Před pěti lety na přelomu roku se již naplno rozjela aféra dieselgate. Analytici hovořili o konci největšího výrobce aut v Evropě a rozhořčení majitelé aut se domáhali náhrady škody, kterou jim VW instalací softwaru způsobil. VW vše ustál a jeho výroba nadále pokračuje.

Zdá se, že vše se vrací do normálních kolejí. Zdání klame.

Kauza především ukázala (a stále ještě ukazuje), že vymáhání náhrady škody prostřednictvím hromadných žalob – nejrozšířenějšího nástroje v kauze Dieselgate – nemusí vést zaručeně k úspěchu, což nejlépe dokazují přelomová rozhodnutí Nejvyššího soudu z nedávné doby. Také tisíce českých majitelů aut se v této kauze přihlásilo do hromadných soudních řízení, aby od VW získali odškodnění. Jenže, dosud žádné nepřišlo. Důvodů je několik.

Zaprvé: nejde o stejný případ, jako třeba v Německu nebo USA, kde je zcela odlišné právní prostředí. Český právní řád totiž zatím termín hromadná žaloba vůbec nezná, zákon je sice již připraven, ale stále čeká na schválení v Poslanecké sněmovně. Přesto společnosti DieselGate a Safediesel podaly za spotřebitele, kteří se k nim přidali, jakousi „pseudohromadnou“ či „kvazihromadnou“ žalobu.

Zadruhé: žaloby podané zmíněnými společnostmi mají (právě i kvůli chybějícímu institutu hromadných žalob v českém právním prostředí) řadu vad a nedostatků. Na tuto skutečnost upozornil na podzim letošního roku Nejvyšší soud. Ten odmítl rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, který žalobám podaným oběma společnostmi původně vyhověl (byť pouze tzv. kontumačně – proto, že VW se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobám). Nejvyšší soud konstatoval, že žaloby jsou samy o sobě natolik vadné, že jim není možné vyhovět. Konkrétně SafeDiesel a DieselGate uplatnily více (přesně řečeno čtyři) nároky, ale jasně a jednoznačně je nespecifikovaly ani nevyčíslily. Požadování souhrnné (paušální) částky nestačí. To bude třeba napravit – žalobní iniciativy budou muset žaloby v podstatě přepsat znovu a vyčíslit a doložit samostatně každý z nároků, jinak budou žaloby zamítnuty. Vedle toho navíc odvolací soud (Městský soud v Praze) již dříve ve svém rozhodnutí uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 8 nejspíš pro projednání žaloby není příslušný. To znamená, že žalobci podali nejen vadnou žalobu, ale žalovali také u špatného soudu.

Zatřetí: případné nároky jsou v této chvíli již promlčené. Podle českého práva se totiž lze s úspěchem domáhat práv před soudy jen v omezeném čase, přesně maximálně tři roky od okamžiku, kdy se údajní poškození o svých nárocích dozvěděli. Celá kauza byla široce medializovaná již v září 2015 a bezprostředně poté koncern VW spustil webovou stránku, na které si majitelé vozů mohli ověřit, zda na ně kauza dopadá. Majitelé dotčených vozů se tak o případných nárocích dozvěděli již na podzim 2015. Jejich případné nároky tedy byly promlčeny nejpozději koncem roku 2018.

A za čtvrté: vývoj emisní kauzy před německými či jinými zahraničními soudy nemá žádný právně významný a precedenční vliv na tuzemská soudní řízení. Právní úprava v České republice i v Německu je odlišná a odlišný byl i přístup úřadů v obou zemích. V Česku nebylo nikdy shledáno, že by vozidla nesplňovala technické ani právní podmínky pro jejich provoz, a ani servisní akce tak nebyla povinná.

Dosavadní výsledky veškerých snah žalujících stran v aféře dieselgate v českém právním prostředí tedy ukazují, že pro spotřebitelé se spíše zvyšují rizika, než naděje na řádné odškodnění – pokud tedy budeme spoléhat na zmíněné “kvazihromadné” či společné žaloby. Již dříve jsem upozorňoval na problematickou konstrukci žalob a spotřebitelům radil, aby byli obezřetní a důkladně zvážili rizika před tím, než se do společné žaloby zapojí. Platilo to před pěti lety a platí to dodnes. Do té doby, než bude schválen příslušný zákon, budou podobné pokusy nebezpečné a spotřebiteli nepřinesou zhola nic.

MARTIN REZEK, advokát

Foto: pixabay.com