Nebojím se na poli umění riskovat a v tom je intuice dobrá

JAN KUČERA, skladatel, dirigent a klavírista, pro kterého byl Covid-19 jedna velká „Šumavská“ symfonie.
Váš pracovně-hudební rozsah je opravdu neuvěřitelný, řekla bych až bezbřehý. Dokážete vypíchnout milníky ve vašem životě, které pro vás byly nejdůležitější?
Všechno začíná v dětství, podpora rodičů a jejich včasné vyhmátnutí mé posedlosti muzikou bylo to zásadní. Měl jsem štěstí na první učitelku klavíru, i na profesory hlavních oborů na Pražské konzervatoři. Tam jsem zároveň hned v prvním ročníku poznal spoustu skvělých lidí a muzikantů, se kterými jsme přátelé a kolegové dodnes. Pokud se ptáte na profesní milník, tak jedním z nich je v mém životě určitě dirigent Vladimír Válek, tehdejší šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který mě coby začínajícího jednadvacetiletého dirigenta angažoval v SOČR jako svého asistenta. Tato práce mě začala formovat po dirigentské stránce, tedy v oboru, kterému se věnuji nejvíc.
Váš pracovní život je nabitý. Máte vůbec čas na nějaký relax?
Ale, jo. To byste se divila. Já umím být velmi líný a rád zajdu na pivo. Zajímavé ovšem je, že i tam kujeme hudební pikle, v hospodě vzniká spousta dobrých nápadů. Ono to vypadá, že těch aktivit je moc a zaplaťpánbůh, že práce je dost, ale nyní jsem v určitém stádiu, kdy už si ji mohu sám vybírat. To je obrovské profesní štěstí. Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Jako dirigent jsi po škole rád za jakoukoliv práci a plníš úkoly a rosteš na nich. Plnění dobrých úkolů, které vymyslí někdo jiný, je skvělé, ale já vždycky tíhnul k tomu, aby můj vklad nebyl jen interpretační, ale pokud možno i autorský, dramaturgický či aranžérský. To se mi za posledních deset let podařilo celkem vybudovat.
Můžeme některé takové projekty zmínit?
Například série koncertů v pražské Lucerně s názvem Wanted s Dagmar Peckovou a Epoque Orchestra, to vše ve skvělé scénické podobě v režii bratří Cabanů. Tam jsem měl na starosti nejen nastudování coby dirigent, ale i nové aranže a zároveň jsem hrál na klavír. Stejným způsobem uvádím se symfonickými orchestry koncerty filmové hudby, takto jsem zaranžoval například filmové melodie ze starých českých filmů, filmová témata Petra Hapky, písně Jaroslava Ježka a podobně. Tyto koncerty také diriguji od klavíru a moc mě to baví. Mám rád hudební pestrost, ve které nacházím uměleckou svobodu a se světem symfonického orchestru rád propojuji jazzmany, rockery, divadelníky. Přesto tím mým hlavním těžištěm bude vždycky klasika.
Před pár dny jste oznámil, že zůstáváte na pozici šéfdirigenta Karlovarského symfonického orchestru.
Do orchestru jsem nastoupil v koncertní sezóně 2014/2015 a už tehdy jsem si říkal, že čtyři až pět let je tak akorát. Změna je ozdravná pro všechny strany, protože po určité době ta počáteční euforie zákonitě klesne. Nyní tedy končí pátý rok mého angažmá, kvůli koronavirové krizi jsme ovšem o polovinu koncertní sezóny přišli. Bylo zrušeno několik krásných koncertů, které měly být vyústěním nejen sezóny, ale i mého šéfdirigentského působení. Přišlo mi, že odcházím od nedodělané práce, která byla uměle přerušena. Také proto jsem se spontánně rozhodl, že zůstanu ještě další sezónu. Druhým důvodem byl fakt, že se karlovarský magistrát rozhodl orchestr finančně osekat, a to se mi nelíbí. Pro příští sezónu nebyl vybraný šéfdirigent, a já se toho rád zhostím nejen z uměleckého hlediska, ale i z toho řekněme politického. Chci bojovat za zájmy orchestru, protože by byla ostuda, kdyby se nerozvíjel, zmenšil se či dokonce zanikl. Funguje od roku 1835 a je to jeden z nejstarších orchestrů na světě. Je přesně o sto let starší než pražský FOK. Karlovy Vary jsou sice nejmenší krajské město, ale vzhledem k tomu, že před deseti lety byl zrušen i stálý divadelní soubor, mimochodem kdysi tu býval dokonce i operní, město by bylo bez orchestru kulturně zcela mrtvé. Věřím, že si Magistrát přínos orchestru pro město uvědomí, a bude ho podporovat mnohem výrazněji než doposud.
Přijde vám, že podfinancování vážné hudby se děje plošněji?
Já myslím, že v ostatních městech to funguje docela dobře, alespoň jak mohu subjektivně posoudit jako hostující dirigent. U většiny orchestrů po celé republice se objevím minimálně dvakrát do roka a řekl bych, že podpora ze strany zřizovatele, tedy většinou města, je v pořádku. Stejně tak technické zázemí orchestru, které ve Varech v podstatě neexistuje. Všude samozřejmě s něčím bojují, ale v Karlovarském symfonickém orchestru je to bohužel již extrém. Nemáme sál, nástroje, orchestr by potřeboval výrazně personálně doplnit a tak dále. Karlovy Vary jsou v tomto ohledu trochu zakleté, chybí tam vysoká škola, nevede tam dálnice. Ve Zlíně nebo například v Brně v posledních deseti letech s údivem sleduji, jak to tam šlo díky mladým lidem po všech stránkách nahoru, společensky i kulturně. To vše ovlivňuje chod města a jeho image. Vary jsou zvláštní, zadumaný kout republiky, se slavnou historií a zároveň s obrovským potenciálem, zatím bohužel příliš nevyužitým.
V čem dalším Covid-19 ovlivnil vaši práci?
Jak jsem řekl, byl zrušen velký počet koncertů, ale to se týká všech muzikantů. Moje rodina na začátku karantény odjela do Tábora za babičkou a prababičkou a byli pospolu, a bylo o ně dobře postaráno. Já jsem hlídal pražský byt a hospodařil v něm měsíc sám. Udělal jsem si pořádek v notách, knížkách a především komponoval. Dopsal jsem Symfonii č. 1 s podtitulem „Šumavská“, kterou jsem měl rozpracovanou tři roky. Je to jakási pocta mému rodnému kraji. Skládání je cílená soustředěná práce, velmi asociální, takže jsem jako skladatel na samotu zvyklý a vlastně mi při práci vyhovuje. Napsal jsem také novou dětskou operku „Perníková chaloupka“ pro Dětskou operu Praha, ta bude mít premiéru 5. září na Nové scéně Národního divadla v Praze v rámci festivalu Dvořákova Praha. Potom jsem dokončil skladbu pro Českou filharmonii, která bude uvedena 1. ledna na Novoročním koncertě v Rudolfinu. Jsem pyšně dojat, že vedle Dvořáka, Smetany, Nedbala zazní i Kučera, ale říkám to se vší pokorou.

V době lockdownu se mnoho herců a muzikantů přesunulo na Facebook a rozjeli domácí představení a koncerty. Vy jste byl také velmi úspěšný se svým hádankovým pořadem. Co vás k tomu vedlo?
Když je někde ve společnosti klavír, já jsem ztracen, protože mám okamžitě potřebu hrát a tu společnost pobavit. Začne se tedy hrát a zpívat a součástí těchto radovánek jsou vždy hudební hádanky: „Hele, z jakého to je seriálu? A co je to za večerníček?“ No a mě napadlo, že to je jasně daný koncept, který mohu použít. Vždy v jedenáct hodin dopoledne jsem zmáčknul tlačítko „Live přenos“ na Facebooku. Mimochodem předtím jsem ani nevěděl, že to tam je. Byla to moje první zkušenost, takže jsem se na začátku dopustil spousty chyb. Obraz byl nejdříve zrcadlově, poté byl na výšku, zapomněl jsem vypnout zvonění nebo vibrace, takže mi někdo volal, ale postupně jsem to vychytal a vzniklo dvanáct dílů hádání filmové hudby. Ta sledovanost byla pro mě opravdu překvapující a také zavazující, večerníčkový díl měl během dvou dnů třicet tisíc shlédnutí. Děti mi posílaly obrázky postaviček z večerníčků, které jsem hrál. Bylo to nádherné. Videa okamžitě začaly sdílet Základní školy i Základní umělecké školy coby součást hudební výchovy.
I proto jste se s tímto pořadem přesunul na YouTube?
Spousta lidí mi psala, že nemá Facebook, ale že by to chtěla s dětmi vidět. Já jsem ovšem vskutku technický analfabet, vůbec nepracuji s počítačem, všechny noty píšu na papír tužkou, takže jsem ani nevěděl, jak to udělat. Naštěstí mi s tím přátelé pomohli. Byl to pro mě jediný kontakt s publikem, bez kterého muzikantova či hercova práce postrádá smysl.

Vznikl také nový klip s Epoque Quartetem.
Ano, s radostí jsme přizvali Radka Baboráka a natočili dvě skladby. Violista EQ Vláďa Kroupa se již před „Covidem“ profesionalizoval v oblasti vizuální techniky, takže to uměl krásně zpracovat.
Když zaznělo jméno Radka Baboráka, nelze nezmínit iniciativu na podporu muzikantů na volné noze, kterou v koronavirové krizi založil. Radek je celosvětově známý muzikant, mezi hornisty je něco jako ve fotbale Ronaldo. Moc si ho vážím, jsme kamarádi, a proto jsem se do této výzvy rád zapojil. Mnoho muzikantů je zvyklých žít z měsíce na měsíc, je to styl života bez stálého angažmá, kdy čekáš, kdo ti kdy zavolá na natáčení, na koncert nebo na zájezd. Je v tom určitý druh svobody, která ovšem bohužel nese určitá rizika, což mnoho z nich pocítilo během karantény. Podařilo se tedy sehnat docela dost peněz, kolem milionu a půl, které se podle určitého klíče rozdělily. Jsem moc rád, že solidarita mezi muzikanty zafungovala.
Další iniciativou po uvolnění karantény bylo hraní pod širým nebem s Karlovarským symfonickým orchestrem.
Ještě v rouškovém období nás napadlo, že když lidé nemohou přijít do sálu, tak budeme jezdit my za nimi. Byli jsme schopni technicky zvládnout naložení nástrojů do jednoho náklaďáku, přijet na sídliště a zahrát Novosvětskou symfonii. Celkem jsme takto v různých částech Karlových Varů odehráli 9 koncertů.
S jakým ohlasem se to setkalo?
Bylo to neuvěřitelné! Všudypřítomný podivný strach se proměnil v soudržnost a všichni, jak muzikanti, tak publikum, se semkli. V těchto koncertech budeme pokračovat, je to skvělá příležitost prezentovat orchestr i jinde než v sále. Mám optimistický pocit, že karlovarští i díky těmto akcím vzali orchestr ještě více za svůj a že si jej nenechají vzít.
Na hranici končící karantény jste také měl svou první vernisáž?
Mé malování jsou jakési naivní pokusy a k veřejné výstavě bych se asi dlouho odhodlával. Vše však urychlil táborský patriot a člověk, který pořádá v Táboře řadu koncertů, houslista a kamarád Tomáš Hubka. Tak se tedy stalo, že v táborském podniku Coffee and Tee je vystaveno několik mých plátýnek, budou tam do 15. července.
Jaký byste o sobě řekl, že jste dirigent?
Vyžaduji profesionalitu, od všech i od sebe. Beru to jako spolupráci, dialog a chci od všech maximální nasazení a soustředění i při zkouškách. Přicházím před orchestr vždy s jasnou představou, jaký má mít skladba tvar. Výsledek se ale stejně vždy hledá znovu během zkoušek, každý orchestr je jiný, hraje v jiných akustických podmínkách a podobně. Co neodpouštím je ignorantství, lemplovství a nezájem, to dokážu dát dotyčnému výrazně najevo, že kazí práci ostatním a kdybych použil fotbalový příměr, dává góly vlastnímu týmu.
Když jsme u té profesionality, pochvaloval jste si spolupráci s Karlem Gottem.
On byl skutečně symbolem profesionality, a to po celou dobu své dlouhé a neuvěřitelné kariéry. Teď v červnu to byl rok, co jsem měl tu čest zaranžovat a natočit spolu s ním a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu píseň Jdi za štěstím. Do studia přišel profík každým coulem, symfonický zvuk orchestru ho nabíjel energií natolik, že chtěl točit stále další a další záběry. A slibovali jsme si další spolupráci, k tomu už bohužel nedošlo.
Na co se těšíte v této „neúplné“ sezóně?
Jsem střízlivě obezřetný a v profesi se těším na cokoliv. Opravdu cokoliv. Snažím se mít otevřené srdce a být přístupný novým výzvám. Jsem docela intuitivní, nebojím se na poli umění riskovat a v tom je intuice dobrá.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Jana Kučery