Oni jsou “vítězové”. Na druhé straně nám tu vzniká poměrně široká vrstva “poražených”, těch, kteří pracují a dosud si žili docela slušně. Najednou však padají na hranici chudoby. Pokud se nepodaří tuto trhlinu ve společnosti zacelit, mohou nás čekat velké problémy.
Zažili jsme krušné časy. Výrazně zdražilo kde co, od jídla až po dovolené. Přesto jsou slušné restaurace přecpané, zájezdy k moři vyprodané. Ale nenechme se mýlit. Tyto služby poptávají ti, jež krize nezasáhla, nebo na ní dokonce vydělali.
Víme, že nejen banky a energetické společnosti, ale i potravináři na inflaci vytěžili doslova majlant. Ti posledně jmenovaní mají na svědomí polovinu z růstu cen. Neboli na “Fialově drahotě” ve skutečnosti vydělal Babiš, jehož koncern Agrofert ji z velké části zavinil. Tohle se ale týká jen úzkých elit, které vydělají na každé krizi. Mnohem horší z hlediska politické, ekonomické i sociální stability je skutečnost, že se štěpí střední třída. Ta je beztak u nás mnohem slabší, než například v Německu a nyní dostává další tvrdý úder.
Střední vrstvy se dále strukturují na vyšší a nižší. A zatímco v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem se většina svou absolutní životní úrovní řadí do té bohatší části, u nás je tomu přesně obráceně. Být příslušníkem střední třídy u nás nikdy automaticky neznamenalo mít se opravdu dobře a například brát jako samozřejmost mít nové auto, solidní vlastní bydlení a dvakrát do roka zahraniční dovolenou. Pro některé ano a platí to i dnes. Zato mnoha jiným se tato vidina blahobytu ještě vzdálila.
Lidé mají ve zvyku hodnotit svou úroveň podle srovnání s ostatními, tedy relativně. Nicméně, pokud máte vše, co pokládáte za potřebné ke slušnému životu, jste spokojeni. Jenže co když váš pád není “jen” relativní, ale i absolutní? Za uplynulých patnáct let se vzdor světovým ekonomickým krizím stále více Čechům začalo dařit poměrně dobře. Mnozí si zvykli na zmíněné benefity, najednou však na ně mnozí přestávají mít. Nájmy jdou nahoru, stejně jako pobyty u moře a luxusem se stává i posezení v restauraci.
Samozřejmě, že tohle je důvodem k frustraci. Sociolog a ředitel analytického ústavu STEM Martin Buchtík, řekl v rozhovoru pro web Info.cz, že se “společnost rozděluje na lidi, kteří jsou na tom příjmově středně nebo dobře, a na ty, kteří jsou na tom špatně. A zatímco ta první skupina, která je na tom lépe, už vidí budoucnost optimističtěji, část lidí z té druhé žije stále v tom, že to je všechno v háji…Pětadvacet až třicet procent lidí žije už relativně dlouho v mentálním nastavení, že to je a bude čím dál horší.”
Tohle je strašná zpráva. Skoro třetina občanů má pocit, že jsou na okraji a že tam zůstanou věčně. Jaký dopad to bude mít na jejich chování, na loajalitu ke státu, na volební preference? Buchtík poznamenává, že řada z nich nehlasuje, protože spíše řeší, jak nakrmit svoje děti. Co když se uzavřou a budou nenávidět vše kolem? Ale také by se mohli naštvat a “hodit” to nějaké protestní straně, klidně i proruské. Hlavně když jim slíbí, že se budou mít lépe. Ani jedna z těchto možností není dobrá.
Když oni nespokojení, zklamaní, zkrátka “poražení” zůstanou v izolaci, sice nebude mít jejich negativní naladění přímý dopad na volby, ale na společenskou atmosféru ano. A pokud by je ve velkém počtu dostali k urnám nějací antisystémoví extremisté, mohlo by to zcela převrátit mocenské poměry. Když se podíváme na poslední volby, tak při volební účasti 65 % volilo současnou vládu 28 % všech dospělých občanů. Zhruba stejně, kolik tvoří ona skupina vyloučených…
Toto zjevně netrápí liberální část koalice. Starosty, Piráty a TOP 09 volí z velké části liberální a zajištěné vrstvy. Jich se současná bída, až tak nedotýká. Proto ani tyto strany netrpí úbytkem preferencí. Narozdíl od ODS a KDU-ČSL. Republika se čím dál více dělí na úspěšně a neúspěšné, na centrum a periferii. A toto rozštěpení nevede jen mezi vládou a opozici, ale i napříč vládou. Konzervativci nutně potřebují řešit ekonomickou situaci občanů, zbylé tři partaje si (zatím) mohou volit luxus chovat se k nim přezíravě.
Vidíme, že liberálové vnášejí do veřejného diskursu pseudotémata (typicky kulturní války). Popřípadě se uchylují k frázím, jako “patříme na Západ”, snaží se moralizovat a vychovávat občany, kteří dle nich nejsou dostatečně “uvědomělí”. Nebo dokonce jdou proti českým národním zájmům, když bez výhrad podporují a propagují evropskou hloupou klimatickou politiku. Reálné potíže mnoha lidí jako by jim byly jedno. Jejich příznivci ovšem takovou politiku poptávají, takže za ni nepřichází trest. A novináři je vesměs chválí.
Média a sociální sítě jsou plné optimistických či přímo sarkastických příspěvků, jež zpochybňují, že by se vůbec někomu dařilo špatně. Tvrdá sociologická data však říkají něco jiného. Zajištěné elity se zjevně odtrhávají od obyčejných lidí. Ani z vládních konzervativců, kteří jsou zatím ve vleku liberálů, dosud nevypadl žádný program, či alespoň nápad, jak řešit hrozící rozkol. Pokud se jim to nepovede ani do voleb, jsou ohroženy nejen jejich volební výsledky, ale i soudržnost společnosti.
Balíček, který v září projedná Sněmovna, je jedna věc. Jistě má svůj význam pro státní rozpočet. Ale to skutečně podstatné nijak neřeší: jak dát naději lidem, kteří sami mají pocit, že jsou na dně a zůstanou na něm napořád? Nejde způsobit zázrak a zajistit jim z roku na rok slušné příjmy, to nedokáže žádná vláda. Ale “poražení” by měli cítit, že se o ně někdo zajímá a že jejich špatná životní situace nepotrvá věčně, aby začali věřit v budoucnost – jinak mohou uvěřit extremistům. A toho by se měli bát i momentální “vítězové”.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz