Takzvané milostivé léto, které umožňuje exekučním dlužníkům zaplatit do konce února příštího roku pouze jistinu dluhu vůči veřejnoprávním věřitelům, bude znamenat, že ti přijdou nejenom o úroky, ale i příslušenství dluhu, včetně nákladů na řízení a soudních poplatků. Úprava se dotkne i odměn advokátů a exekučních správců.    

Podle přijaté právní úpravy se ukládá exekutorovi zastavit exekuci v případech, kdy povinným je fyzická osoba a oprávněným ČR, územně samosprávný celek, právnická osoba, v níž má stát nebo územní samosprávný celek většinovou majetkovou účast, a v případě dalších 11 subjektů. Mimo jiné jde i o dobrovolné svazky obcí, příspěvkové organizace územního samosprávného celku, obecně prospěšné společnosti založené státem nebo územně samosprávním celkem, tedy dílem věřitele, kteří nějakým způsobem souvisí přímo se státem a k tomu oprávnění, kteří se státem souvisí pouze tak, že vykonávají veřejnou správu. Například zmíněné obce.

Další podmínkou milostivého léta je, že povinný zaplatí jistinu vymáhanou v exekučním řízení a k tomu na náklady exekuce 750 korun + daň z přidané hodnoty.

Náklady řízení

„Problém je, že o případných nákladech soudního řízení není v ediktu o milostivém létu ani slovo, takže pro ty již exekuci nelze vykonat. Pokud se tedy například obec soudila o nezaplacené nájemné, pak i když byla úspěšná a dlužníkovi byla uložena povinnost zaplatit dlužnou částku a k tomu náklady řízení, v nejlepším případě, tedy pokud dlužník zaplatí jistinu, dostane obec to, co vymáhala,“ komentuje člen představenstva ČAK Tomáš Sokol.  Tedy už obci nikdo nezaplatí náklady na toto vymáhání, především soudní poplatek. A pokud ji zastupoval advokát ani to, co bylo zaplaceno jemu, a co měl podle rozsudku nahradit dlužník.

To, že stát obětoval nárok na zaplacení nákladů řízení přiznané jemu, respektive ryze státním subjektům, například státnímu podniku, Českému Rozhlasu apod., je jeho výsostné rozhodnutí, i když de facto na úkor daňových poplatníků, pokračuje dále Sokol.  Stát ale nezakrytě obětoval i majetek obcí, krajů a jimi vlastněných či spravovaných subjektů. A stejné to je i v případě akciových společností, v nichž má stát většinový podíl. Některé vynakládaly i docela velké částky na vymáhání pohledávek. A  teď je budou sanovat akcionáři. „Tedy nejen stát ale i ti drobní, menšinoví.  To mi připadá jako hodně nespravedlivé a troufl bych si říct, že i protiústavní. Je možné, že míra zadluženosti občanů se někomu jeví jako politický problém. Stát si ho ale vyřešil zčásti na úkor svých občanů, resp. rozpočtů jejich obcí a měst.“

Sokol zároveň upozorňuje na to, že případně nedostane zaplaceno ani advokát, pokud s věřitelem dohodl, že odměnu za právní služby bude hradit po vymožení celé částky, včetně přiznané náhrady nákladů, anebo až z této částky, pokud ji dlužník zaplatí.

Jak vysvětluje advokátka Světlana Zvolánková, v první řadě je třeba říci, že jak se dotkne milostivé léto odměn advokátů, ve vysoké míře závisí na konkrétní smlouvě s jejich klientem. „Plošný finanční dopad si netroufám odhadovat. V čem osobně spatřuji největší problém milostivého léta, je finanční vyčíslení náhrady nákladů na 750,- Kč (+ DPH). Tato částka náleží exekutorovi. Na jiné reálné náklady spojené s uplatněním pohledávky zákonodárce nemyslí vůbec. Vezmeme-li v potaz, že soudní poplatek za zahájení soudního řízení na úhradu peněžitého plnění začíná na 1 000,- Kč, získáme vzhledem k objemu dluhů, na které milostivé léto dopadá, značnou finanční částku, která byla v rámci řádného se domáhání splnění povinnosti dlužníků odebrána z veřejných rozpočtů, avšak nikdy se do nich nevrátí.“

K tomu je podle Zvolánkové třeba připočíst alespoň minimální paušální náklady vymáhání. Odmyslet nelze ani meziroční inflaci. Do jisté míry rozumí snahám o odstranění určitých možných nedokonalostí minulých právních úprav, kdy příslušenství a náklady spojené s vymáháním pohledávek, ač na základě platných právních předpisů, leckdy mnohokrát převýšily jistinu a šplhaly do enormních částek, avšak nedovedu se ztotožnit se zvýhodňováním dlužníků takovým způsobem, kdy nemusí následky svých jednání nést prakticky vůbec. „Musím se rovněž vymezit vůči představě, že se tito dlužníci zpravidla dostali do „dluhové pasti“ omylem, či z různých omluvitelných, pochopitelných důvodů. Tito samozřejmě existují, avšak z vlastní zkušenosti vím, a nyní mluvím zejména o dluzích na nájemném, že se často jedná o dlužníky, kteří nepřebírají vlastní poštu, nebo ji ignorují, nikterak nereagují a zpravidla se nesnaží najít řešení. Pokud by však vystupovali pro-aktivně, značné množství soudních řízení či exekucí nemuselo vůbec nastat, když veřejnoprávní korporace jsou obecně ochotné jít dlužníkovi naproti, a uzavírat různé splátkové kalendáře atp.“

Co se týče ústavnosti, její narušení spatřuje Zvolánková z obecného hlediska v porušení základního práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny). Zásadní problém vidí rovněž v diskriminaci určitých skupin dlužníků. Zatímco dlužníci, kteří mají dluh u veřejnoprávních subjektů, mají možnost využít této dluhové amnestie, jiní dlužníci, byť dluží ze stejného důvodu, ji využít nemohou, například kvůli rozdílnému poskytovateli elektřiny.

Nedostatečná náhrada

Náhrada za exekuce, které spadnou do milostivého léta, se nelíbí ani exekutorům. „Náhrada je absolutně nedostatečná, neznám ekonomický rozbor, podle kterého byla stanovena,“ říká soudní exekutor Igor Ivanko. „Navíc je paušální, tedy nezohledňuje náklady doposud vedené exekuce ani z hlediska výše vymáhané pohledávky ani z hlediska délky exekučního řízení.“

Jde podle něj o zpětný zásah do podnikatelského prostředí  odepřením úhrady již provedené práce. Zejména z toho důvodu, že exekutor léta prováděl exekuci podle právních předpisů pod sankci kárného řízení v případě neplnění si povinností. Odměna za provedenou práci mu byla také stanovená příslušným právním předpisem. S těmito jistotami vstupoval soudní exekutor do exekutorského podnikatelského prostředí a těžko mohl předvídat, že po dvaceti letech práce zákonodárce řekne, že odměna je maximum 750 korun. „Struně řečeno, jedná se o ekonomickou likvidaci exekutorů a výkonu práva,“ míní Ivanko.

Rovněž exekutor Petr Kučera soudí, že částka 750 korun za zastavení exekuce v rámci tzv. milostivého léta je směšně nízká, pomíjí náročnost exekučního řízení mnohdy více než desetiletého. „Z výše ohodnocení vyplývá společenská hodnota exekuční činnosti. Pokud se limitně blíží nule, je čas se zamyslet nad další existencí nepopulárního oboru“.

Pokud by náhrada nákladů podle milostivého léta byla náhradou čistě za činnost spojenou s úkony exekutora v nové agendě zastavení a osvobození povinného, pak v jednoduchých případech by byla dostatečná, konstatuje exekutor Lukáš Jícha. V případech, kdy exekutor má podle pravidel rozvrhu rozdělovat vymožené plnění mezi další věřitele, vydávat rozhodnutí i ohledně dalších pohledávek, případně administrovat odvolací agendu, pak již tato náhrada dostatečná není. „Vzhledem k tomu, že zákon zcela opominul nároky exekutora na odměnu z vymoženého plnění, minimální odměnu a náhradu hotových výdajů, které do okamžiku aplikace milostivého léta vznikly, není pochyb o tom, že zánik dříve vzniklých nároků exekutora je na úrovni vyvlastnění, avšak bez náhrady, což je v rozporu s ústavním pořádkem a před Ústavním soudem takový zásah státu neobstojí,” uzavírá Jícha.

Foto: Pixabay

Zdroj: Dušan Šrámek