Rusko, které bylo dříve hlavním dodavatelem energie pro Evropu, nyní hledá nové trhy v Asii. Tři roky po invazi na Ukrajinu se hlavními odběrateli ruské ropy a plynu staly Čína, Indie a Turecko. Evropská unie se mezitím snaží postupně ukončit svou závislost na těchto zdrojích. Sankce Západu sice omezily ruské příjmy, ale obchod s fosilními palivy pokračuje – jen se přesměroval.
Od evropské závislosti k asijskému obratu
V 90. letech a na počátku tisíciletí Evropa stavěla svou energetickou bezpečnost na ruských plynovodech a ropovodech. Tehdy Rusko dodávalo přes 45 % svého exportu plynu a téměř polovinu ropy právě do EU. Invaze na Ukrajinu v únoru 2022 ale všechno změnila. Sankce G7, EU, USA a Spojeného království, včetně cenového stropu na ropu, donutily Rusko hledat nové trhy.
Dnes směřuje přes 80 % námořního exportu ropy do Asie. Celkové ruské příjmy z fosilních paliv klesly v září 2025 meziročně o 26 %, na denní úroveň 546 milionů eur – nejnižší od začátku války. Přesto Rusko vydělává miliardy, jen jiným způsobem.
Tento obrat není jen statistikou – je to geopolitická realita. Rusko čelí útokům na rafinerie, což omezuje export rafinovaných produktů, jako je benzín nebo nafta. Naopak plánuje rozšíření infrastruktury na východ, například plánovaný plynovod Síla Sibiře 2 do Číny.
Hlavní kupci: asijští giganti a turecký most
Kdo tedy platí? Čína vede s 42 % hodnotou ruského exportu, což představuje zhruba 5,5 miliardy eur. Ropa tvoří 59 % jejich nákupů – asi 3,2 miliardy eur. Čína zároveň odebírá 43 % ruského uhlí a 30 % plynu z plynovodů. Indie následuje s 3,6 miliardy eur, přičemž ropné produkty představují 77 % dovozu. V roce 2025 nakupovala průměrně 1,75 až 1,8 milionu barelů denně. Turecko, třetí v pořadí, pokrývá 20–21 % exportu, tedy 2,6–3 miliardy eur, a slouží jako tranzitní uzel přes plynovody TurkStream a Blue Stream. Turecké rafinérie zpracovávají ruskou ropu a reexportují ji – dokonce i do EU.
Tyto země platí chytře: v národních měnách, například v čínském jüanu nebo ruském rublu, a mimo systém SWIFT, aby obešly sankce. Indické rafinérie, jako Reliance Industries nebo Nayara Energy, využívají stínovou flotilu tankerů s nejasným vlastnictvím. Je to jako černý trh s energií – efektivní, ale riskantní.
EU mezi ideálem a realitou
Evropská unie se snaží být důsledná. Nakupuje už jen omezené množství ruského plynu – přibližně 35 % z plynovodů a 50 % LNG – s dovozem za miliardu eur. Největšími odběrateli jsou Maďarsko, Slovensko, Francie, Nizozemsko a Belgie.
Maďarsko a Slovensko mají výjimky na ropu z ropovodu Družba až do roku 2027, což vyvolává debaty o jednotě EU. Cenový strop na ropu klesl 3. září 2025 na 47,60 dolaru za barel a od ledna 2026 EU zakáže nové kontrakty. Přesto se zavádějí opatření proti obcházení sankcí, například ověřování původu rafinovaných produktů.
Pro Česko to znamená úspěch: snížili jsme závislost díky ropovodu TAL-Plus, což přineslo cenovou stabilitu u ropy. Náklady na infrastrukturu jsou zvládnutelné, ale geopolitická volatilita přetrvává.
Zisk versus principy
Rusko vnímá přesměrování exportu jako strategii, ale snižující se příjmy zatěžují jeho rozpočet. Čína a Indie profitují ze slev, ale čelí tlaku USA na diverzifikaci. Turecko balancuje mezi Západem a Východem, využívajíc svou pozici. V EU argumentujeme bezpečností, i když některé státy žádají výjimky.
V letech 2027–2028 se EU plánuje plně odstřihnout od ruských paliv, a to prostřednictvím investic do LNG a obnovitelných zdrojů. Rusko se zaměří na Asii, ale sekundární sankce mohou obchod komplikovat. Pro nás v Česku to znamená stabilnější ceny, pokud geopolitika nepřinese další zvrat.
Zdroj info: Kyiv Independent, Energy and Clean Air Research Group, ČTK
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
