Fassman: Co a kdo pohání českou inflaci?    

O inflaci v České republice byla za poslední měsíce napsána celá řada úvah, nápadů a návrhů, doporučení, kritik, rozporných analýz a ještě rozpornějších prognóz a hlavně hodně a hodně ideologie a obviňování tu toho, tu onoho z vyvolávání či podněcování „inflačních tlaků“.

Každý den přibývají další. Pod závějemi dutých slov však stále zůstávají skryty a nezodpovězeny dvě zásadní otázky. Otázky klíčové jak pro pochopení skutečných příčin inflace, tak i pro nalezení obrany proti nebývalým inflačním nárůstům v České republice. Ty otázky znějí  –  jaké faktory pohánějí českou inflaci, a především proč je zrovna česká inflace jednou z nejvyšších v celé Evropské unii ? 

V inflaci České republiky se evidentně mnohem silněji než kde jinde odrážejí vnější inflační faktory, jako je přetrvávající (podle některých již trvalý) vliv pandemie covidu a s ním spojené narušení mezinárodních dodavatelských řetězců (ovlivňující negativně klíčové oblasti českého průmyslu), vysoká závislost na dodávkách ruských surovin a energií, vysoká citlivost na dekarbonizační cíle Green Dealu a v neposlední řadě samozřejmě ukrajinský válečný konflikt „za dveřmi“.  Všechny tyto vlivy se promítají do velmi vysokých cenových růstů energií, nerostných surovin, potravin, stavebních hmot i průmyslového zboží i do služeb spojených s jeho přepravou včetně finančních služeb. Podle odhadu tvoří tyto vnější nákladové tlaky minimálně 3/4 stávající inflace v České republice. Otázka ovšem zní, proč tyto vlivy týkající se prakticky všech zemí kolem nás, dopadají nejvíce právě na Českou republiku? Na republiku, která se fakticky celý letošní rok nachází na jednom z nejpřednějších míst v růstu inflace v celé Evropské unii?

*) průměrná míra inflace do listopadu 2022

Zdroj: vlastní propočet na základě měsíčních hodnot databáze tradingeconomics.com

Nejdříve se podívejme na vývoj inflace za rok 2022 měřené základním cenovým indexem – průměrnou mírou inflace – v mezinárodním kontextu. Pokud budeme cenový vývoj hodnotit průměrnou roční mírou inflace (tj. základním makroekonomickým ukazatelem růstu spotřebitelských cen), a ne měsíčním indexem vybraným podle toho, jak se aktuálně „hodí někomu do krámu“, nevypadá to s vývojem inflace v České republice nikterak růžově. Průměrná míra inflace dosáhla loni hodnoty 15.1 % čili po pobaltských zemích nacházejících se na hraně válečného konfliktu bezpečně nejvíce z EU. Maďarsko a Slovensko, za která jsou aktuálně dostupná data pouze do listopadu nás ani po doplnění prosince nesporně nedoběhnou. I když by si to asi leckdo jako argument pro potvrzení oprávněnosti své naprosté pasivity v boji proti inflaci přál. (Viz novoroční projev předsedy vlády ČR). Zdůrazňuji proti inflaci – ne proti jejím důsledkům. To jsou kvalitativně, ale také setsakra kvantitativně odlišné věci.  

Následující data jsou jasnou vizitkou aktivity či pasivity toho kterého státu na poli boje proti inflaci.  V grafu uvedená data hovoří za vše a není snad ani nutno je nějak obšírněji komentovat. Prostě většina vyspělých zemí EU loni dosáhla loni hodnoty inflace zhruba na úrovni poloviny ČR.   Francie se svou protiinflační politikou dokonce na úrovni třetiny (no a což pak taková Albánie, že..?!). Lepší ukazatel českého protiinflačního nicnedělání české vlády, než který „svítí“ v přiloženém grafu, nelze ani nalézt. 

Samozřejmě, že to má své důsledky a ne malé.  Komu nestouply roční příjmy či výnosy meziročně minimálně o 15.1 %, ten na inflaci v letošním roce prodělal. I v letošním roce se předpokládá poměrně výrazný inflační růst. Odhady se pohybují zhruba mírně pod 10 %. To znamená, že kupní síla mezd, platů i ostatních příjmů bude proti výchozímu loňskému roku zachována pouze u těch osob, kterým v těchto dvou letech narostou nominální mzdy minimálně o 27 %!   To samozřejmě platí i naopak, pokud například u občana nedojde k žádnému nárůstu nominálních příjmů, sníží se mu reálný příjem tj. reálná spotřeba o cca 21 %. Pokud ovšem v tomto období např. onemocní, nebo propadne do nezaměstnanosti (což v obou případech samozřejmě znamená, že se růst inflace „sleje“ s poklesem nominálních příjmů) bude výsledkem reálný pokles příjmů (resp. spotřeby) o více než o polovinu! Vzhledem k příjmovým limitům jak u podpor v nezaměstnanosti, tak u nemocenských dávek je samozřejmě pád u osob s nadprůměrným příjmem výrazně vyšší – kdy se může při propojení výše uvedených faktorů klidně propadnout na zhruba třetinu své loňské kupní síly.

Závěrem považuji za vhodné zdůraznit, že se zde bavíme o ročních příjmech, protože „kouzel“ s odsouváním zvyšováním mezd, platů i sociálních dávek jsme si loni užili až až. V tomto „kouzlení s časem“ současná vláda přímo vyniká. Posunováním zvyšování platů, ale i některých sociálních kompenzačních dávek až do podzimních měsíců letošního roku zjevně od počátku sledovala záměr (kromě podpory při volbách), jedněmi penězi „pokrýt“ dva roky. Navíc jí tento, v pádivé inflaci naprosto nefér postup, umožnil přes půl roku o těchto opatřeních dokola vyprávět a tvářit se přitom jako by tato slíbená opatření už byla  dávno realizována. Takzvaný sociální tarif či příspěvek na děti „by mohly vyprávět“. Bohužel při pádivé inflaci více než kdy jindy platí staré pořekadlo „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Inflace totiž, jak vidíme v přímém přenosu, nikdy nespí. Toho, čeho byl ještě včera plný hrnec, může být za pár měsíců sotva na dně…

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Fassmann