran funguje. ANO je v koalici s ODS i s dalšími stranami v různých krajích a táhnou tam za jeden provaz. 

Hledání širokého konsensu bylo doménou jednoho z prvních československých premiérů, Antonína Švehly. V hluboké politické krizi po vzniku samostatné republiky dokázal nastolit politickou stabilitu v prostředí silně znesvářených stran. Pro ilustraci dobře poslouží příklad tzv. “Pětky”, což byli zástupci pěti politických stran, kteří se mimo parlament a vládu dokázali dohodnout o zásadních rozhodnutích. Pětka byla ustavena v roce 1920. Byli to představitelé vládnoucích stran, ale když sociální demokracie přešla do opozice, její zástupce byl nadále členem. Na konto Pětky lze připsat zdar nejen Rašínovy měnové reformy, ale také velmi konfliktní pozemkové reformy a úspěšnou rozpočtovou a daňovou politiku státu. Pětka neměla žádný oficiální statut, ale byla respektovaná, měla autoritu a byla schopná vést dialog napříč politickými stranami. Švehla, který se později stal premiérem (nejdéle sloužícím), dbal důsledně na to, aby opozice mohla uplatnit své argumenty, aby přijímaná rozhodnutí byla v opozičních stranách přijatelná a prosaditelná. Politika se tak v meziválečném Československu stala základnou pro potřebné reformy. Byla v pravém slova smyslu “uměním možného” neboť dokázala přesvědčit různé názorové proudy o prospěšnosti chystaných změn. Pětka je sice některými analytiky považována za ústup od demokracie, ale praktické výsledky tento odsudek značně relativizují.

Neformální autorita “Pětky” vyplynula z politické dohody koaličních stran a v určitých případech i opozice, která byla důsledně dodržována. Co se jednou dohodlo, to platilo. Předsedové stran museli obájit kompromisy před svými poslanci i před svými voliči.  Zde stojí za zmínku několik dalších myšlenek Antonína Švehly: především považoval kompromis za výraz síly, nikoli slabosti. Principem fungování Pětky bylo: “buď se dohodneme, nebo se rozpadneme” a zároveň platilo, že “kdo chce získat všechno, nezíská nic”. Jsou to sice myšlenky staré sto let, ale snad by se stále ještě daly s úspěchem oprášit. 

Autor: Martin Švehla

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT