Vladimír „Lábus“ Drápal: Nouzová opatření dopadla na podnikatele v kultuře jako kladivo

Rozhovor s VLADIMÍREM „LÁBUSEM“ DRAPÁLEM, vydavatelem a publicistou.  
Aktuálně se opět zavedl nouzový stav, který stejně jako na jaře nejvíce dopadá na volnočasové aktivity, jako jsou festivaly, dovadla, koncerty, tedy sektor, ve kterém podnikáš. Jsou podle vás tato opatření na místě, nezlikvidují nakonec jednu z významných oblastí společenského života, kterou kultura je?
Zda jsou na místě, neumím posoudit, nejsem lékař, natož epidemiolog. Ta jarní opatření jsem chápal jako radikální řez, který bylo při minimu znalostí problematiky potřeba udělat. Krváceli jsme, ale drželi. Jenže od té doby uplynulo šest měsíců a výsledkem byl chaos v nových opatřeních, který na kulturu ve chvíli, kdy se chtěla nadechnout, dopadl znova jako kladivo. Oceňuji, že se nový ministr zdravotnictví rozhodl „ušetřit“ divadla, ale ten zásah do provozu je šílený. Velký koncert v Akropoli jsem třikrát přesouval, až jsem ho zrušil, došla energie, trpělivost i peníze na propagaci. Výsledek nula, tři kapely se skoro rok připravovaly zbytečně a tři CD, které ¨se měly křtít, mám zrovna teď v garáži.  Kultura je přece základem národní identity, když ji budeme, ať už z ideových nebo z „epidemiokratických“ důvodů ostrakizovat, výsledkem bude „zblbělý“ a hlavně snadno manipulovatelný národ. Doufám, že to není záměr.
Dlouhá léta jste byl ředitelem městského divadla. Do jaké míry by měla být kultura hrazena z veřejných zdrojů, a do jaké míry by si na sebe měla vydělat, zvláště s ohledem na to, jakým překážkám dnes musí kvůli státním restrikcím čelit?
Úkolem městského divadla, které je příspěvkovou organizací, je zprostředkovat městskému publiku kulturu, a to i tu menšinovou, která je samozřejmě ztrátová. A tím nemyslím koncert nějaké vynikající alternativní kapely, týká se to běžných divadelních představení například klasického repertoáru. Ta jsou a budou ztrátová, protože si v malém městě prostě nemůžeš dovolit nasadit „pražské vstupné“, ale za představení přitom platíš „pražskou cenu“. Existence divadla není nějaká vymyšlenost několika kulturních nadšenců. Zřizovatel příspěvkové organizace, tedy město, kraj nebo stát se rozhodne, že takovou instituci chce mít, je smířen s tím, že ji bude dotovat, protože chce svým občanům zprostředkovat kulturu. Je to svým způsobem veřejná služba jako každá jiná. Ani úklid města, starost o veřejnou zeleň či hromadná doprava nejsou ziskové činnosti. Určitou část rozpočtu divadla proto nesporně musí sanovat zřizovatel. Jinak by ho musel zrušit. Samozřejmě důležitý je poměr mezi příjmy a výdaji, ale v podstatě jsem zastáncem toho, že „z malého města se budovou divadla stává město velké“. A spokojenost občanů by měla být prioritou každého politika.
Jste živnostník, majitel úspěšného hudebního vydavatelství.  Tento stav dnes současná politická garnitura příliš nemiluje. Jaké překážky v podnikání dnes vidíte?
Já ani tak nevidím překážky v nějakých státních omezeních, ale v tom, že národ jaksi opouští duch. Hudba, kterou vydávám, tedy alternativní, prostě není konzumní, ale náš národ bohužel za posledních několik zkonzumněl a zpohodlněl. Aktuální problémy samozřejmě vyplývají ze zákazu hromadných akcí. Plastiky prostě vsedě neuděláš…. Nemožnost hrát samozřejmě likviduje muzikanty, promotéry, provozovatele klubů a další návazné profese, zapomíná se, že kultura mimo jiné představuje samostatný průmysl, který generuje podstatné daně. Přesto se na nás „kulturní pracovníky“ pohlíží jako na nějakou druhou, třetí ligu, neřku-li žebráky, tyjící z daní poctivě pracujících. To už tady kdysi bylo, že jo? Mimo to: Jak si mají lidi najít cestu k muzice, novým nahrávkám, když ji neuslyší na koncertech. Samozřejmě to poznáme na prodejích hudebních nosičů.
Tu narůstající ekonomickou regulaci ale nelze přehlédnut.
Samozřejmě největší překážkou v podnikání je podivný moloch byrokracie, který už spolkl sám sebe. Ale to je na odbornou studii, na jejímž konci by musela být smrt zdravého rozumu. Každá regulace, každé znesnadnění podnikání s sebou přináší tlak především na malé podnikatele, kteří jsou ovšem základem každé zdravé ekonomiky. Živnostníci jsou ti, kteří od státu nic nechtějí, jen svobodu podnikat, a vydělávat si na chléb vedlejší, a to bez ohledu na volný čas. A tato nezávislost je to, co této vládě vadí. Ti velcí, jako „svěřenecký Agrofert“ si sáhnou na dotace, státní zaměstnance vláda uplatí. Že škrcení živnostníků pod krkem dusí celou ekonomiku, infrastrukturu a služby především v menších obcích, které tvoří významnou část i mého volebního okrsku, už vládu nezajímá.
A na druhé straně neuvěřitelný státní dluh…
Ano, zajímá mě osud toho plánovaného pětisetmiliardového dluhu, pokud se do Senátu dostanu, chci se pořádně podívat, komu ty peníze zůstanou za prsty. Ukazuje se totiž, že pro řadu vládních politiků, jejich příbuzných či známých je nouzový stav, kdy se nemusí vypisovat výběrová řízení, ideální příležitostí, jak se napakovat na úkor daňových poplatníků. Na druhé straně slibované investice, které by například směřovaly do řešení šíleného stavu silničních komunikací, který otravuje život občanům Lounska a Rakovnicka, jsou v nedohlednu.
Jsou toto i důvody, proč jste se nakonec rozhodl kandidovat? Které další můžete uvést?
Já se rozhodl dávno před koronakrizí. Ty důvody jsou zřejmé. Už mě unavovalo pasivně postávat na náměstích a vést tam projevy proti faktu, že v čele vlády stojí usvědčený estébák, který svůj korporativistický výkon moci opírá o ideově pokřivené zaměstnance svého hnutí, přičemž ho podporují extrémisté a komunisté. Možná působím naivně, ale chci do politiky vrátit ideály. Ne jenom ideje listopadu 89, ale idealismus vůbec. Bez vize z nás bude tupé stádo, hlídané v ohradě slovenským bačou.
Slučuje se underground a politika? Neobáváte se ztráty svobody a nezávislosti?
Svoboda je přece stav mysli. Svobodný jsem se cítil i v komunistickém kriminále. A nezávislost? Já budu nezávislý vždycky. Moje firma mě nějak uživí. Do senátu nechci kvůli platu, ale právě kvůli té svobodě, kterou chci za každou cenu bránit. Je to pro mě to nejdůležitější, co nám těch posledních třicet let přineslo. A já vidím, že se začíná ztrácet. A k tomu undergroundu. Myslím, že je čas, aby máničky šly do politiky. Doba si to žádá, jak říkají filosofové.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Vladimíra Drápala