Příští vláda začne hospodařit v rozpočtovém provizoriu. To už je více než jisté. Končící kabinet ani nechce znovu předložit návrh rozpočtu příjmů a výdajů. Vítěz voleb ostatně avizoval, že si ho stejně celý předělá dle svého. Máme se toho bát? Nikoli.
V roce 2021 to bylo stejné a primárně za to může posun voleb z června na říjen, což je přesně doba, kdy by měly finišovat práce na zákoně o veřejných výdajích. Nakonec buďme rádi, že se, aspoň pár měsíců, bude muset šetřit…
Stát je doslova rozežraný. Má tendenci utrácet více každý rok a zvyšovat výdaje rychleji, než dokážou růst příjmy. Kdyby se od roku 2016, kdy jsme dosáhli rekordního rozpočtového přebytku, valorizovaly částky placené vládou o inflaci, dosáhly by v roce 2024 sumy 1927 miliard. Ve skutečnosti šlo o 2237 miliard, což je o 16 % více. Přitom za vlády socialisty Bohuslava Sobotky jsme nežebrali na ulici, netrpěli hlady a důchodci nevybírali popelnice. Ono rozhazování „navíc“ tak jde na vrub erárního otesánka.
Kdyby byrokracii stačilo utrácet stejně (ve stálých cenách) jako za Sobotky, ušetřili bychom více než 300 miliard a tedy měli přebytek kolem třiceti miliard místo deficitu 270 miliard. A co znamená rozpočtové provizórium? Jen to, že kabinet nesmí utratit každý měsíc více, než jednu dvanáctinu schválených výdajů na předchozí rok. Což by byl problém v čase vysoké inflace, ale při její úrovni 2,3 % se to dá zvládnout. Dobré je, že se tím o něco sníží deficit. Pravda, když to celé trvá jen tři měsíce, kabinet schodek rychle dožene.
Samozřejmě, při ročním provizoriu bychom mohli čekat brblání a protesty mnohých, kteří si zvykli, že jim stát každý rok přisype více než odpovídá inflaci a obvykle i více, než činí ekonomický růst. Politicky by to znamenalo zapeklitou situaci. Nicméně z hlediska veřejných financí by šlo doslova o požehnání. A kdyby trvalo dejme tomu osm let, dostali bychom se k vyrovnanému rozpočtu. Jistě, něco takového je neproveditelné, nicméně hezky to ilustruje, v čem je jádro problému. Prostě utrácíme nad poměry.
Abych ale jen nekritizoval. Končící vláda – námi pravičáky tolik ostřelovaná, že málo snižuje výdaje – se přeci jen v „rámci českých rozpočtových zvyklostí“ chovala s péčí řádného hospodáře. Byť za ní výdaje nominálně rostly (logicky, kvůli válce a tím pádem i vysoké inflaci), tak v reálném vyjádření klesaly. Kdyby stát následoval růst cen, taky by v roce 2024 utratil 2487 miliard, fakticky však šlo jen o 2237 miliard. Tedy o desetinu méně. Což na podceňovaného ministra financí není špatný výkon.
Na velkých číslech se jasně potvrzuje, že veřejné finance poslali na tobogán do pekel Andrej Babiš s Alenou Schillerovou za předchozí vlády. Dokázali doslova „vyšroubovat“ výdaje o padesát procent vzhůru. Zatímco ceny se za tu dobu zvýšily o 12,5 % a kumulovaný hospodářský růst činil necelá 3 %. Ve srovnání s tímto bezuzdným mejdanem byla vláda Petra Fialy přímo šampionem ve zodpovědném hospodaření. Nejspíše se nám po ní brzy začne stýskat.
Bohužel, něco jako snaha o trvale udržitelné veřejné finance nepatří dlouhodobě mezi priority nejen české, leč obecně evropské politiky. Podívejme se do Francie, hrozivě předlužené země s přímo strašidelně vysokým podílem veřejných financí, který sahá k šedesáti procentům hrubého domácího produktu. A když se nějaký premiér jen pokusí trochu přibrzdit pád do dluhové pasti, okamžitě „letí“. Ta země se chová jako feťák, který se neobejde bez své dávky, i když ví, že ho jednou jeho závislost zabije.
Česká republika utrácí „jen“ něco přes dvě pětiny vyprodukovaného bohatství. I to je ovšem šílené číslo. Znamená, že z každé vydělané stokoruny přes čtyřicet korun profičí skrz rozpočty státu, krajů, obcí a zdravotních pojišťoven. Pokud tedy za vlády Petra Fialy vzrostly výdaje výrazně méně, než činila inflace a tedy i pod normálním růstem HDP, je to skvělá zpráva, protože jsme tím o něco snížili podíl prostředků, který proteče „hladovým potrubím“ eráru.
Nutno ovšem říci, že Zbyněk Stanjura šel při sestavování rozpočtu z hodně vysokého základu, který mu „nachystala“ Alena Schillerová. Takže zpomalení růstu objemu státních financí pod inflaci bylo u pravicového ministra financí spíše povinností než zásluhou. Prostě se jen trochu vyfoukly ony luxusní výdajové polštáře. Pokračování tohoto trendu už by nyní vyžadovalo většího střihouna – někoho formátu Miroslava Kalouska. Jenomže dostaneme opět reprezentantku hnutí ANO, čili na nějaké šetření můžeme zapomenout.
Čekejme spíše další pořádně pouštění žilou. Jediné, co by na populisty platilo, je právě rozpočtové provizórium. A nikoli pouze tříměsíční. Tedy oni se Motoristé v kampani kasali, že „pohlídají Babiše“. Zatím mu ovšem dokázali pořádně zavařit nikoli s rozpočtem, leč se svými nominanty na ministry. A vítěz voleb už jim rázně vzkázal, že na nějaké vyrovnané hospodaření ať rovnou zapomenou. Opravdu se těžko věří tomu, že by se třinácti poslanci mohli nějak významně bránit růstu výdajů.
V každém případě není důvod děsit se rozpočtového provizória. Když nastupovala končící vláda, trvalo čtvrt roku a nikdo si toho ani nevšiml. Nyní nás nejspíše čeká něco podobného. Je to dobrá příležitost si připomenout, jak zbytečně a vcelku bezdůvodně utrácíme čím dál tím víc. Většina rodin je zvyklá na to, že další rok nevydá více, než ten minulý. A pokud jim třeba vzrostou příjmy, raději něco ušetří. Jenomže stát není vzorová domácnost, spíše se chová jako nezodpovědný zhýralec, který by zasloužil exekuci.
Martin Schmarcz, vydavatelem revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
