Filip Hanzlík: Češi jsou spíše konzervativní národ

Rozhovor s FILIPEM HANZLÍKEM, gestorem České bankovní asociace pro právní a spotřebitelské otázky.
V současné době vyšel nový průzkum ohledně chování Čechů k půjčkám. Co pro vás z toho vyplývá?
S úvěrem má podle našeho posledního průzkumu v Česku zkušenost 83 % lidí, přičemž aktuálně svůj dluh splácí necelá polovina z nich. Pouze necelá pětina Čechů deklaruje, že si peníze nikdy na nic nepůjčila, ale jen za uplynulý rok 2020 si půjčku vzala více než čtvrtina populace. Loňský covidový rok byl ve všech ohledech specifický, lidé si nebyli jisti ekonomickým vývojem, což se odrazilo v myšlení i chování Čechů, a to nejen ve vztahu k financím. Přestože z našeho průzkumu vyplynulo, že si během loňského roku půjčil každý čtvrtý Čech, celkově objem nově čerpaných spotřebitelských úvěrů za rok 2020 klesl v důsledku odložené spotřeby domácností. I když řada lidí musela díky pandemii přehodnotit své rozpočty, na počtu nesplacených půjček se to nijak významně neodrazilo. Podíl nevýkonných úvěrů je dle statistik České národní banky v ČR stále jeden z nejnižších v Evropě. A dokonce i v loňském covidovém roce tento podíl dále klesal, a to jak v segmentu běžných spotřebitelských úvěrů, tak v segmentu hypotečních úvěrů. Navíc se nejedná o žádný jednorázový výkyv, nýbrž o pokračování již přinejmenším desetiletého sestupného trendu, což je velmi pozitivní zjištění.
Průzkum také ukázal, že ve vztahu k půjčkám se rizikově chová 11 % Čechů (tedy zhruba každý 10. Čech), což samo o sobě neříká, že je to špatně. Důležité je jaké faktory lidé vykazují. Typicky rizikové chování, které je zároveň alarmující, je krytí současné půjčky novou půjčkou. Pokud nám banka odmítne půjčit, měl by to být pro nás varovný signál, že půjčka bude pravděpodobně nad naše možnosti. Jít žádat o úvěr k nelicencovanému poskytovateli půjček pak může představovat „cestu do pekel“. Nad každou půjčkou bychom se sami měli zamyslet a zhodnotit, zda ji budeme v budoucnu schopni splácet i se všemi úroky. Důležité je být upřímný sám k sobě. Nerozvážné půjčování může za určitých okolností končit dluhovou spirálou, potažmo exekucí.
Jaký je podle vás vztah Čechů k půjčkám a k penězům?
I přesto, že se v souvislosti s půjčkami může chovat rizikově každý 10. Čech, patříme v oblasti nesplacených úvěrů k mezi naprosto příkladné národy, protože jejich podíl je v ČR velmi nízký, hluboko pod průměrem EU. Což je pro nás a náš bankovní sektor dobrá vizitka. Pokud se týká finanční gramotnosti obecně, ta je dle zjištění ČBA z letošního března, zhruba na úrovni 55 bodů (Index finanční gramotnosti ČBA). Více než čtvrtina Čechů se hůře orientuje ve finančních záležitostech a každý třetí považuje v současné době řadu informací za zbytečnou. Rezervu na horší časy si podle vlastního vyjádření tvoří většina Čechů, nejčastěji s ní vyjdou tři měsíce. Dobrou zprávou je, že dvě třetiny Čechů o penězích víc přemýšlí, chce více spořit a lépe hospodařit.
V rámci opatření proti koronavirové krizi bylo lidem umožněno odložit si splátky úvěrů. S odstupem času vidíte to jako dobré rozhodnutí?
Odklad splátek, ať už z vlastní iniciativy bank, kdy ČBA navrhla již 12. 3. 2020 svým členským bankám, aby v odůvodněných případech přistoupily vůči svým dlužníkům k tříměsíčnímu odkladu splátek, nebo následně na základě zákonného moratoria, které umožnilo odklad až na šest měsíců, byl rozhodně užitečným nástrojem a pomocí, která je ku prospěchu všech zúčastněných. V řadě případů předešel problémům se splácením, do nichž se snadno mohly dostat domácnosti, které díky pandemii přišly o větší část příjmů. Odklad splátek tak více než půl milionu domácností umožnil finančně se nadechnout a případně si i vytvořit určitou finanční rezervu, se kterou pak mohly dále nakládat. Nutno poznamenat, že banky celou situaci s odklady splátek zvládly na jedničku, denně vyřídily tisíce žádostí o odklady, a ještě než nový zákon ke splátkovému moratoriu nabyl účinnosti, přijaly a z vlastní iniciativy na základě dobré vůle vyřídily 230 tisíc žádostí o odklad splátek.
Je jistě důležité upozorňovat, aby si velmi pečlivě rozmysleli, co budou na úvěr pořizovat. Na druhé straně může přiletět černá labuť jako v případě současné koronavirové pandemie, současného zvyšování životních nákladů a každý propočet může být marný. Jak byste radil postupovat v takovém případě?
Je to tak, výpadek příjmů může skutečně přijít kdykoli a především nečekaně – ať už se jedná o ztrátu zaměstnání, vážný úraz nebo pandemii. V takových případech nás nad hladinou udrží jen dostatečná finanční rezerva, kterou bychom si měli tvořit a která by měla být alespoň ve výši šestinásobku celkových měsíčních výdajů domácnosti. Taková rezerva totiž dává prostor, aby lidé nejednali příliš ve stresu, a nesahali pod tlakem k rozhodnutím, kterých by mohli později litovat a která by mohla mít neblahé následky. Velmi rizikové bývá splácení půjčky jinou půjčkou, obzvláště tehdy, pokud se z tohoto přístupu k „řízení“ dluhu stane metoda, modus operandi. To totiž ve většině případů znamená, že daný člověk není schopen, popř. ochoten kterýkoli ze svých dluhů efektivně splatit, umořit. Je prakticky jisté, že koloběh půjček se dříve či později zadrhne a dané osobě pak takříkajíc přes noc raketově vzroste splatný dluh, a to zpravidla v objemu, který není schopen ze svých běžných příjmů zaplatit. Pak nastává skutečný problém.
Pokud se do finančních problémů již dostaneme, tím nejdůležitějším pravidlem je přiznat si problémy, nepanikařit, a především je začít včas řešit. V první řadě je vždy nutné co nejdříve kontaktovat věřitele, vysvětlit mu co se stalo a pokusit se najít s ním společné řešení – posun splátkového kalendáře, odklad splátek apod. Obecně platí, že čím dříve se k takovému kroku dlužník odhodlá, tím je naděje na nalezení nějakého rozumného východiska větší.
V případě jakýchkoli finančních potíží lze vyhledat i bezplatnou odbornou pomoc, např. v Poradně při finanční tísni, kde lze s odborníky zdarma konzultovat svou situaci a hledat další možnosti řešení, a to třeba i souběžně s jednáním v bance.
Pokud řešení finančních problémů odkládáme, nikdy z toho nevzejde nic dobrého. Problémy se samy nevyřeší, naopak se spíše prohloubí a mohou skončit i exekucí.
Jedním z velkých problémů jsou také hypotéky a zvýšené úrokové sazby. Co v takových případech?
Hypotéky představují specifický druh úvěru – jednak z pohledu výše úvěru, ale také i z pohledu procesu rozhodování zájemce o hypotéku. U každého úvěru je dobré vyložit sám sobě pravdivě karty svých příjmů a zejména výdajů. Zároveň platí, především u dlouhodobějších úvěrů, že bychom se při téhle „rozpočtové analýze“ neměli spokojit s tím, že zamýšlený úvěr budeme schopni splácet takzvaně „na krev“, tedy bez rezervy nebo jen s minimální finanční rezervou na konci každého měsíce. Čím menší taková rezerva je, tím je takový úvěrový vztah zranitelnější, protože ho může z rovnováhy vychýlit i relativně malý nečekaný, ale nezbytný výdaj.
Co se týče zvyšování sazeb, bude mít rozhodnutí ČNB v případě hypotečních úvěrů dopad pouze dílčí, protože hypoteční sazby reagují na tržní úrokové sazby delších splatností, a ty už od konce minulého roku postupně rostou. Promítá se v nich vývoj delších úrokových sazeb v zahraničí, očekávání zotavování ekonomiky po pandemii, výše inflace i očekávané zvyšování sazeb centrální banky. Hypoteční sazby tak budou dále mírně růst a pokračovat v trendu posledních měsíců. Není potřeba se ale obávat, že by hypoteční sazby poskočily nahoru stejně rychle, jak zvyšuje sazby ČNB.
Jaký je váš názor na institut Milostivého léta, který byl schválen Sněmovou i Senátem?
Milostivé léto jako součást tzv. exekuční novely, je dosti novátorský, odvážný a potencionálně velmi přínosný počin. Dlužníkům, vůči kterým je vedeno exekuční řízení ze strany státu, dává reálnou šanci zbavit se za dosti výhodných podmínek a v krátké době některých nebo i všech svých „veřejnoprávních“ dluhů. Postačí, že v daném časovém rámci zaplatí nebo doplatí jistinu vymáhané částky a zhruba tisíc korun na nákladech řízení, a zbytek dluhu pak zanikne. Na rozdíl třeba od teritoriality soudních exekutorů, kterou parlament již několikrát odmítl (a odmítavě se k ní staví i ministerstvo spravedlnosti), představuje Milostivé léto právní nástroj, který pro dlužníky z veřejnoprávních exekucí znamená skutečnou pomoc a naději na nový začátek. Zasloužilo by si podle mého názoru větší publicitu nebo informační kampaň.
Jste pro teritorialitu exekutorů a jejich zestátnění, jak navrhují některé politické strany?
ČBA setrvale a konzistentně argumentuje proti zavádění místní příslušnosti soudních exekutorů, jejímž následkem by bylo vymýcení soutěže mezi exekutory. Takový systém má sloužit pouze jako nástroj administrativního přerozdělení trhu (exekučních zakázek), a tedy k lepší saturaci menších a malých exekutorských úřadů. Současně však vykazuje zcela neblahý dopad na vymahatelnost pohledávek, a tedy ve svém důsledku neodůvodněně poškozuje věřitele. Zavedení teritoriality tedy považujeme obecně za škodlivé. Především ale teritorialita naprosto neřeší skutečné a zásadní problémy současné české exekuční reality. Tím hlavním problémem je nepochybně obrovské množství historicky nakumulovaných exekučních řízení, která nezřídka zcela marně formálně stále běží již řadu let. Tady opět zmíním exekuční novelu, která kromě Milostivého léta (to má potenciál ukončit férovým způsobem určitě desítky, ne-li stovky tisíc exekučních řízení vedených ze strany státu) přináší např. ustanovení, podle kterého dojde k plošnému a nenávratnému zastavení exekučních řízení, ve kterých za poslední tři roky nebylo nic vymoženo, a která jsou vedena pro částku jistiny do 1500 Kč, přičemž exekutor i oprávněný budou určitým způsobem za takto zastavené exekuce kompenzováni. Tímto zdánlivě drobným opatřením dojde k ukončení nejspíše několika set tisíc exekučních řízení. Kromě toho přináší exekuční novela i pravidla zastavování exekučních řízení běžících bez výtěžku, tedy marně, určitý počet let s tím, že oprávněný může dobu trvání řízení prodloužit zaplacením zálohy. I toto opatření povede podle mého názoru k tomu, že oprávněný se v řadě případů rozhodne exekuční řízení dále neprodlužovat, protože zaplacení zálohy vyhodnotí jako neekonomické. Exekuční novela obsahuje i nová pravidla postupu při mobiliárních exekucích, která jdou směrem k větší ochraně povinného. Teritorialita se ve světle těchto zcela praktických a efektivních opatření jeví jako zcela prázdný pojem, jako pouhý politický fetiš.
Jak se podle vás změnil přístup Čechů k penězům?
V posledních letech můžeme vidět nárůst zájmu o digitalizaci – nejen ve vztahu k půjčkám, ale i k placení a vyřizování osobních záležitostí. Češi jsou ale přesto spíše konzervativní národ. Než se rozhodneme moderní způsoby obsluhy financí přijmout a využívat je, chvíli nám to trvá. Nicméně i v tomto se situace lepší a s tím, jak se banky plně digitalizují, si i Češi zvykají na digitální obsluhu svých peněz a využívají ji stále častěji. Důkazem může být i velmi rychlé rozšíření a používání bankovní identity jako metody elektronické identifikace na dálku, a to nejen vůči bance, ale i ve vztahu k orgánům státu a samosprávy, a v poslední době i vůči soukromoprávním poskytovatelům služeb poskytovaných na dálku. Přesto stojí za zmínku, že lpíme i na tradičních metodách, protože zrušení fyzických peněz by řada z nás vnímala jako omezení svobody.
Více si půjčují mladí lidé, starší lidé více šetří. Čím si tento jev vysvětlujete?
Já bych řekl, že je to do jisté míry normální, a že to tak bylo vždycky. Většinově platí, že mladí lidé zkrátka nemají z čeho pořádně šetřit na rozdíl od těch starších. Současně výraznou ostražitost vůči půjčkám a úvěrům pozorujeme zejména ve věkové skupině 54-66 let a velmi výraznou pak ve věkové skupině 66+. Důležitým faktorem je také vzdělání, když obecně (i když nikoli bezvýjimečně) platí, že se vzrůstajícím vzděláním klesá pravděpodobnost vysloveně rizikového zadlužování. No a svoji roli také jistě hrají faktory jako životní zkušenost, sociální zázemí, pocit zodpovědnosti.
Celý svět žije v současné době na dluh. Státy hospodaří se schodky a mluví se jen o jeho výši. Když se toto stane u člověka, je to problém. Jak mnohým lidem vysvětlit, že státy mohou?
Hospodaření jednotlivce, popř. rodiny se občas srovnává s hospodařením státu, ale osobně mám za to, že tahle paralela úplně nesedí, že je to srovnání poněkud zavádějící. Myslím, že základní rozdíl je v tom, že zatímco jednotlivec nebo i rodina řeší své hospodaření, včetně zadlužení a splácení dluhu, v horizontu svého produktivního života, pak stát je v tomto srovnání jaksi „věčný“, existuje hypoteticky neustále, a tedy i horizont jeho hospodaření, opět včetně zadlužení a splácení dluhu, je diametrálně odlišné. Naopak některé aspekty zadlužení státu a jednotlivce či rodiny jsou podobné.  Nejen jednotlivec, ale i stát může zbankrotovat, pokud to se zadlužováním přežene. U státu (ale platí to podobně i u jednotlivce nebo rodiny) je důležitá míra, a také struktura dluhu, protože v obou kategoriích se může jednat o zadlužení zdravé či lépe řečeno nerizikové. Je jistě rozdíl, pokud je stát nucen financovat na dluh svůj běžný provoz, nebo si půjčuje např. na realizaci dobře promyšlených investic, které mají potenciál zvýšit jeho konkurenceschopnost a v konečném důsledku i jeho schopnost dostát svým dlužnickým závazkům.
Co vidíte jako nejdůležitější v životě? 
Rázem si připadám jako na pověstné pohovce psychoanalytikově. Tuším sice, že to bude znít jako klišé, ale pravda je taková, že čím jsem starší, tím větší význam a hodnotu pro mne má inspirativní a láskyplný partnerský vztah, moji dva synové, ze kterých mám nesmírnou radost, a vůbec rodinné zázemí, a to včetně našich dvou psů, kterým jsem se původně bránil, ale celkem záhy si mě dokonale omotaly (jsou to fenky) kolem prstu, v té míře, ve které mají psí prsty. Myslím si zkrátka, že pokud je člověk spokojený, neřkuli šťastný v osobním životě, tím lépe se mu zvládají všechny ostatní životní disciplíny.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: Pixabay
Foto 2: Poskytnuto Filipem Hanzlíkem
Zdroj: Renáta Lucková