Josef Michl: Budoucí chemici nemusí mít starost, že nebude co objevovat

Josef Michl je předseda Mezinárodní rady pro výzkum, vědu a inovace. Jako profesor chemie působí na University of Colorado at Boulder v USA. Od roku 2006 vede vlastní výzkumnou skupinu také na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. 

„Když jsem byl studentem, měl jsem za to, že asi tak pět procent toho, co je v chemii opravdu důležité, je známo, a zbytek není.  Od té doby, za skoro tři čtvrtě století, byl udělán nesmírný pokrok, a nyní pokládáme za samozřejmé věci, o kterých se nám tehdy ani nezdálo. Dnes si myslím, že asi tak pět procent toho, co je v chemii opravdu důležité, je známo, a zbytek není,” říká Josef Michl.

Co je úkolem Mezinárodní rady pro výzkum, vědu a inovace?

Náš mezinárodní panel sestává z vědců, kteří působí na různých místech v cizině a mají zkušenosti s vědeckou politikou v mnoha zemích světa. Jeho úkolem je poskytovat informace, které by mohly zdokonalit způsob, kterým se v České republice provádějí úkony jako je financování vědy a vyhodnocování výsledků této podpory.

Jaké pozitiva a negativa vidíte na práci komise?

Pozitivní je, že členové komise jsou nadšenci, kteří tuto práci vykonávají zdarma a s potěšením. Je radost být mezi nimi. Méně pozitivní je, že většina navržených změn je možno dosáhnout pouze velmi zvolna, a že práce tudíž vyžaduje velikou dávku trpělivosti.

Mění se složení komise a její zaměření v průběhu času?

Ano, mění se během let, ale jen poměrně zvolna.

Jaký je podle vás rozdíl mezi výzkumem v Americe a u nás?

Rozdílů je mnoho. V USA je větší propojení mezi akademickým a průmyslovým světem. Též míra samostatnosti, kterou mají začínající mladí vědci na univerzitách, je daleko větší. Mohou pracovat na svých myšlenkách a nejsou jen malým kolečkem v soustroji, které řídí někdo jiný. Současně je též podstatně větší riziko, že o místo přijdou, nebudou-li úspěšní. Finanční podporu od univerzity dostanou jen na samém začátku, a poté se musí spoléhat na to, že jejich výzkumné návrhy budou natolik dobré, že budou schváleny a financovány grantovými agenturami. Institucionální podpora je malá nebo žádná.

Jsou hodně rozdílné možnosti financování výzkumu v Americe a v ČR? Jak je tomu u nás?

Pravděpodobnost, že dobrý výzkumný návrh bude schválen, je podobně malá na obou stranách.

Jak vidíte postavení mladých vědců u nás?

Je dosti výjimečné, aby se jim v České republice dostalo podobné samostatnosti jako v USA.

Spolupracuje vaše univerzita s univerzitami v Čechách?

Pokud vím, spolupracují mnozí jednotliví profesoři a jejich výzkumné skupiny, ale nikoliv univerzita jako taková.

Jak vidíte aplikovaný výzkum?

Je velmi důležitý. Často je tatáž výzkumná skupina aktivní v obou, v tak zvaném základním výzkumu a ve výzkumu aplikovaném. Tím se nové základní poznatky rychleji přenášejí do praxe. Je ovšem pravda, že mnoho vědomostí, získaných základním výzkumem, se do aplikovaného výzkumu nezobrazí nikdy a mnoho jen velmi klikatými cestičkami a až po mnoha desetiletích.  Je například možno sledovat složitou cestu, kterou je zdánlivě prakticky naprosto nezajímavé pozorování, že čára ve viditelné oblasti sodíkového spektra je ve skutečnosti složena z velmi blízkých čar dvou, rozvinulo a dostalo po půldruhém století do nemocnic.  Tam je dnes jeho daleký potomek používán k detekci mozkových nádorů.

Je možné v chemii ještě objevit něco nového?

Zdá se mi, že okruh znalostí, o nichž víme, že je nemáme, narůstá s časem rychleji, než okruh znalostí, o nichž si myslíme, že je máme. Budoucí chemici nemusí mít starost, že nebude co objevovat. Když jsem byl studentem, měl jsem za to, že asi tak pět procent toho, co je v chemii opravdu důležité, je známo a zbytek není.  Od té doby, za skoro tři čtvrtě století, byl udělán nesmírný pokrok, a nyní pokládáme za samozřejmé věci, o kterých se nám tehdy ani nezdálo. Dnes si myslím, že asi tak pět procent toho, co je v chemii opravdu důležité, je známo a zbytek není.

Jak jste se stal chemikem?

Za to může paní učitelka Matoušová, která nám ve čtvrté třídě obecné školy předvedla pokus, který mne uchvátil. V plameni lihového kahanu ohřála zkumavku s manganistanem draselným, který se rozložil za vzniku kyslíku, a do zkumavky strčila špejli s rudým oharkem na konci. Ten se rozhořel jasným plamenem a já jsem si řekl, že přeměny jedné látky v jinou chci studovat celý život.

Jaká byla vaše cesta za oceán?

Za tu vděčím panu Brežněvovi. Také tomu, že nejvyšší hora v Dánsku, kde jsem po invazi v roce 1968 strávil velmi šťastný rok, je pouze 171 m nad hladinou moře a já jsem hory vždy měl hrozně rád.  Možná z části též tomu, že dánština není jazyk, nýbrž nemoc hrtanu, jak tvrdí sami Dánové.

Co je krédem vašeho vědeckého života?

Zvídavost.

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Josefem Michlem

Autor: Renáta Lucková