Má za sebou 14 celovečerních filmů a 2 nominace na Českého Lva za film Poupata a Krásno. Mezi práce, které ji lidsky velmi hluboce „zasáhly“, patří film Tlumočník s Jiřím Menzelem a Peterem Simonischekem. Pro mě jediný člověk Covid-19 pozitivní, kterého znám.
LUCIE LIŠKOVÁ, původně modelka a reklamní herečka, dnes make-up artistka.
V jaké fázi Vás zastihla karanténa?
Pracovně jsem ze dne na den přišla o natáčení dvoudenní reklamy. Mám tři malé děti, nepracuji tolik, ale i přesto do práce chodím. Vlastně jsem tak trochu cítila, že začínám víc pracovat a do toho přišel zákaz. V osobním životě jsem byla v celkem těžké situaci, ale to nechci moc rozebírat.
Vy jste OSVČ, že ano? Žádala jste o příspěvek?
Ano, žádala jsem a dostala jsem ho. A díky za to. Mně to pomohlo, ale věřím, že spoustě lidem to jako kompenzace stačit nemohlo.
Zvládali jste finančně celou tu situaci?
Vzhledem k tomu, že člověk nemohl nikam chodit, tak vlastně dost ušetřil. Nemohu si stěžovat, ve finanční nouzi jsem nebyla.
Myslím, že nejčastější otázka v době uvolňování zněla: Znáte někoho pozitivního?
Přesně tak. V mé sociální bublině, na FB mám asi tisíc lidí, nebyl nikdo, kdo „to“ má. Já vlastně už ani nevěřila, že ta nemoc existuje. (smích)
V mé bublině jste vyplula jako jediná. Jaký přístup jste měla k nařízení vlády během pandemie Covid-19?
Když to začínalo v okolních zemích, tak jsem si říkala, že moc straší. Ve chvíli, kdy se u nás objevily první případy, jsem byla s dětmi v Motole, protože si Anička ve školce narazila bradu, tam už jsem byla lehce obezřetnější. Když vše zavřeli, pociťovala jsem prvních pár dní strach, ale spíše z toho, že se nevědělo, co je ten vir zač a co se bude dít. Bála jsem se, že zavřou Prahu a nedostanu se s dětmi mimo ni. Vzhledem k tomu, že mi zrušili práci a nic mě doma nedrželo, sbalila jsem děti a odjeli jsme k bratrovi do Krušných hor. Tam jsem sledovala média víc než normálně. Strach přetrvával, protože se mluvilo o velké infekčnosti. Nevěděla jsem, jestli už náhodou nejsme pozitivní, proto jsme drželi karanténu, než jsme se například viděli s mojí mámou.
Když jsem šla prvně v rukavicích na nákup, došlo mi, že to je úplná kravina, a že nákup v rukavicích mě určitě nezachrání, protože jestli to ulpívá na všech površích další dva dny, musela bych pokaždé vyčistit každou část nákupu.
Nošení roušek jsem podporovala, zvláště v uzavřených prostorech. Od začátku mi ale přišlo nesmyslné nosit roušky venku. Co mi vadilo nejvíc? Braní zodpovědnosti občanům. Nemyslím si, že jsme hloupí a neuvědomělí. Vkrádavé omezování svobod, rozdělování společnosti a udávání, to mě štve. Lidé, kteří se bojí, jsou lépe ovladatelní. Myslím si, že spousta věcí by fungovala i bez nařízení vlády. Nepopírám ale, že rychlý počáteční zákaz byl podle mého naprosto zásadní a v pořádku.
Když jste byli na horách, došlo k nějaké změně ve Vašem myšlení, přístupu k životu?
Ano, dá se říci, že ano. Karanténa mě vrátila zpět k myšlence domácího vzdělávání. Mé děti nejsou očkovány, a tak s námi byly víceméně doma. Když byla dvojčata mladší, velmi často jsem je brala s sebou na natáčení. Měla jsem to obrovské štěstí, že mi to producenti akceptovali. Opravdu chodily do školky až tento rok, protože jsou v předškolním věku. Díky karanténě se mi znovu potvrdilo, že když člověk ráno nikam nespěchá, má mnohem více času a pohodlí. Ono k tomu dost přispívá i počet dětí a vůbec celková situace naší rodiny, kdy já mám při své profesi vlastně dost času na děti a můj partner také.
Kdy jste se vraceli do Prahy?
Asi po třech týdnech, okolo Velikonoc, protože se nám už stýskalo po domově. Naštěstí máme vnitroblok, kde děti mají houpačky apod., já záhonek a celkově se o tento kout se sousedy staráme. Tam jsme trávili v podstatě další týdny karantény.
A v této době uvolňování jste se dozvěděla, že jste pozitivní? Jak jste to zjistila?
Já k tomu přišla až dlouho po veškerém uvolnění, i když jak se to vezme. Už jsem ani trochu nevěřila, že se tento vir dá někde chytit. (smích) Volala jsem kamarádce do restaurace, kam jsem chodila, aby mi připravila jídlo. Odpověděla, že nemůže, protože je pozitivní. Došlo mi, že jsem tam byla před týdnem na obědě a už to jelo.
Můžete nám krok po kroku říci, čím jste si prošla, ať máme představu?
Když jsem zjistila, že jsem se kontaktovala s pozitivní osobou, zavolala jsem své obvodní lékařce a informovala ji. Ta se zeptala, jestli jsme spolu byly alespoň dvacet minut v uzavřeném prostoru. To je první otázka i hygieničky. Jestliže jste se potkali venku, třeba na zahrádce a pili pivo, není tento kontakt dostatečný na to, aby vás poslali na test. Já jsem byla v uzavřeném prostoru déle než půl hodiny, proto jsem dostala elektronickou žádanku do nemocnice a mohla jsem jet buď na Bulovku nebo do Vojenské. Samozřejmě se chováte zodpovědně, takže jedete autem, desinfikujete si ruce a máte roušku.
Když je člověk negativní, přijde mu SMS, pokud ne, zavolá s výsledky obvodní lékař a následně hygiena. Mně, že jsem pozitivní. Trochu překvápko. Díky tomu jsem si uvědomila, že mi poslední týden bylo trošku špatně. Tři až čtyři dny mě pobolívala hlava, hlavně za očima, byla jsem unavená a bylo mi lehce špatně od žaludku. Celý ten stav jsem ale připisovala únavě ze života se třemi dětmi. Člověk je prostě občas vyčerpaný! Rozhodně by mě nenapadlo, že mám Covid-19 nebo jinou virózu, neměla jsem teplotu ani kašel. Nikdy jsem neměla ani angínu, ani tu pravou chřipku. Jsem velmi zdravý člověk.
Jaké bylo jednání lékařů?
Ve Vojenské nemocnici byli moc příjemní, a i odběr byl bezproblémový. Když mi zavolali výsledek, do pěti minut se se mnou spojila paní z Hygienické stanice, která se mnou vše řešila, vysvětlovala a byl to takový můj anděl. První otázky směřovaly ke kontaktům s lidmi. Vyprávěla jsem poslední týden života a velmi mě překvapilo, že ji vůbec nezajímají kontakty, které jsem měla venku. Možná, že na začátku karantény to bylo jinak, ale dnes jsou důležití pouze lidé, kteří s tebou byli v kontaktu více jak patnáct až dvacet minut v uzavřeném prostoru. Nezajímavý byl např. můj nákup v Holešovické tržnici nebo že jsem seděla na zahrádce hospody apod. Trochu mě štve, že tohle média neřeší, dost lidí pořád žije v ujeté představě, že to chytneš z nákupního košíku nebo po zmáčknutí tlačítka ve výtahu. I naši sousedé byli překvapení, že nejsou dostatečný kontakt na test, a to i přes to, že se naše děti denně navštěvují. Nakonec byli díky mně v karanténě jen tři lidé. Ti šli okamžitě na test, který měli negativní, ale museli dodržet čtrnácti denní karanténu, ve které se tato nemoc může projevit. Jak říká paní hygienička, dnes se příznaky nemoci Covid-19 objevují druhý až sedmý den po kontaktu s pozitivní osobou.
Dobře a co děti? Jela jste s nimi hned na odběr?
Ne, ve chvíli, kdy máte potvrzený pozitivní test, posílají ti odběrový vůz, kde odebírají vzorky, protože už nikam nesmíte. Takže děti přijela odebrat sanita, Covid-19 odběrový vůz, což je také trochu divné. Sousedi, kteří doposud žili v blažené nevědomosti, se díky tomu vše dozví, a ještě tě mají možnost zkouknout během odběru. Přijde mi nedůstojné, že tě postaví k sanitce a normálně na ulici ti provedou odběr. Je to trochu, prostě po česku. Chápu, že by tu sanitu asi museli po každém desinfikovat.
Každopádně děti nabraly a byly negativní. Blbé je, že k propuštění z karantény, potřebujete dva negativní testy, a to bohužel i děti. Jejich druhý test byl úplně zbytečný, protože Covid-19 neměly už kde chytit, ale prostě jsme museli splnit nařízení. A v tom je podle mne celý problém, nesmyslná nařízení…
Kolik testů jste vlastně prodělala?
Pět testů, každé z našich třech dětí dva a partner jeden. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné příznaky od prvního testování, poslali mi odběrový vůz na kontrolní test po deseti dnech, ten byl bohužel pozitivní. Další možný test je po pěti dnech. Ono se řekne patnáct dní izolace, ale protože vám posílají sanitky, které jezdí celý den po odběrech, výsledků se dočkáte až druhý den. Jsou to nervy, protože vy už strašně chcete ven bez omezení, v této situaci půl den navíc dělá strašně moc. Navíc musíte mít ty testy negativní dva, takže to celé se opakuje. Bylo to takové „Čekání na sanitu“. Dohromady jsem nakonec měla pět testů a devatenáct dní izolace.
Jak vypadala Vaše psychická křivka během dnů v izolaci?
Zprvu to byl šok, pak přišlo smíření a přijetí, protože co naděláte, že jo. Nakoupila jsem na Rohlíku a bylo. U mě bylo dobré, že jsem již neměla žádné příznaky. Bohužel testy s pozitivními výsledky, které jsem absolvovala, mě psychicky odrovnaly. Byla jsem úplně na dně. Volala jsem paní z hygieny, že to dál takhle nejde, že nemůžu být další týdny doma, když nejsem nemocná, infekční také ne, že musím žít a pracovat. V karanténě jsme dostali alespoň tu pětadvacítku, ale takhle jsem byla doma tři týdny a pracovat jsem stále nemohla. Nejvíc mne ale na tom štvalo a štve, že v případě Covid-19 nezáleží na tom, jak se cítíš, ale pokud máš pozitivní test, stát ti vlastně tvrdí, že jsi nemocná, a to se mi nelíbí.
Co zásadního byste chtěla dodat k této zkušenosti?
Chtěla bych, aby se podávaly jasné a srozumitelné informace, ale to je asi utopie. Čím dál víc věřím, že je to politická hra a média tomu jen napomáhají. Mám zkušenost, že vám hygiena řekne něco jiného, než slyšíte z médií.
Zpětně mi došlo, že i když se potkáš s pozitivním člověkem, tvá povinnost není jít na test. Já bych to už znovu neudělala. Když zjistím, že jsem byla s pozitivní osobou, zůstanu deset až čtrnáct dní doma, budu se chovat tak, jako bych byla nakažená, ale neodepřu si jít na procházky s dětmi, nakupovat s rouškou. Určitě nebudu chodit do divadla nebo koncerty mezi velké množství lidí, budu zodpovědná a alespoň trochu žít.
Nechci nikoho nabádat, aby na testy nechodil, ale ať si každý rozmyslí, co všechno – spíš ta nařízení než samotná nemoc, TO s vámi a vaší rodinou udělá.
Než jsme rozhovor dokončili, šla jsem na test na protilátky a bohužel jsou obě skupiny negativní, jako bych se s virem Covid-19 vůbec nesetkala, a to čtrnáct dní po tom, co mi tvrdili, že jsem pozitivní. To je přinejmenším divné.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Lucie Liškové
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
