Fassmann: Jak (ne) napravovat veřejné finance České republiky I. 

Vládnoucí pětikoalice se rozhodla napravovat veřejné finance. Jednání neberou konce, návrhy a protinávrhy, souhlasy a nesouhlasy, úniky informací, zaručené zprávy a jejich dementi, škrtání výdajů a zvyšování daní…Všeho toho jsme aktuálně svědky. Tedy zatím ne činů, ale nápadů, představ a iluzí.

A protože aktuálně ještě není nic na stole (kromě několika bystře dementovaných návrhů) dovolím si i já ve vzniklém mezičasí několik postřehů. P.S. – pan prezident prý už všechno ví a my ostatní se to prý dozvíme v půlce května. 

Úvodem považuji za nutné poznamenat, že k tak složitému a komplexnímu projektu jako je náprava veřejných financí ČR je nutno přistupovat klidně a bez hysterie, že se dnes nebo nejpozději zítra totálně zhroutí veřejné finance. Tak tomu prostě není.  Možná bychom si ovšem na začátku mohli vyjasnit, nakolik se na aktuálním stavu veřejných financí, přesněji řečeno státního rozpočtu, podílí faktory objektivní a nakolik faktory subjektivní. Především aktuální způsob řízení veřejných financí. Možná, že slyším „trávu růst“, možná také ne. Nabývám totiž   dojmu, že dochází ke stále silnějšímu upozaďování odborného aparátu ministerstva financí na úkor různých NERvů a dalších dohadovacích ad hoc mechanismů. A to není v žádném případě v pořádku. Ať už připravované návrhy budou obsahovat cokoli. Jen na okraj – aby ministr financí v roli poslance předkládal ke svému vlastnímu návrhu státního rozpočtu, který před tím předložil Poslanecké sněmovně v roli ministra financí, zásadní pozměňovací návrhy, to je opravdu kurizotita hodná zaznamenání… 

Další věcí, kterou bych chtěl zdůraznit je, že časový stres je opravdu špatný rádce a v tomto případě do platí stonásobně. Obecně finanční situace ČR není zase natolik špatná, aby se musela dělat překotná nepromyšlená opatření s nejasnými důsledky a dopady. Veřejné peníze (přesněji řečeno naše peníze) samozřejmě nejsou nekonečné a proto je klíčový výběr priorit.  Bohužel, to co už delší dobu sleduji při stávajících debatách v koalici mě přílišným optimismem nenaplňuje. Zdá se, jako by se některé politické strany snažily především stůj co stůj prosadit své vlastní, zaručeně nejlepší programové priority, ať to stojí co to stojí. Asi tak, jako když ve slavné Čapkově pohádce kočička s pejskem pekli dort a dali do něho sto dobrých věcí s přesvědčením, že pak bude stokrát dobrý.  Kolik dobrých věcí asi dá do svého dortu naše Pětka? To uvidíme co nevidět – ale obávám se, že dobře z toho nakonec nebude nikomu. 

Stále více se totiž ukazuje, že tady chybí nějaký klíčový plán, představa, program, směr, nebo jak tomu chceme říkat, který by skutečně reagoval na aktuální realitu ČR a byl skutečným vodítkem nápravy veřejných financí. Bohužel metodou volného „sběru nejrůznějších nápadů“ se nikam nedostaneme. To je, bohužel zapomenuté, poselství předchozích „reforem veřejných financí“, kterých bylo jen od počátku tohoto tisíciletí provedeno v České republice – světe div se – sedm ! Až to vypadá, že v novém tisíciletí neděláme nic jiného, než napravujeme veřejné finance a napravujeme napravené finance a napravujeme napravené napravené veřejné finance…  No po tolika nápravách bychom snad už měli mít ty veřejné finance už napravené, nebo ne? Samozřejmě, že ne. Ona není reforma jako reforma. Někdy se za honosným názvem celospolečenského významu „reforma veřejných financí“ může skrývat prostá snaha o snížení daní vybrané skupině poplatníků.   

To co je nám po kapkách „indiskrecí“ předkládáno jsou chaotická opatření různé úrovně významnosti, vzbuzujícími pohybnost o jejich účinnosti. Mělo by jít především o představu jak se odstraní, či alespoň zmírní sociální a ekonomická rizika České republiky v této extrémně rizikové době. Nikoliv o konglomerát priorit jednotlivých vládních stran z jejich volebních programů a předvolebních mítinků, které jsou dnes již zcela mimo realitu. To je pro ČR dle mého názoru v současné kritické době klíčové. Ne jalové disputace o tom, zda deficit 270 mld. Kč ještě ano a 320 mld. Kč už ne. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Fassmann