Programové prohlášení vlády v oblasti spravedlnosti a práva je na první pohled ve své celistvosti ambiciózním plánem. Dotýká se řady palčivých témat a postihuje jistě mnoho slepých míst v právním řádu České republiky.
Z velké míry také reaguje na požadavky mezinárodních smluv, k nimž se Česká republika zavázala. Některé takové závazky však programové prohlášení zcela opomíjí.
Když se ale zaměříme na konkrétní body jednotlivě, vyvstává na mysl moudrost našich předků, kteří věděli, že: „když dva dělají totéž, není to vždy totéž“. Mnohdy je totiž u některých vizí zcela jasný účel a cíl, nikoliv však postup, kterým vláda míní kýženého efektu dosáhnout. Zda k tomu využije prostředků zákonodárné iniciativy a zatíží již tak hypertrofovaný právní řád dalším množstvím nových přikazujících nebo zakazujících norem nebo se vydá cestou méně invazivní, spíše motivační, a naopak právním vztahům „ulehčí“ od jejich téměř kompletní autoritativní kontroly. Některé body pak vzbuzují otázky z hlediska jejich nadbytečnosti.
Tak je tomu hned v případě prvního bodu, kterému je (podle systematiky) z neurčitého důvodu věnována vysoká priorita. Podle něj vláda plánuje do poloviny roku 2022 navrhnout změny, které usnadní zakládání a zápis společností s ručením omezeným do obchodního rejstříku s využitím prostředků pro elektronickou komunikaci a identifikaci. Byť je elektronizace a „debyrokratizace“ postupů veřejné správy jistě atraktivní téma, oblastí, které zjednodušení administrativních procesů vyžadují, je celá řada a některé po něm volají daleko hlasitěji. Již v červnu 2021 totiž Poslanecká sněmovna schválila novelu notářského řádu, která s účinností od 1. září 2021 umožňuje distanční sepsání notářských zápisů s využitím elektronické identifikace pomocí videokonference prostřednictvím webového portálu Notářské komory České republiky. Přestože nedošlo k žádným změnám v hmotněprávních požadavcích pro založení společnosti, v případě společnosti, jejíž základní kapitál nepřevyšuje 20 000,- Kč může být založení online poměrně pružné a rychlé, přičemž nezbytnou překážku mnohdy představuje pouze potřeba elektronického podpisu. Nepopírám, že propojení informačních systémů veřejné správy by administrativní procesy urychlilo, zároveň se však domnívám, že to je problém systémový a bezpochyby se nevztahuje výlučně k zakládání společností s ručením omezeným.
Pozitivní (a nezbytná) je bezesporu ambice dokončit návrhy zásadních procesních předpisů – trestního řádu a věcného záměru civilního řádu. Trestní řízení upravuje zákon z roku 1961, který byl v průběhu let až do současnosti nespočetněkrát novelizován. Výsledkem je komplikovaný a nesystematický předpis, který takřka zamezuje efektivnímu a rychlému průběhu trestního řízení a obsahuje množství obsoletních ustanovení. Snaha nahradit tento několikrát oživovaný historický relikt je dlouhodobá. Komise pro nový trestní řád zahájila svou činnost už v roce 2014 a dosud se nepodařilo dotáhnout legislativní činnost ke zdárnému konci. Nejinak je tomu v případě občanského soudního řízení. To upravuje rovněž novelami nespočetněkrát „napravovaný“ zákon z roku 1963. Nelze však říci, že ze strany odborné veřejnosti snaha o nové procesní předpisy není na denním pořádku. V případě věcného záměru civilního řádu však odborníci narazili na hlubší (systémové) problémy. Je tedy otázkou, jak se s naplněním předmětného cíle nová vláda popasuje. S ohledem na prodlevy v přijetí nových komplexních procesních předpisů a problémy, které tyto průtahy způsobují v praxi se však domnívám, že je již na čase zanechat tvrdošíjného lpění na představě dokonalých norem proces ovládajících a dokončit práce na těchto zásadních předpisech, byť by měly znamenat brzké novelizace.
Zajímavý je dále bod, podle něhož má vláda v úmyslu podpořit konsenzuální řešení rodičovských konfliktů, zajistit lepší ochranu obětem sexuálního a domácího násilí a podpořit úpravu právních podmínek pro registrované partnery. Není příliš jasné, jakými prostředky chce vláda ovlivňovat, případně intervenovat do rodičovských vztahů. Domnívám se, že stejně jako v případě zbylých dvou témat je nezbytná především osvěta a snaha o změnu společenských paradigmat. Závazek přijmout odpovídající právní úpravu pro ochranu dětí před jakýmkoliv fyzickým (ale i psychickým) násilím vyplývá České republice mimo jiné z Úmluvy OSN o právech dítěte a Evropské sociální charty. Ta předpokládá ochranu dítěte před všemi formami násilí. Výbor OSN pro práva dítěte soustavně prosazuje zcela nekompromisní postoj ke všem formám násilí na dětech, i těm minimálním, s tím, že jsou nepřijatelné „Žádné formy fyzického či psychického násilí‘. To neponechává prostor pro jiný výklad. V roce 2015 shledal tentokrát Výbor pro sociální práva právní úpravu České republiky v oblasti tělesných trestů nedostatečnou a konstatoval porušení příslušného článku Evropské sociální charty. Aktuální lidskoprávní tendence jsou v otázce trestání dětí tedy poměrně jasné. Přesto použití fyzických trestů u dětí je pro více než polovinu českých občanů po dlouhou dobu stále akceptovatelné. Spíše než trestněprávní reakci a sankční normy by proto podle mého názoru bylo třeba podpořit osvětové programy a preventivní opatření, pokud se jednotliví členové vlády zdrží jejich sabotování nešikovnými prohlášeními o „vymezování hranic“ a raději jim projeví podporu svým mlčením.
Mimo změnu nedostatečné právní úpravy skutkové podstaty trestného činu znásilnění by podobné preventivní programy podporující komplexní a efektivní řešení byly vhodné rovněž v oblasti sexuálního a domácího násilí. K tomu by výrazně přispělo přijetí Úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kterou však vláda ve svém prohlášení zcela opomíjí a přesto, že Česká republika předmětnou úmluvu podepsala již 2. května 2016, její ratifikace byla pravidelně odkládána, přičemž naposledy rozhodl o dalším (ročním) odkladu současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
Zcela pozitivní, a oproti předchozím krokům o něco specifičtější, je soubor instrumentů pro posílení konceptu restorativní justice. Je zřejmé, že vláda si uvědomuje aktuální trendy moderního trestního práva tendující ke znovuzačlenění pachatele do společnosti, a negativa spojená s jeho uvržením do kriminogenního prostředí.
Konečně zcela nezbytný je záměr vlády provést revizi systému odměňování znalců a zasazení se o obnovení jejich činnosti. Nedostatek znalců je aktuálně jeden z nejzávažnějších problémů ohrožující českou justici a rozhodování orgánů veřejné správy, který vyžaduje bezodkladné řešení.
Z vybraných bodů programového prohlášení je tedy patrné, že si vláda uvědomuje zásadní problémy, které momentálně tíží oblast spravedlnosti a práva ze všeho nejvíce a má v úmyslu vynaložit snahu o jejich řešení. Komplexnost zamýšlených řešení a konkrétní kroky, které při svých záměrech vláda uskuteční však zůstává v současné chvíli otázkou dnů následujících.
NATÁLIE VAICOVÁ, advokátní koncipientka
Foto: Pixabay
Zdroj: Natálie Vaicová