Rozhovor s ROMANEM ČEŠKOU, spoluzakladatelem a partnerem firmy Value added a.s.
Nevěří ve schopnost státu řídit firmy. Zároveň se zamýšlí nad celkovým posunem společnosti, která kvůli nákaze covid-19 byla ochotna akceptovat bezprecedentní zásahy do lidských práv a svobod. Vláda životy nezachraňuje, jen prodlužuje. Ne u milionů, ale u tisíců. A dělá to sakra draze a na úkor nás všech.
Eurozóna podle MMF letos vykáže propad o 7,5 procenta, nejdramatičtější vývoj ekonomové fondu čekají v Itálii, kde předpovídají propad o 9,1 procenta. V Německu čekají hospodářský propad o sedm procent, ve Francii o 7,2 procenta. Jaký je na to váš názor?
Ta čísla považuji za minimalistická. Nejsou ale důsledkem nemoci COVID 19. Jsou důsledkem toho, jak na rizika, související s nemocí, reagovaly vlády. Čím byly vládní zásahy restriktivnější, tím budou negativní dopady vážnější. Proto bude stejně tvrdý ekonomický dopad čekat i země, které neměly ani zdaleka tolik nakažených a tolik úmrtí, pokud na riziko reagovaly obdobně.
Jaký vývoj očekáváte v České republice, kde je přeci jen výskyt nemoci podstatně nižší?
Ekonomická recese zasáhne tvrdě i nás, přestože jsou u nás počty nakažených i mrtvých velmi mírné. Ekonomické dopady totiž nevyvolává nemoc, ale kroky vlády. A ta naše byla papežštější než papež a na rizika reagovala tak, že to nejlépe vystihuje úsloví „s dělem na vrabce“. Zvolila radikální cestu, která bude mít velmi tvrdé ekonomické dopady. Protože máme podobná opatření, očekávám i podobně negativní vývoj jako v Německu nebo ve Francii.
Nejste vůči vládě příliš kritický? Vždyť se jen snaží chránit životy občanů.
Dělá vše proto, aby to tak vypadalo, ale realita je jiná. Její kroky jsou čirý populismus a neuvěřitelné mrhání s veřejnými i soukromými prostředky. S ochranou životů nemá většina opatření nic společného. Je to mimochodem obdobný politický model chování, jako u problému s imigrací. Řešený problém sám je vážný. Ale ne tak vážný, jak je prezentováno, a rozhodně ne u nás. Naše vláda se tváří hystericky, jako kdyby bojovala v první linii, přitom skoro nikdo z nás nikdy žádného imigranta nepotkal. Stejně tak jen málokdo z nás zná osobně někoho, kdo byl nakažen koronavirem.
První čísla za celou Českou republiku hovořila o 7 400 nakažených. V České republice je 6 260 obcí. Když nepočítáme Prahu, kde bylo evidováno 1 677 nemocných, tak nevychází ani jeden nemocný na jedno město nebo obec. Od počátku celé kampaně, tj. za dva až tři měsíce, je u nás dáváno do souvislosti s koronavirem 283 úmrtí. Každá smrt je bolestná a nepříjemná. Ale zaslouží si to tolik paniky a hysterie, když v České republice ročně umírá zhruba 110 tisíc lidí a denně tak bez pozornosti médií zemře z mnoha různých příčin zhruba 300 lidí? Jen v loňské jarní chřipkové sezóně u nás zemřelo na obyčejnou chřipku 190 lidí, a nikdo kvůli tomu nepanikařil, nebránil volnému pohybu osob, nezavíral ani neznárodňoval podniky, a rozhodně nepřijímal opatření, která nás všechny budou stát stamiliardy korun.
Andrej Babiš se pochlubil, že vláda by mohla poskytnout na podporu podnikatelů a firem půjčky až jeden bilion korun. Také hovořil o přímé podpoře zaměstnanců, živnostníků, rodičů na mateřské za 150 miliard. Limit schodku státního rozpočtu si nechal navýšit ze 40 na 300 miliard korun. Znamená to tedy, že se reálně chystá utratit až 260 miliard korun. To má být přiměřená reakce na krizovou situaci, při které zatím zemřelo 283 lidí? Mluvíme o rozpočtové relaci téměř 1,2 miliardy na jednoho zemřelého, o půjčkách ani nemluvě. To ale nejsou peníze Andreje Babiše. To jsou peníze nás všech.
A ještě jeden pohled na věc. Vláda se chystá v reakci na jednu nemoc utratit z rozpočtu až 260 miliard. Přitom veškeré veřejné výdaje na zdravotní péči v roce 2017 dělaly 322 miliard. Tedy, 260 miliard kvůli jedné nemoci versus 322 miliard výdajů na všechny nemoci a úrazy všech lidí za rok. Vždyť je to vyšinuté.
Ekonom se na vše dívá přes čísla a finance. Není ale přeci jen důležité občas upřednostnit morálku a dát záchraně lidských životů přednost před penězi?
Co je morálního na tom vyplýtvat tolik peněz, když navíc je většina z nich vyplýtvána zcela bezúčelně, a dávají se jenom na to, aby se napravilo, co vláda sama způsobila? Ten problém není ani trochu o morálce, tu jenom zneužívá. Každý z nás souhlasí s tím, že se máme všichni snažit chránit životy své i životy našich bližních. Relevantní otázka je, jak to dělat. A řešení, která volí vlády po celém světě, jsou v první řadě o populismu a snaze politiků vypadat jako odhodlaní bojovníci za lidské životy, ať to stojí, co to stojí. A v té vyvolané hysterii zanikají hlasy racionality, které mluví o tom, že je to celé přehnané, že COVID 19 není o tolik jiná nemoc než jiné, na které lidé umírají, že to bude stát neadekvátní náklady a přinese to dopady, které budeme dlouho pociťovat všichni.
V souvislosti s opatřeními proti nákaze koronavirem se hovoří jako o záchraně životů. To je ale zavádějící. Život zachraňuje jen víra v Boha, a to ještě ne život současný, ale život věčný. Stát, zdravotní systém, lékaři, ti všichni život jen prodlužují. Někomu více, někomu méně. V době, kdy zprávy o koronaviru ještě nebyly statistikou, ale uváděly se konkrétní příběhy, bylo zřejmé, že většina zemřelých měla jiné vážné potíže a zemřela by i bez viru spíš dříve než později. Prostě oběti byli lidé, kteří před sebou neměli dlouhou radostnou část života, ale i bez viru je čekala jen ta kratší, bolestnější a méně radostná část. Kdybychom to prozkoumali podrobněji a dali do ekonomických souvislostí, tak by nám to možná vyrazilo dech.
Zkusme si představit, že každému zemřelému vzal koronavirus v průměru rok života a že vládní opatření zachránila 10 tisíc lidí. Pokud vláda skutečně utratí 240 miliard ze státního rozpočtu, tak to znamená, že rok života každého „zachráněného“ člověka nás bude stát 24 milionů korun. Pokud to celé byl humbuk, jak si třeba myslím já, a vláda „zachránila“ třeba jen tisíc lidí, tak nás rok života každého zachráněného stál 240 milionů. A to už je ekonomická obludnost. Vím, že tento výpočet není korektní. Nikdy nebudeme doopravdy vědět, komu a jak dlouhou dobu života opatření zachránila, a kolika lidem. Nevím ani, jakou ekonomickou hodnotu má rok lidského života. Ale vím například, že pokud zemřete při autonehodě, získají vaši blízcí odškodnění za ztrátu vašeho života do 500 tisíc korun.
Uvedené číslo říká, jak efektivně vynaložila Babišova vláda peníze z veřejných zdrojů jen proto, aby se mohli tvářit jako zachránci životů. Celé je to ale mnohem horší. Chybí v tom ostatní vládní výdaje, důsledky poklesu HDP a sníženého výběru daní, ekonomické dopady na podniky a rodiny, a také všechny materiální i nemateriální dopady, které zneužitá hysterie vyvolala. Je to, jako kdyby vláda uspořádala drahý mejdan, a při odchodu z večírku dala každému účastníkovi tučnou složenku na úhradu části nákladů. Až se ráno po mejdanu probudíme, bude to těžká a bolestná kocovina.
Ale přeci jen, peníze nejsou všechno.
Samozřejmě, že peníze nejsou všechno. Ale také platí, že peníze jsou volba. Nikdy není jen jedna cesta, ale volíme mezi různými možnostmi. Buď lze volit řešení levná a přiměřená možnostem, nebo lze volit řešení drahá. Rodina Michaela Schumachera vynakládá horentní sumy na rekonvalescenci, která má jen minimální efekt. Pokud to platí ze svého, tak je to v pořádku a nikomu do toho nic není. Nicméně, průměrný člověk si prostě a jednoduše nemůže takovou péči dovolit. Problém je, že naše vláda postupuje s takovými náklady, že to na každého jednoho nemocného vychází dráž než léčba mistra světa. Měli bychom si položit otázku – kolika lidem, o kolik let a v jaké kvalitě se mohl prodloužit život, kdyby vláda 260 miliard korun použila jinak! Ty peníze nedávají politici ze svého, ale z našeho. A aby to mohli zaplatit, tak nás buď víc zdaní, nebo nás víc zadluží. Nebo nám znehodnotí vklady a majetek tím, že peníze prostě vytisknou. Nebo je seberou jinde. A pak je otázka, kde a kdo na to doplatí.
Byl někdo na tuto krizi dostatečně připraven?
Nebyl. Celá západní civilizace byla zaskočená. Žila v pocitu bezpečí, který byl najednou narušen a začala panika. Veškeré elity, a především politici a média fungovali ve stejném hysterickém módu. Pocit ohrožení dal kontrolu nad naším jednáním emocím a zbavil nás racionality.
A dá se nějak připravit? Třeba do budoucna pro nějaké další podobné problémy?
Samozřejmě, že by se dalo, ale problém je, že vždycky budou u vesla politici s populistickými instinkty a ti budou vždy od odborníků poslouchat jen to, co sami chtějí slyšet a to, co vyhovuje jejich záměrům. Kolikrát bylo například na všech odborných úrovních opakováno, že v době hojnosti se má střádat na hubená léta. A přece se velkoryse utrácelo, a až teď přijdou negativní dopady, nebude z čeho brát. Nehledě na to, že zatímco stát přivádí ekonomiku na pokraj krachu a nutí svými opatřeními jak občany, tak firmy sáhnout na rezervy, tak sám se rozhodně ničím neomezuje a žádné úspory zřejmě ve svých rozpočtových výdajích nechystá. Naopak rozhazuje plnými hrstmi, naposledy navýšil úhrady za státní zaměstnance.
Primářka antibiotického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Václava Adámková řekla, že virových a jiných nebezpečných onemocnění je hodně. Ale koronavirus má dobré PR. Jak to vidíte vy? Souhlasil byste?
Absolutně. Viděl jsem jí v televizní debatě a byla skvělá. Zastínila všechny politiky. Její vystoupení by měl povinně shlédnout každý, kdo si chce na věc udělat názor. Mluvila střízlivě, věcně, pragmaticky a naprosto přesvědčivě vysvětlila, že je ze zdravotního hlediska celá hysterie kolem koronaviru přehnaná. Má můj velký respekt a její názory sdílím.
Jak se podle vás změní světová ekonomika?
Změní i nezmění. Mění se všechno. Například jeden můj přítel a klient přidal k výrobě rukavic a bot nově i výrobu roušek z nanovláken. Ale to asi není ta změna, na kterou se ptáte. Žádnou celosvětovou změnu nečekám. Má to jednoduchý důvod. Světová ekonomika je v zásadě dobře fungující, a až se odstraní vládami zavedené bariéry, tak se znovu rozjede a bude fungovat dobře. Jediné výrazné zlepšení by mohlo přinést, kdyby se v některých regionech změnily špatné režimy. Ale to koronavirus nezpůsobí. Samozřejmě, že některá odvětví, například vše kolem cestovního ruchu, se budou vzpamatovávat déle, jiná se otřepou rychleji. Ale už za pár let budeme na současnou situaci vzpomínat jen jako na kuriozitu, jeden ze zapamatovatelných bodů dějin, asi jako dnes vzpomínáme na události 11. září. Ale žádné zmoudření lidstva nepřijde a ani míra prozíravosti politiků se výrazně nezvýší.
Je možné na současné situaci najít i nějaké pozitivum?
Ne. Přestože lidé pozitiva hledají, například že zvolnili svůj život, změnili životní styl, mají víc času na své blízké. Je to čiré zlo. Zdravotní. Politické. Společenské. Ekonomické. Poučení by se dalo najít. Například, že není možné věřit politikům, kteří mají plnou pusu dobra, a přitom nedohlédnou za konec svého nosu. Lidé se ale nepoučí.
Někdo považuje za pozitivní vlnu solidarity, starosti o seniory, šití roušek. Solidarita i starost o potřebné jsou skvělé, ale nemají být aktivovány jen v ohrožení. A šití roušek, to byla jen taková neškodná hra, která dala lidem pocit, že jsou něčím užiteční a něčemu pomáhají, i když to převážně nepomáhalo a nepomáhá vůbec ničemu.
Jak vidíte postupné rozvolnění přijatých opatření? Podle čeho a jak byste postupoval vy?
Čím dříve vrátíme věci do normálu, tím menší vzniknou škody. Takže kdyby to bylo na mně, tak budu dál apelovat na lidi, ať se chovají zodpovědně, dodržují karanténu ve všech případech, kdy cítí jakékoliv riziko, vybírají si, kam chodit a kam to není nutné, s kým se stýkat a s kým ne. Ale zároveň bych zrušil veškeré zákazy, nechal otevřít všechny provozy, uvolnil cestování, včetně možnosti cestovat do zahraničí. A důležité by bylo poskytovat co nejpodrobnější informace, kde jsou ohniska, kde reálně hrozí nákaza, a doporučení, čemu se lidé mají vyhnout. Dál bych podporoval technologie, které umí skenovat teplotu lidského těla, a investoval bych do toho, aby se instalovaly na místech, kde je vysoká koncentrace lidí. Nošení roušek bych ponechal jen jako doporučení, s výjimkou zachování povinnosti nosit zdravotní roušku pro lidi, kteří mají oprávněné podezření, že jsou sami infekční. V tom případě by ale neměl stačit jen nějaký hadr přes pusu, který po 10 minutách, kdy do něj funíme, přestane být ochranou a změní se v potenciální zdroj nákazy.
Poslední dobou se zdá, že jediným problémem ekonomiky je epidemie koronaviru. Vidíte ještě nějaké jiné ekonomické problémy?
Všechny, které byly před epidemií, zůstaly. Epidemie ani lavina vládních intervencí nic ze starých problémů nevyřešila. Jen jich spoustu přidala, takže to některé staré odtlačí do ústraní a mimo pozornost veřejnosti.
Jak dlouho může ČR a chod ekonomiky včetně zásobování vydržet ještě v nouzovém stavu?
Myslím si, že jsme se už teď ocitli na limitech občanské neposlušnosti. Lidé nejsou tupci a vnímají, že je všechno špatně, že žádná apokalypsa nenastala, a začíná jim docházet, že to byl všechno jeden velký humbuk. A čím dál víc lidí o tom otevřeně mluví, naposledy skupina slovutných lékařů, která vyzvala vládu, ať s restrikcemi skončí.
Má ČR šanci na rychlé obnovení ekonomiky? Jaké dle vás budou potřebná opatření a kroky k obnově české ekonomiky? Budou nutné zásadní zásahy státu včetně daňové reformy či zestátňování či jsou firmy ještě schopné rychle nastartovat a obnovit svoji činnost i bez drastických opatření?
Ekonomika se vrátí k rozumné výkonnosti rychle, ale škody zůstanou. Z pohledu vlády musí být prvním krokem co nejrychlejší úplná liberalizace a zpětvzetí většiny opatření, která vláda zavedla. Dalším krokem pak musí být koncepční rozhodnutí, jakým způsobem se vláda přihlásí k účtu za škody, které její soubor opatření způsobil. Není možné, aby nechala všechny, které přivedla do potíží, na holičkách. Zmíněné zestátňování, které se honí politikům v hlavách, by mělo být tabu. Vláda nemá v podnicích co dělat. Jen by to zvýšilo korupční potenciál už tak dost třaskavého prostředí.
Mohou nás v nejbližší době čekat ještě další krize? Je na další krize ČR připravena? Bude je schopna ustát?
Vždycky může přijít něco dalšího, s čím jsme nepočítali. Proto je tak důležitý starozákonní příběh o Josefovi a faraonovi a jeho silné poselství, že v letech tučných je třeba tvořit rezervy pro roky hubené. Bohužel, politici chtějí mlaskat v dobách tučných i hubených.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: Pixabay
Foto 2: archiv Romana Češky
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
