Článek je zaměřen na problematiku forem péče o děti po rozvodu manželství, styku nepečujícího rodiče s dítětem a bude se snažit odpovědět na několik otázek, které je třeba, ať už při dohodě mezi rodiči či při autoritativním rozhodnutí soudu vyřešit, a to zejména s ohledem na řádný vývoj a výchovu dítěte.
Péči o děti v případě rozvodu manželů, případně rozchodu nesezdaných partnerů, je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť zajištění péče a řádného vývoje dítěte správným nastavením péče a styku je v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
Jednotlivé formy péče o děti po rozvodu
V českém právním řádu upravuje formy péče o děti ustanovení § 907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „občanský zákoník“). Dle tohoto ustanovení existují tři možné formy, jak péči a styk rozvedených rodičů s dětmi po rozvodu upravit, samostatnou kategorii pak tvoří svěření dítěte do péče jiné osobě než jednomu z rodičů. Tato kategorie je však spíše marginální záležitostí, když k jejímu uplatnění dochází pouze v případě, kdy je v zájmu dítěte, aby o něj pečovala osoba odlišná od obou rodičů (typicky v např. v situaci, kdy jsou oba rodiče závislí na drogách), proto bude tento článek zaměřen pouze na stanovení péče a styku rodičů.
První, u nás nejrozšířenější formou péče, je péče výlučná. Rozhodnutím o výlučné péči je dítě svěřeno do péče jednomu z rodičů, což však neznamená, že by druhý rodič zcela ztratil právo se s dítětem vídat či se podílet na jeho výchově. Soud v takovém případě rozhodne jednak o rozsahu styku dítěte s nepečujícím rodičem a dále o rozsahu vyživovací povinnosti nepečujícího rodiče.
Druhou formou péče je péče střídavá. Tato forma je založená na střídání rodičů v péči o dítě ve stanovených intervalech. Základní forma střídavé péče spočívá v pravidelném, rovnoměrném střídání péče oběma rodiči, nejčastěji ve formátu střídaní péče rodičů v sudých a lichých týdnech kalendářního roku. Vyžaduje-li to nejlepší zájem dítěte, a v poslední době jsou tyto případy stále častější, může být rozhodnuto také o tzv. asymetrické střídavé péči, kdy jeden z rodičů má dítě svěřeno do péče po delší časový úsek než druhý, tedy například dva týdny matka, jeden týden otec apod. Součástí rozhodnutí o střídavé péči bývá rovněž rozhodnutí o vyživovací povinnosti každého z rodičů.
Poslední, velmi specifickou formou, je společná péče obou rodičů. Tato forma, jak již z její povahy vyplývá, je využívána zcela výjimečně. Základním předpokladem pro její nařízení totiž je, že s tímto modelem souhlasí oba rodiče, a zároveň je velmi detailně zjišťováno, zda by rodiče společné péče byli schopni. Toto uspořádání je namístě tam, kde rodiče i po rozvodu žijí ve stejném domě nebo bytě, a je tudíž možné, aby o dítě pečovali společnými silami. Dalším specifikem společné péče je fakt, že při jejím nařízení ve většině případů nedochází k určení vyživovací povinnosti kteréhokoliv z rodičů.
Nejlepší zájem dítěte
Jak vyplývá z občanského zákoníku, ale zejména z většiny mezinárodních smluv týkajících se práv dětí, úprava poměrů k dítěti má v prvé řadě naplňovat kritérium nejlepšího zájmu dítěte. Nabízí se tedy otázka, co takovým nejlepším zájmem dítěte je.
Z mezinárodních smluv lze dovodit, že nejlepším zájmem dítěte je stav, kdy může dítě vyrůstat v rodinném prostředí a v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, čímž je zajištěn jeho harmonický rozvoj. V ČR pak došlo k definování pojmu nejlepšího zájmu dítěte v Národním akčním plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011, schváleném Vládou ČR, kde je nejlepší zájem dítěte definován jako „životní úroveň a podmínky, nezbytné pro jeho zdravý tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj a plnohodnotné dětství, a osobní potenciál dítěte je plně vyvinut v rámci rodiny; cizí péče a podpora je dítěti poskytována jen v nezbytně nutné míře.“[1]
Jak vyplývá z výše uvedeného, nejlepším zájmem dítěte by měla být výchova v rodině, tedy oběma rodiči. V případě rozvodu tedy soud (či rodiče vzájemnou dohodou) má povinnost upravit péči tak, aby dítě mohlo čerpat v co nejširší míře benefitů péče a výchovy obou rodičů.
S pojmem nejlepšího zájmu dítěte souvisí rovněž otázka, jakým způsobem je tento nejlepší zájem zjišťován. V procesu zjišťování rodinných poměrů dítěte, ze kterých se následně vyvozuje nejlepší zájem dítěte, je činný zejména OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí), který na základě vlastních šetření pomáhá soudům stanovit ideální formu péče o dítě s ohledem na jeho nejlepší zájem. Mimo šetření OSPOD v rodinách se vede dlouhodobě debata o tom, nakolik relevantní by měl být názor vyjádřený samotným dítětem. Důležité je, aby dítě bylo schopno vyjádřit svůj názor a uvědomit si důsledky, které vyjádření takového názoru doprovází. Občanským zákoníkem stanovenou věkovou hranicí, po jejímž překročení lze mít za to, že je dítě schopno se relevantně vyjádřit, se považuje věk 12 let, avšak vždy bude záviset na konkrétní rozumové vyspělosti daného dítěte. Pokud tedy soud dospěje k závěru, že je dítě již schopno se vyjádřit a je schopno posoudit důsledky takového vyjádření, pak by k jeho názoru mělo být přihlédnuto a tento názor by měl být jedním z rozhodujících kritérií. V předchozí větě bylo záměrně uvedeno přihlédnuto, nikoliv dle jeho názoru vždy rozhodnuto, neboť mohou nastat situace, kdy je dítě jedním z rodičů zmanipulováno do té míry, že de facto nevyjadřuje svůj vlastní názor, ale názor daného rodiče. V takovém případě je pak zesílena potřeba řádného provedení šetření OSPOD, kterým může být zjištěno, že názor vyjádřený dítětem není v souladu s jeho nejlepším zájmem.
Aktuální judikatura
Vyjádření názoru nezletilého a jeho relevance je otázkou, kterou se Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích opakovaně zabývá, z těchto rozhodnutí si dovolujeme některé z nich níže uvést.
Prvním rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn.: IV. ÚS 1002/19. V něm Ústavní soud uvedl mimo jiné následující: „Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit.“ Z daného lze tedy dovozovat, že nevyslechnutí dítěte splňujícího výše uvedenou věkovou hranici by mělo být zcela výjimečné a musí být vždy řádně odůvodněno, opět zájmem daného dítěte.
Druhým významným nálezem, který na předchozí částečně navazuje, je pak nález Ústavního soudu ze dne 29. října 2019, sp. zn.: III. ÚS 2396/19-2. V tomto nálezu Ústavní soud mimo podmínek, které musí být naplněny, aby mohlo dojít k výslechu nezletilého a přihlédnutí k jeho názoru (zejména jeho dostatečná rozumová a mravní vyspělost), vyjádřil myšlenku, která často není v souvislosti s danou otázkou vůbec v rozhodovací praxi reflektována, ač její důsledné dodržování či naopak opomíjení může zcela zásadním způsobem ovlivnit výstup nezletilého a tím i rozhodnutí obecného soudu. Dle Ústavního soudu je totiž nezpochybnitelná skutečnost, že vyjádření názoru nezletilého před soudem může být velmi stresujícím a nepříjemným zážitkem. Toto je však dle Ústavního soudu zmírněno tím, že možnost se k věci vyjádřit je právem, nikoliv povinností nezletilého. Pokud se tedy nezletilý dostane v průběhu svého výslechu do nekomfortní situace, má plné právo se odmítnout dále vyjadřovat, a to buď ke konkrétní skutečnosti, ale případně též paušálně. Dle Ústavního soudu je tedy pouze na nezletilém, zda a případně v jakém rozsahu svůj názor projeví. V tomto nálezu rovněž Ústavní soud opět zopakoval povinnost obecných soudů přistupovat k nezletilým co nejšetrněji a snažit se maximálně zmírnit jejich stres spojený s účastí na soudním jednání.
Oba výše uvedené nálezy Ústavního soudu jsou příkladem toho, jak Ústavní soud důsledně dbá na úpravu práva nezletilých participovat na svém osudu a současně zdůrazňuje povinnost zmírnit nežádoucí důsledky jejich účasti na soudních řízeních, které se jich bytostně dotýkají. Jak je totiž uvedeno v druhém citovaném nálezu, nezletilí nejsou pouze objektem řízení upravujícího péči o dítě, ale jsou jeho subjekty, proto je zapotřebí zjišťovat a co možná nejvíce respektovat jejich přání.
Cílem tohoto článku bylo přiblížit možnosti, jakými lze upravit péči a styk s dítětem po rozvodu a do jaké míry má na uspořádání budoucích poměrů vliv názor dítěte. Ať už řešíte prvotní stanovení péče a styku s dítětem pro dobu po rozvodu, či potřebujete upravit již existující péči a styk, advokátní kancelář AK Mazel je připravena pomoci najít Vám adekvátní řešení.
[1] Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011 dostupný na https://www.ospod.cz/e_download.php?file=data/editor/43cs_1.pdf&original=Narodni_akcni_plan.pdf
Foto: Pixabay
Autor: Josef Světlý