Komentář: (Ne)efektivní měření korupce v (ne)efektivním státě

Inkriminovaný text je ale zpracován velmi kvalitně, neboť obsahuje významnou pasáž dobře vysvětlující neduhy měření korupce v jednotlivých zemích.
Měření korupce je totiž velmi složité. Podobně jako třeba u odhadů stínové ekonomiky se jedná o aktivitu, která je nelegální, tudíž ze své definice skrytá. Subjekty, které ji provádějí, to samozřejmě vědí – promýšlejí, konspirují, zahrazují stopy… Proto je měření toho, u čehož participující subjekty zištně, prvoplánově a zcela účelně vynakládají nemalé náklady konspiraci a ochranu, vysokou školou ekonomické analýzy. Podobně jako odhady velikosti stínové ekonomiky.
U korupce je hlavním způsobem měření tzv. vnímání korupce (vnímání intenzity korupce), založené na subjektivním pocitu respondenta. Ten je logicky neinformovaný o skutečné míře korupčních praktik v daném státě, ale pokud vezmeme v potaz voliče-mediána (průměrného člověka, chcete-li), bude mít v každém okamžiku tendenci spíše skepticky nadsazovat. A jeho hlavním informačním zdrojem jsou média, sociální sítě, ale také hospodské drby.
Jsme proto svědky paradoxní situace: Účinný boj proti korupci, který je doprovázený novinovými články o policejních raziích, fotografiemi politiků v poutech, hromadného zatýkání nebo investigativního odhalování nekalostí při veřejných zakázkách či financování politických stran, společenské povědomí o korupci (a tudíž i korupčním skóre dané země) zvyšuje, i když praktický dochází ke snížení reálné míry korupce. A to ať již jejím rozkrýváním, nebo vysíláním signálu pro korupčníky. Ať již takové jednání dělají, nebo o něm uvažují.
V mnoha zemích, a za všechny můžeme jmenovat třeba Itálii, se paradoxně situace vnímání korupce mocně zhoršila právě v dobách, kdy se nebojácní „inspektoři Cattaniové“ pustili do boje s organizovaným zločinem a začali mířit na špičky mafiánských struktur.
Neříkám, že sledovat index vnímání korupce nedává smysl. Ale bylo by ho vhodné vždy doplnit o hlubší pohled, ať již je to pohled „zpátky do minulosti“ (ke kolika odhaleným případům ohlášený boj s korupcí vedl, kolik z nich skončilo u soudu, respektive bylo pravomocně odsouzeno?), nebo využití proxy metrik. Zajímavou z nich je třeba porovnávání cen stavebních a jiných praxí v soukromém a veřejném sektoru – veřejný sektor, který je charakteristický velkou ekonomickou silou, nízkým rizikem nesolventnosti, velkými objemy poptávaných výrobků a služeb a nekonečně dlouhým časem pro výběr a realizaci zakázek, by si vždy měl umět vyjednat výhodnější jednotkové ceny než sektor soukromý. Pokud jsou ceny u srovnatelných položek ve veřejném sektoru o poznání vyšší než v soukromém, měla by někde zablikat červená kontrolka. I kdyby se neukázalo, že se jedná o korupci, i neefektivita by měla daňového poplatníka zajímat. Obzvláště dnes.
ALEŠ ROD, je ekonom a vysokoškolský pedagog, působí jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA)
Foto: Pixabay
Zdroj: Aleš Rod