Konsolidace veřejných financí nespočívá a spočívat nemůže ve vytvoření primitivního seznamu, kde se co škrtne. Je samozřejmé, že vlastní konsolidace musí probíhat na obou stranách – a po naprosto destrukčních daňových reformách uskutečněných v předchozích letech si myslím, že by toto řešení mělo být především na příjmové straně.
Proto je důležité něco říci i k daňovému systému České republiky. Daňový systém ČR je extrémně vychýlený ve prospěch přímého zdanění závislé práce a spotřeby. Oproti tomu je kapitál a majetek zdaňován i v mezinárodním kontextu naprosto miniaturně. Navíc v systému existuje celá řada systémových distorzí narušujících daňovou spravedlnost – distorzí umožňující vybraným subjektům být zdaněn méně než subjekt jiný nebo čerpat. Tato nespravedlnost či distorze se pak jaksi automaticky přenáší i na druhou stranu – na stranu výdajů systému na stranu čerpání.
Jde o nespravedlivý systém zatěžující především vybrané skupiny daňových poplatníků a to především zaměstnance a důchodce. Jejich daně a pojistné také tvoří zdaleka největší část daňových a pojistných systémů veřejných financí – cca 87 %. Čili abych to zkrátil – ano, dělat úpravy na příjmové straně a to takové, které posílí daňovou spravedlnost. To znamená, že se na financování veřejných výdajů budou úměrně svým skutečným příjmů rovnoměrně podílet všechny subjekty žijící a podnikající v České republice.
Musí zásadně jít o komplexní daňovou reformu, která postihne všechny daňové subjekty a to i ty, které se dnes placení daní úspěšně vyhýbají. Reformu, která vytvoří či obnoví řadu nepoužívaných či přímo zrušených daňových kanálů – především v oblasti majetkových daní, která bude věnovat zásadní pozornost výši daňových základů všech daňových poplatníků ve všech daňových okruzích, srovná podmínky a odstraní daňová privilegia. Pokud se toto udělá, pak tradiční nekonečné debaty mohou být ve skutečnosti velmi rychlé.
Nelze nepřipomenout, že na zásadních daňových změnách nejen v roce 2020, ale i na dřívějších tzv. reformách veřejných financí se podílely prakticky všechny strany současné i minulé vládní koalice. A všechny tedy musí nést minimálně morální ale i politickou zodpovědnost za tuto nápravu.
Například na akci, zkratkovitě nazývané „zrušení superhrubé mzdy“ se fakticky aktivně nepodílela ze současné koalice jen TOP 09. Tím, že se hlasovalo jaksi napříč stranami, si svými dodatečnými návrhy uhrály své i další strany současné koalice. Tzv. zrušení superhrubé mzdy se totiž skládalo ve skutečnosti ze tří opatření – za prvé vlastního snížení daňové sazby z 23% na 15% s ročním dopadem na veřejné finance -94 mld Kč (především ANO a ODS), za druhé – zvýšení slevy na poplatníka ve dvou krocích (především Piráti, Starostové a část ČSSD s dopadem -50 mld Kč ročně a za třetí prolomení hranice u daňového bonusu u dětí s dopadem na veřejné finance -10 mld. (KDU-ČSL) .
Nelze ovšem zapomínat, že tomuto daňovému balíčku schvalovanému na konci roku 2020 předcházel ještě balíček I., o kterém se jaksi cudně mlčí. Balíček protlačený napříč politickým spektrem, který se týkal tzv. Loss Carrybacku, zrychlení odpisů, osvobození státních dluhopisů, zrušení daně z převodu nemovitostí, daňového paušálu pro živnostníky, stravenkového paušálu, snížení DPH za ubytovací služby, snížení spotřební daně u nafty s celkovým dopadem do veřejných financí v rozsahu prakticky stejném jako „pravé“ zrušení superhrubé mzdy tj. zhruba -110 mld. Kč.
Jako by už toto nestačilo, tak se i v letošním roce pokračovala ve snižování daní – my si prostě nemyslíme, že je vůbec možné a vhodné na jedné straně mluvit o nápravě veřejných financí a přitom „pod kotlem přitápět“ dalšími daňovými opatřeními – před kterými jsme jak jinak opět varovali prakticky jako jedni z mála. Jde především o zrušení systému EET (včetně nespuštění jeho III. etapy). Tímto opatřením se zbavil stát daňových příjmů minimálně v rozsahu – 17 mld. Kč ročně aniž za to cokoli získal.
Dalším opatřením je snížení sazby sociálního pojištění o 5 % u zaměstnavatele při zaměstnávání osob na zkrácený úvazek. Oficiální odhady tohoto kontroverzního opatření se pohybují okolo – 3 mld Kč ročně. (Střízlivější odhady počítající s využitím tohoto opatření pro daňovou optimalizaci hovoří spíše o -10 mld. Kč).
Dalším opatřením je zvýšení hranice pro použití paušální daně na dva miliony kombinované s posunutím povinné registrace k DPH na tuto úroveň. Rozpočtový dopad tohoto opatření na veřejné finance se bude podle provedené RIA pohybovat na úrovni – 20 mld. Kč ročně (z toho na státní rozpočet SR 13 mld. Kč). Ve skutečnosti však může být tato ztráta na příjmové straně veřejných rozpočtů výrazně vyšší, protože použití paušální daně rozšiřuje výrazně možnost daňové optimalizace a dále podpoří rozvoj švarcsystému (což, zdá se, nikomu nevadí – ba právě naopak).
Součástí tohoto balíčku je i prodloužení mimořádných zrychlených odpisů i na majetek pořízený letech 2022 a 2023 s dopadem -6 až -7 mld Kč ročně.
Zatím posledním návrhem z tohoto ranku je pak aktuální návrh na prominutím platby sociálního pojištění u pracujících důchodců (s propadem veřejných příjmů minimálně 4 až 5 mld. Kč).
Na této „daňové smršti“ je ovšem nejzajímavější fakt, že jde pouze o snížení daní pro někoho. Že se fakticky dotýká pouze zdanění firem a OSVČ a vůbec ani v nejmenším největšího daňového poplatníka v České republice – českých zaměstnanců, hradících více než 2/3 daňových a pojistných příjmů veřejných rozpočtů.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Fassmann