Prosincové rozhodnutí Evropské centrální banky jako dohledového orgánu nad velkými bankami v eurozóně omezit v roce 2021 výplatu dividend jednotlivých skupin na patnáct procent zisku předchozích dvou let nebo 0,2 procent kapitálu třídy CET1 vyvolalo kritiku řady investorů, ale i samotných bankéřů (vzorovou ukázkou je obsah článku „Europe’s banks fear investor flight after dividend bans“ ve Financial Times z 25. prosince 2020).
Toto rozhodnutí podle nich podkopá důvěru investorů a neumožní bankám získávat na trzích nový kapitál. Realita je ovšem mnohem prozaičtější – investoři již dlouhou dobu moc velkou důvěru ve většinu bank z eurozóny nemají, neboť jejich ziskovost je slabá a nelze předpokládat, že se v dohledné době zlepší.
Ukazatele rentability RoA (Return on Assets, tj. výnosnost celkových aktiv) i RoE (Return on Equity, tj. výnosnost vlastního kapitálu) se v bankovním sektoru eurozóny dostaly ve druhem čtvrtletí 2020 na prakticky nulové úrovně. Ve třetím čtvrtletí došlo k určitému zlepšení, ale záporných hodnot tyto ukazatele nadále dosahovaly v Irsku, Španělsku a v některých dalších jižních zemích. Slabá je i ziskovost německých, belgických nebo nizozemských bank. Těchto výsledků přitom bylo dosaženo v situaci, kdy tvorba opravných položek zůstala nevýrazná a podíl úvěrů se selháním se dále snižoval, k čemuž přispěl i pragmatický přístup dohledových orgánů k uplatňování účetního a regulatorního rámce. Je ale nepochybné, že u řady úvěrů postupně dojde ke zhoršení kvality a opravné položky se časem zvýší. Bez růstu úrokových příjmů nebo bez výrazného snížení provozních nákladů (přičemž ani jedno není příliš pravděpodobné) se tak ziskovost může začít opět propadat.
O nedůvěře k perspektivě bank v eurozóně svědčí i vývoj jejich tržního ocenění. V posledních týdnech se akcie bank připojily k obecnému „rally“, i když jen v omezené míře. Výmluvnější obrázek nabízí srovnání vývoje ocenění bankovních titulů od začátku globální finanční krize v eurozóně a USA. Index amerických bank je tam, kde byl na začátku roku 2008, zatímco index bank eurozóny je na zhruba jedné pětině. V tomto ohledu lze nalézt paralelu mezi vývojem v eurozóně a v Japonsku. V obou případech nedošlo po velkém šoku (v Japonsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v eurozóně po nástupu krize v roce 2008) k efektivnímu vyčištění bilancí bank a k jejich restrukturalizaci a konsolidaci. Koronavirová krize možnosti bank samotných i jejich regulátorů, jak v tomto ohledu dosáhnout pokroku, ještě dále snížila. Na politické úrovni je této otázce věnována vysoká pozornost, ale velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi spolu s otázkou „Kdo bude restrukturalizaci platit?“ shodu na efektivním řešení zásadně brzdí.
Porovnání bankovního indexu v EA a US
(začátek 2008=100)
Zdroj: Refinitiv
Nepříznivý vývoj ziskovosti se bude promítat do kapitalizace bank. Na první pohled současná čísla žádný větší problém nenaznačují. Průměrný celkový kapitálový poměr za jednotlivé země eurozóny dosahoval ke konci třetího čtvrtletí roku dvacet procent (v ČR dvacet tři procent) a klíčový ukazatel kapitálového poměru při použití nejkvalitnějšího kapitálu CET1 pak téměř osmnáct procent (v ČR dvacet dva procent). V průměru tak banky překračují nejen osm procentní minimum a požadavky v Pilíři 2, ale i celkový požadavek po zahrnutí makroobezřetnostních rezerv. Pro řadu z nich však může přinést určité napětí postupný náběh požadavků souvisejících s dohodnutými basilejskými pravidly (Basel III) a minimálního požadavku na kapitál a způsobilé závazky (MREL). Mnohem větší potíže může způsobit zhoršení kvality úvěrového portfolia, a to dvěma kanály. Prvním je nárůst nákladů na riziko (vytváření opravných položek k očekávaným úvěrovým ztrátám) a druhým nárůst rizikových vah u bank používajících k ohodnocení rizika interní modely. V důsledku této kombinace se může kapitalizace bank, které ji již dnes mají relativně slabou, dostat na hranu regulatorních požadavků. Týká se to zejména zemí, kde je již nyní kapitálový poměr CET 1 kolem patnáct procent či ještě níže (Rakousko, Německo, Španělsko, Francie, Itálie, Řecko či Portugalsko). Nemusí jít přitom pouze o hranici z hlediska regulatorních požadavků, ale i z hlediska důvěry investorů.
Lze očekávat, že vzniknou silné tlaky na prodloužení „pragmatického přístupu“ k pravidlům a obezřetnostním požadavkům. Součástí mohou být i snahy části evropských zástupců v Basilejském výboru pro bankovní dohled o úpravu či oddálení platnosti některých dohledových pravidel (např. výstupního prahu pro rizikové váhy, který omezuje, jak moc mohou rizikové váhy vypočítané podle modelů jednotlivých bank klesnout pod úroveň danou použitím jednoduššího standardizovaného přístupu). Je také dosti pravděpodobné, že začnou sílit hlasy o potřebě stabilizace a vyčištění bilancí bank za podpory veřejných institucí, včetně zapojení ECB jako měnového orgánu v té či oné formě. Cesta k tomu může být ale hodně dlouhá, neboť banky si mohou docela snadno dovolit držet v bilancích nevydělávající aktiva díky ultra levné likviditě od ECB. Věčně to ale takto fungovat nejspíše nebude.
JAN FRAIT, ředitel sekce finanční stability České národní banky
Foto 1: pixabay.com
Foto 2: Archiv Jana Fraita