Lidé volí peněženkou. Dokud politika respektuje tuto starou pravdu, je rozumná. Jakmile v ní ale převládnou morální, pseudomorální, či “kulturní” témata, stává se z ní výbušná směs emocí, nenávisti a závisti.
Před patnácti lety se u nás i na Slovensku vedl tvrdý zápas mezi levicí a pravicí. Místy hodně vyhrocený a rozhořčený. Měl však racionální jádro, jímž byly socioekonomické zájmy různých skupin voličů. Nyní je tento tradiční demokratický střet vytlačován soubojem “dobra” a “zla”. A to není dobře.
Za dva týdny čekají bratry Slováky volby. Přičemž řada lidí s povděkem kvituje, že v Česku se (zatím) politici během kampaně aspoň neperou. Ano, poměry ve východní části bývalé federace jsou poněkud divočejší než u nás. Nicméně v politickém vývoji existují výrazné analogie. Neměli bychom je bagatelizovat, protože to, co se děje na Slovensku, nám není až tak vzdálené, jak se může zdát. Copak i doma nevidíme silné tendence volit někoho ne proto, že lépe hájí naše ekonomické zájmy, ale že je “slušnější”?
Ještě dva roky po volbách především liberální část nové koalice žije z toho, že straší Babišem a připomíná jeho poklesky. Morálka ovšem nemá hrát v politice prakticky žádnou roli. Ve stabilní demokracii jednak mají lidé a jejich volení zástupci sice různé názory, leč stejné hodnoty, jednak jisté morální standardy platí pro všechny čili nikdo nemá výhodu v tom, že se prezentuje jako “etičtější” než soupeř. Tato pravidla byla porušena, když “protikorupční” bojovníci znectili tradiční pravici a umetli cestu k moci Babišovi.
Ano, náš politický systém se pokazil už prokurátorským pučem. A právě šéf a majitel hnutí ANO zneužil “morální paniky” k tomu, aby zatlačil své oponenty do defenzívy, coby ty “špatné”, přičemž munici mu dodávala hysterie části médií a úplatní aktivisté. Nakonec se potvrdilo, že kdo s čím zachází, tím také schází a Babišovo neustálé moralizování se obrátilo proti němu. Širokou koalici, která ho porazila, nespojovalo vlastně nic, než odpor vůči jeho “nemravnému” stylu vládnutí.
Základem vítězství pětikoalice se stal “étos Letné”. Je totiž více než jisté, že pouze dobrý ekonomický program už by pravici na vítězství nestačil. To platilo naposledy v roce 2006. Nemluvě o tom, že mezi SPOLU a PirSTAN panují značné rozdíly v pohledu na daně a výdaje. V situaci, která zde panovala v roce 2021–a byla důsledkem vývoje už od doby, kdy do vlády vstoupily Věci veřejné (2010) – lze snad chápat, že Petr Fiala a spol. sáhli po etice jako vůdčím principu. Ale nyní už vládnou… Je čas ukázat reálné výsledky.
Jenomže se ukazuje, že vítězové voleb nejen nadřadili morálku ekonomice v kampani, ale zřejmě si ani žádné reformy nepřipravili “do šuplíku”. Což vede k nespokojenosti zejména konzervativní voliče. Těm liberálním zatím stačí ono moralizování a ukazování prstem na Babiše. Nějak se zapomíná, že přes všechny jeho špatné vlastnosti, on sliby svým voličům vesměs plnil. Ano, byly populistické a stály hodně peněz, ale tímto se nijak nelišil od sociálních demokratů. V mnohém hrál roli tradiční levice. A tradiční pravici máme kde?
V jistém smyslu lze vládnutí Andreje Babiše připodobnit k Robertu Ficovi v letech 2012-2018. Nekompromisní vůdcovský styl řízení strany i vlády. Cit pro témata, která táhnou lidi, bezskrupulózní populismus, ale také pragmatismus až cynismus. Schopnost masivně oslovit velké skupiny voličů, kteří sami sebe nepokládají za úspěšné, za vítěze společenského vývoje. Tvrdý nacionalismus doma a velké evropanství v Bruselu. Nutno dodat, že ani jeden z nich nezpochybnil naše spojenecké závazky v NATO, když byli u moci.
Jak Fico, tak Babiš se nyní radikalizují. Ten první mnohem víc (ale nás také nečekají brzké volby). Socioekonomická témata ustupují kulturně národním aspiracím. A proti oběma v první řadě nebojují tradiční konzervativní pravičáci, ale progresivní liberálové, pro než hospodářství, prosperita a růst nejsou prioritou a neumějí ani oslovit penzisty či lidi s nízkými příjmy jako tradiční levice. Slováci jsou na tom hůř, mají na pravici jen marginalizovaného Mikuláše Dzurindu, liberála Richarda Sulíka a křesťanské demokraty.
Uskupení Modrí konzervativního expremiéra nemá zřejmě šanci překročit pěti procentní hranici pro vstup do parlamentu, Sulíkova Sloboda a Solidarita se pohybuje kolem sedmi procent. Ještě lze pro pravicovou politiku počítat s KDH, která má kolem šesti procent, ale to už je opravdu všechno. V Česku SPOLU vyhrála volby a její lídr a předseda ODS je premiérem. Nicméně, liberálové a jejich moralistický přístup k politice hrají v kabinetu významnou roli. Na úkor řešení ekonomické krize, bohužel.
Na Slovensku hlavní střet zuří mezi mezi “proruskou” a “progresivistickou” rétorikou. Vítězství jednoho i druhého znamená prohru pro občany, protože šance na sestavení vlády s racionální a konzistentní ekonomickou politikou je mizivá. I u nás narážíme na problém, že “pětka” sice dokázala porazit Babiše, ale zatím nevyhrává nad vysokými dluhy a nízkým růstem. Paradoxně čím více její zejména liberální představitelé do oligarchy kopou, tím více ho posilují, neboť jim údery snadno vrací stejně falešným kázáním o morálce.
Pokračující útoky utvrzují voliče ANO v tom, že jeho soupeři neumějí nic než “antibabiš”. Což mu umožňuje pokračovat v agresivním chování a obviňování oponentů z kde čeho, aniž by musel přijít s vlastním řešením. I tak mu rostou preference. Pravda, jeho hulvátské vystupování zároveň pomáhá liberálům udržet si příznivce. Kdo spláče nad výdělkem, je konzervativní část vlády, která neplní očekávání svého elektorátu. Nakonec ovšem proděláme všichni. Protože ve válce mravokárců jako první umírá ekonomika.
Martin Schmarcz, vydavatelem revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz