Lednová inflace překonala očekávání. Nikoli tím, jak byla vysoká, ale nízká. Katastrofické předpovědi Andreje Babiše a jeho lidí se ukázaly jako naprosté bláboly. Což hnutí ANO nepřekouslo a jeho marketingové oddělení chrlí nové a nové grafy a tabulky, jak jsme na tom prý špatně a čím dál hůř.
Kromě toho, že tohle čachrování s čísly naráží do zdi reality, tak především jde o bojování minulé války. Vlna drahoty už se přes nás převalila. Hrozí nám něco horšího: tsunami celkového zaostávání, jež může utopit naděje na budoucnost.
Inflace opravdu nyní není náš problém. Ve skutečnosti kulminovala v lednu 2023 a pak už jen strmě padala. A třeba důchodci si jí ani nevšimli (kromě těch, kteří věřili více Babišovým řečem, než pohledu do vlastní peněženky), protože za ony dva roky se ceny zvedly o 27 % a penze o 34 %. Hůře na tom byly rodiny s dětmi. Ale i jim se nyní blýská na lepší časy. Pokud meziroční zdražení v lednu dosáhlo 2,3 % a mzdy nominálně rostly o sedm procent, znamená to, že se i jim (v průměru) reálně o něco zvýšila životní úroveň.
Zatím to není na nějaké velké jásání, nicméně v krátkodobém horizontu by zchudlí Češi měli opět zbohatnout a vrátit se na úroveň před covidem. Ale problém je, co bude dál… Celá Evropská unie stagnuje a ztrácí globální konkurencschopnost, a to v důsledku Zeleného údělu, drahých energií, byrokracie, či regulací. Mezi nejpostiženější státy patří její tahoun Německo. Což bohužel tvrdě dopadá na nás, protože česká ekonomika je s naším sousedem tak provázaná, jako bychom byli sedmnáctou spolkovou zemí.
Všechny problémy EU na nás drtí o to víc, že jsme průmyslovou zemí, hodně závisíme na fosilních palivech a za uplynulé tři dekády jsme dostatečně neinvestovali do modernizace. Potřebujeme druhou ekonomickou transformaci. K tomu zaostáváme ve školství, ve výstavbě infrastruktury a bytů. Nepostavili jsme za patnáct let jediný jaderný blok. Chybějí nám domácí pracovní síly a systém vyřizování pracovnách povolení je dlouhý a komplikovaný. Digitalizace je katastrofa a nemáme ani rychlé datové sítě.
Tohle všechno jsou chronické problémy – které se ovšem dlouhodobým zanedbáváním staly akutními. Čas na jejich řešení se nám proto drasticky zkrátil. Vláda stejně jako celé Česko přežila dva šílené roky. Tím, že opozice vsadila na strašení apokalypsou, která nepřišla, popřípadě na traktory, jejichž řidiči z Prahy rychle odjeli když jim došlo, že byli zneužiti. V důsledku tím opozice posílila dosud chabě působící kabinet. Pokud ji ale nevyužije k opravdovému „restartu Česka“, pohřbí svou šanci na znovuzvolení i budoucí prosperitu.
Dát všechno zase dohromady samozřejmě není práce na rok a půl. Ale na tu cestu musíme nastoupit hned. Svět Evropě ujíždí a nás zase i v rámci Unie předbíhají agilnější, byť zatím chudší země. Musíme uniknout z pasti průměrných výdělků a produktivity (kdy se zvyšování výroby děje jen na úkor nízkých mezd), abychom uspěli v mezinárodní konkurenci. Naučili jsme se slušně skákat do výšky. Ale teď potřebujeme zvládnout skok o tyči, protože s tím, co máme v rukách nyní, už vyšší laťku nikdy nepřekonáme…
Skutečně jsou dvě kategorie zemí. Ty, které se (lépe, či hůře) snaží využít „možností, které tu jsou“ a ty, které si otevírají nové a nové příležitosti, nové šance a rozšiřují tak své možnosti. Ty první připomínají skokany, kteří začínají na nízkých výškách a když jsou opravdu dobří, mohou se nakonec stát šampiony, co se dostanou přes dva metry. Tuto disciplínu zvládáme. Ale i kdybychom skočili světový rekord, pořád půjde jen o 245 centimetrů. Opravdové ekonomické výšiny zůstanou mimo naše fyzické možnosti.
Ano, s „holýma rukama“ se dál už nedostaneme. Potřebujeme do nich vzít pomyslnou tyč. Čímž se myslí inovační potenciál. Národy, které investují do vývoje a zavádění nových výrobků, do lidského potenciálu, vedou globální peloton konkurenceschopnosti. Bez ohledu na to, že donedávna patřily mezi rozvojové.V Asii třeba Tchai-wan, v Evropě Irsko – kdysi smutně proslulé hladomory, dnes premiant celé EU. Ovšem i kdybychom s „inovační tyčí“ skákali průměrně, ne přes šest, ale „jen“ pět metrů, šlo by o velký pokrok.
Právě nyní je ten nejlepší čas zapojit se do inovačního závodu. Jednak jsme přežili těžké období, což by snad mohlo vládu motivovat k tomu začít místo úspor investovat du budoucnosti, jednak už žádný zbývající čas nemáme… Jalové debaty o tom, kdo více může za inflaci v letech 2021-2023, odsouhlasení zelených nesmyslů v EU, hrozící nedostatek elektřiny, absenci reformy školství atd. nevedou nikam. Respektive vedou do pekel. Od politiků potřebujeme práci a výsledky, ne marketing a prázdné hádky.
Na tahu je kabinet Petra Fialy, který drží moc. Musí ihned začít s přípravou změn, s podporou podnikání, s odstraněním byrokracie, s modernizací země, s hledáním prostředků na investice do příští prosperity. Jak řečeno, i průměrný skokan s inovační tyčí je mnohem úspěšnější, než šampion ve skoku bez ní. Opozice se buď přidá, nebo ne. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby se na hlavních obrysech vláda shodla s ANO, protože tady nejde o práci na jedno volební období a je třeba nastoupený směr držet a neměnit ho.
Běžící atlet se nemůže zastavovat, otáčet, kličkovat. To by nakonec neskočil ani jeden metr. Aby uspěl, musí mít vůli zapojit všechny svaly těla a nakonec i hlavu, musí si věřit, že to „dá“. Bylo by moc hezké, kdybychom v hospodářské olympiádě upřednostnili fakt, že jsme všichni Češi, odložili svá stranická trička v šatně a oblékli národní dres. Jsme exportní ekonomikou a tím spíše záleží na kvalitě naší reprezentace. Sleduji politiku z blízka přes třicet let. A věřte mi, už je nejvyšší čas vzít do ruky tu tyč. Nebo hůl…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
