Schmarcz: Hnůj, prachy a pot. Agrobaroni a jézéďáci fungují na stejných principech jako drogové kartely 

Co vyvádějí agrobaroni a jézéďáci právě nyní, by mělo být příslovečnou poslední kapkou. Topí se v penězích, protože lidem nehorázně zdražili jídlo a teď chtějí po daňových poplatnících další miliardy. Vláda by jim měla říci „už dost!“ Navíc zemědělská impéria dusí sedláky, tradiční hospodáře s půdou. 

Kdo že to vlastně dorazil do Prahy dělat bordel, působit zácpy, dopravní nehody a sypat hnůj? Šlo o reprezentanty velkých hráčů sdružených v Agrární komoře a Zemědělském svazu. V nich rozhodují holdingy typu Agrofertu (vzniklé typicky v 90. letech nepřátelským přebíráním jiných firem za levné úvěry získané díky protekci z polostátních bank) a bolševičtí jézéďáci, kteří ukradli půdu skutečným vlastníkům a jen si pozměnili původní název, který zněl Svaz JZD. Stafáž jim dělají podniky střední velikosti. 

Sedláci sdružení v Asociaci soukromého zemědělství do Prahy nepřijeli. Proč? Za prvé mají na jaře práci na vlastních polích, nemohou si dovolit ztrácet čas a nechat techniku místo hluboké orby hluboce štvát slušné občany. Především však s tímto protestem nesouhlasili. Raději při jednání s ministrem zemědělství řeší skutečné problémy zemědělství, které je třeba řešit reformou Zeleného údělu: odstraněním zbytečné byrokracie a regulací, stopnutím omezování plochy obdělávané půdy, či zákazů fosilních hnojiv… 

Zato agrárním kolosům nejde o nic jiného, než o další navýšení zisků. A to na úkor těch, které okradli zdražením potravin. Nyní chtějí po daňových poplatnících, aby zacálovali snížení sociálního pojistného, maximální národní dotace a nedanění evropských dotací. Když si vezmeme, že takový Agrofert dostává subvence až dvě miliardy ročně, tak jsme na dodatečném bezpracném výdělku nějakých čtyřista (400) milionů! To je dost. Jen pro jeden z velkých holdingů. Za to už se vyplatí organizovat nájezd na Prahu… 

Nejde ale „jen“ o prachy. Jde o to, že hýčkáním a vykrmováním agrobaronů by vláda podpořila zdražování potravin, snižování jejich kvality a zadělala si na politický problém. Monopolizace českého zemědělství, kdy pár hráčů tvoří vertikální monopol od osiv, hnojiv, uskladnění produkce až k jejímu zpracování, vede k vysokým cenám, horšímu jídlu a potlačuje konkurenci. Není divu, že po útoku agrárníků na Prahu ministr zemědělství řekl, že jim nakonec nepřidá dvě již připravené miliardy. 

Přesto by kabinet měl ony peníze navíc uvolnit. Ale rozdělit je výhradně mezi malé a střední firmy, aby podpořil hospodářskou soutěž. Situace v oboru se 

podobá spíše hierarchii drogových kartelů, než civilizovanému tržnímu hospodářství. Pro „pěšáky “je tu dřina, pot, slzy a riskantní podnikání, pro bosse tučné zisky. Bohužel tomuto problému není věnováno moc pozornosti. Zemědělství a potravinářství vytváří sotva čtyři procenta HDP. V prvovýrobě pracuje méně než sto tisíc lidí. Takže nestojí za to se tím zabývat? Omyl.

Zemědělství je strategické odvětví, které má velkou páku nejen v domácí, ale i v evropské politice. Ostatně to právě vidíme v Praze, Bruselu, Paříži, Berlíně… Společná zemědělská politika schlamstne zdaleka největší část rozpočtu EU. Konkrétně třetinu. V penězích to dělá 55 miliard euro ročně. A protesty sedláků proti Zelenému údělu mění postoje vlád i silných frakcí v Evropském parlamentu. To poslední je nakonec pozitivní. Což se ale netýká českých agrokombinátů, ty vezou hnůj do Prahy, místo aby tlačily v Bruselu.

Bodejť by si agrobaroni stěžovali. Čerpají často více dotací, než jaké platí daně. Konkrétně Agrofert získal v roce 2021 2,25 miliardy a státu odvedl jen 1,33 miliardy korun. Ale i ti, kteří do státní kasy přinesou více, než získají veřejné podpory, si díky subvencím výrazně zvyšují zisky. V tom je právě ta nemravnost: že ti, kteří jsou bohatí, sahají do kapes těm, kteří už jim zaplatili za předražené jídlo. Požadavky na další dotace, snížení odvodů a daní tak nemají pokrýt ztrátu, ale pořádně zvednout už beztak dobré výdělky. 

Tohle není v zájmu občanů Česka. Levnější a lepší potraviny lze koupit po celé Evropské unii. A pokud máme někoho podpořit, tak malé a střední firmy, jež přinášejí konkurenci a vyšší kvalitu. Přitom ty musejí ve všem poslouchat obry. Vůbec nejhůře jsou na tom podniky střední velikosti. Příliš velké, aby se mohly snadno přizpůsobit a najít nová odbytiště a příliš malí, aby nebyli plně závislí na zpracovatelských a skladovacích kapacitách kolosů typu Agrofertu. Mají jen tři možnost: podřídit se, prodat firmu holdingu, nebo zkrachovat. 

Ano, takhle přesně fungují drogové kartely. Nejlépe jsou na tom velcí bossové, kteří sami nic neriskují, ale ovládají „velkoobchod“ a bez nich se nedostane žádné zboží na trh, ani ti pod nimi si bez jejich svoleni nic nevydělají a musejí se s nimi dělit o zisk. Pěstitelé, drobní dealeři a středně velké rodiny, všichni je musejí poslouchat a oni shrábnou zdaleka největší podíly. Agrobaroni, nebo narkobaroni? Produkt je jiný, zákony byznysu stejné. Je na čase tuto mafiánskou strukturu rozbít. 

Jako u drog se u potravin kupující zajímají jen o konečnou cenu, ne o to, jaká pravidla platí v oboru. Asi by měli. Vysoké ceny a nízká kvalita jsou přímým důsledkem toho, že z desetitisíců zemědělských subjektů vše řídí jen pár desítek největších. Oni diktují pravidla. Drobným a středním zemědělcům, spotřebitelům – a jak nyní vidíme, chtějí si došlápnout i na vládu. Zde narazili. To je dobře. My je nepotřebujeme, oni potřebují stát, aby z něj ždímali peníze. V zájmu demokracie a spravedlnosti by jim kabinet neměl ustoupit ani o píď. 

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz