Za jiskru, která zažehla rychlý nárůst poptávky po digitální transformaci, lze bezpochyby označit pandemii COVID-19. Právě během této bezprecedentní krize se ukázalo, že přesun řady ekonomických činností do digitálního prostředí je užitečným nástrojem zachování alespoň části našeho běžného života.
Digitalizaci tak lze považovat za potenciální nástroj pro zvládání dalších kritických situací, které mohou nastat v budoucnu.
Druhým uváděným důvodem je pak často zvýšení efektivity podniků a zároveň snížení nákladů, které vzniknou v případě zavedení těchto nových technologií a postupů. To v konečném důsledku povede ke zvýšení konkurenceschopnosti celé ekonomiky a k hospodářskému růstu.
Argument pandemie, ale i hospodářského růstu však opomíjí jednu zásadní skutečnost, která v konečném důsledku vychází z nesprávného chápání cílů a nastavení podmínek digitální transformace. Touto skutečností je rozdílná výkonnost soukromého a veřejného sektoru při přizpůsobování se změnám, shromažďování informací a efektivní práci s nimi. Jedná se tedy o další z mnoha podob problému ekonomické kalkulace.
Ostatně empirický příklad rozdílné výkonnosti státu a soukromého sektoru v oblasti digitalizace byl patrný již během pandemie. I přes počáteční problémy způsobené prudkým nárůstem poptávky se digitální platformy dokázaly krizové situaci poměrně rychle přizpůsobit. Komunikační platformy jako Zoom, Google meet a Microsoft Teams byly v prvních dnech kvůli vysokému počtu účastníků poměrně často přetížené, ale netrvalo dlouho a tento problém se podařilo vyřešit. A nejen že byl vyřešen, nová situace dokonce donutila tyto platformy inovovat a vytvářet nové funkce, aby zlepšily kvalitu služeb a získaly tak zákazníky v konkurenčním boji.
Dalším zářným příkladem je rozvoj e-commerce a doručovacích služeb, bez nichž by bylo velmi obtížné se během výluky obejít. I zde zpočátku trvalo poměrně dlouho, než se samotné zboží dostalo ke spotřebiteli, a samotné webové stránky byly často přetížené. Někteří obchodníci neměli k dispozici ani tento nástroj. Rychle se však rozšířil mezi naprostou většinu firem a byl dále inovován a rozvíjen.
Stát však nebyl zdaleka tak rychlý a inovativní. Jeho kroky a snahy o digitalizaci služeb během pandemie (a dokonce i po ní) lze označit za velké selhání, což je v naprostém kontrastu s výkonem soukromého sektoru. Pouhým přesunem již existujících služeb a platforem, zejména těch, které se týkaly komunikace se státem (podávání různých žádostí nebo předkládání dokumentů), jakož i placení transakcí se státem (podávání daňových přiznání a dalších poplatků), se některým vládám dosud nepodařilo digitalizovat ani na této základní úrovni. Srovnáme-li to s tím, jak rychle dokázal soukromý sektor digitalizovat možnost vzájemné komunikace a transakcí, jedná se skutečně o tristní výsledky.
Nyní, po skončení pandemie, je digitalizace vnímána jako jeden společný proces, jako celek. Skutečnost však nemůže být tomuto tvrzení vzdálenější. Digitalizace soukromého sektoru a digitalizace veřejného sektoru jsou dva odlišné procesy a jejich efektivita je také velmi rozdílná, jak ukazuje příklad pandemie. Chybným důsledkem vyplývajícím z homogenního vnímání digitalizace je pak misionářský přístup státu v procesu této transformace. Stát, tentýž stát, který v digitalizaci zaostával, nějakým zázrakem nabyl představy, že snad může soukromý sektor usměrňovat a radit mu, kam má investovat své peníze. Tento misionářský přístup by měl být vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyměněn za více observační přístup, kdy se stát bude od soukromého sektoru spíše učit a přenechávat digitalizaci v jeho rukou než se snažit ji přímo kontrolovat.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
