Nepochybně. Byl to milý člověk, dobrosrdečný a úspěšný poradce Ronalda Reagana a později i Margaret Thatcherové. Jak by ta rada vypadala a jak by byla přijata, je těžké dnes odhadnout – ale v odkazu věhlasného ekonoma, držitele Nobelovy ceny, se dá najít velmi dobrá rada pro evropské země, včetně Česka.
Aktuálně jsme v situaci, kdy prezident USA vyhlásil drakonické celní sazby, Čína odpověděla neméně přísnými sazbami a prezident USA všem – kromě Číny – platnost celních sazeb odložil. Evropská unie navrhla nulová cla na veškeré zboží mezi USA a EU a v Česku se hlavním tématem stala ochrana před záplavou levného čínského zboží, které by mohlo místo do USA směřovat právě k nám. Tento zmatek – jinak se to nedá nazvat – ale také ukázal, že americká administrativa udělala pro sjednocení EU a pro zvýšení její akceschopnosti víc, než celý bruselský aparát včetně europoslanců a eurokomisařů. Nabídka nulových cel je strategickým tahem, který by ještě nedávno vypadal jako sci-fi a je to velmi dobrá myšlenka!
Milton Friedman se vyjadřoval k levným, dotovaným dovozům někdy v 80. letech. Tehdy šlo o levnou ocel z Japonska, jejímuž dovozu se měly USA bránit. Friedman tehdy rozhněvaným ocelářům říkal: „Levná ocel, to je čistý vzduch pro USA. A když se cizí vláda rozhodne dotovat cenu, proč bychom se měli zlobit? Kupujme levnou ocel, nemusíme ji vyrábět v USA. Můžeme místo toho dělat něco jiného, můžeme tu mít čistší ovzduší a japonská vláda nám na to všechno ještě připlatí!”
Dnes se podobně zlobíme my. Máme strach z čínských elektromobilů, solárních panelů, baterií a elektroniky? Kdo se bude zlobit, když budou telefony a počítače stát třetinu dnešních cen a elektroauta polovinu? Spotřebitel rozhodně ne. Budou se zlobit jen ti výrobci, kteří v takové konkurenci neobstojí. To je samozřejmě vážný problém, ale z pozice státu je určitě řešitelný. Lze jej rozložit v čase a investovat do něj … protože levný dovoz lze chápat jako impulz k žádoucím strukturálním změnám. Kapitál a pracovní síly se mohou přesunout k jiným oborům, s daleko vyšší produktivitou práce.
Nikdo by se asi moc nedivil, kdyby některé automobilky začaly tlumit výrobu aut a přesunuly pozornost ke zbrojní výrobě. Tam se v příštích letech očekává silná vlna inovací a velká poptávka ze strany NATO nejen po vozidlech a zbraních, ale i po radarové technice, optice a špičkové elektronice. Některé české firmy všechno toto dobře umí (ERA, Meopta). Naši odborníci mají velké úspěchy i v robotice a automatizaci (Kovosvit MAS, Neurotechnology CZ, TOSHULIN, výzkumné týmy na ČVUT/CIRC, ale i třeba v nadnárodních firmách jako ABB CZ a dalších). Češi mají světové renomé v logistice (WEDO, HOPI, Shoptet, Skladon), ve vývoji softwaru a datových službách (Y Soft, GoodData) nebo v oboru počítačových her (Bohemia Interactive, Warhorse), či ve zdravotnické technice (Linet) a jistě i jinde. Do těchto oborů by mělo plynout daleko víc kapitálu než dosud, tady by pak musela stoupat kvalifikace a tím pádem i mzdy.
Neviditelná ruka trhu může tento přechod prosazovat tvrdě a bez ohledu na ekonomické či sociální ztráty. Stát má ovšem možnost tomu bránit, ale může také jen zmírnit dopady tržních řešení a do značné míry moderovat a podporovat změnu struktury. Jinými slovy: místo odvetných cel a obchodní války bychom mohli investovat do změny a levné dovozy z Číny by nám na to dokonce přispívaly. Ochrana stávající ekonomické struktury je v podstatě ochranou stávající životní úrovně a s tou snad spokojeni nejsme: vrátili jsme se o pět let zpátky a nic na tom nemění fakt, že se některým lidem žije o něco lépe. V průměru jsme na tom zhruba tak, jako v roce 2019, protože produktivita práce u nás dostatečně neroste. Kdybychom vyráběli žebřiňáky, můžeme je inovovat jak chceme, ale konkurenceschopné nebudou a neuživí nás.
Levné dovozy mohou k růstu ekonomické síly paradoxně přispět víc než dotační programy nebo strategické dokumenty. Když se v Bruselu dokázali rychle shodnout na nabídce nulových cel, utlumit různé politické spory, oslovit Čínu a hledat s ní společný postup, je to spousta dobrých signálů. Cestování na Tchajwan a plamenné proslovy, provokující Peking, utichly. Jistě to není obrat v názoru či postoji, a není to ani přetvářka. Hledá se řešení. Tyto změny v přístupu k nastávajícím vážným problémům svědčí o tom, že by se Evropa mohla vydat v nových podmínkách správným směrem a dosáhnout nemalých úspěchů. O co jde? Opakuje se to pořád dokola: zbavit se přebujelé byrokracie, snížit náklady práce, snížit ingerence států a otevřít se novým oborům. Zapojit vědu a techniku, reformovat školství a zdravotnictví, dobudovat infrastrukturu a tím vším podpořit podnikatelského ducha. Ten je zdrojem růstu produktivity práce, výkonnosti celé ekonomiky a v konečném důsledku životní úroveň.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
Martin Švehla
Po absolvování VŠE v Praze nastoupil jako ekonomický redaktor zpravodajství Československé televize (ČsT), poté byl 10 let mluvčím ČNB, v letech 2003 – 2007 se vrátil do České televize (ČT) jako obchodní ředitel a ředitel vnějších vztahů, odtud přešel jako viceprezident do Citibank CZ; od roku 2010 vyučuje též na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS), publikuje v periodickém tisku, je autorem několika knih včetně překladů z němčiny a angličtiny.
