Švehla: Banky pokutují splácení hypoték – není to úžera?

Úvěr poskytnutý na pořízení nemovitosti, a hlavně zajištěný zástavním právem k nemovitosti, je z hlediska věřitele produktem velmi spolehlivým: věřitel – například banka – poskytne úvěr na předem jasně vymezený účel, získá zástavní právo k nemovitosti a s ním dlužníka, který by v případě nesplácení mohl o svou nemovitost – často o střechu nad hlavou – přijít. Zatímco z běžných půjček domácnostem je po splatnosti něco kolem 4 %, z hypotéčních úvěrů je to jen něco kolem půl procenta.

Z různých důvodů může pro dlužníka nastat situace, že se bude chtít hypotéky zbavit a splatit ji rychleji, nebo dokonce ihned. Banky měly vždy snahu takové „odstoupení od smlouvy“ zpoplatnit, protože je připravilo o výnos. V minulých dnech to jeden analytik přirovnal k chatičce v kempu: když si ji pronajmete na týden a zkazí se počasí, odjedete, ale peníze vám v kempu nevrátí, svůj výdělek si ponechají, i když je chatička prázdná. Teoreticky je to tak, jenomže mezi chatičkou v kempu a hotovými penězi je dost podstatný rozdíl: chatičku nemůžete obratem uložit za dobrý úrok u centrální banky, ale s penězi to bankám jde! Je to ale další práce a ta něco stojí…takže jak z toho ven?

Dosud byl poplatek za předčasné splacení hypotéky zákonem omezen na 1000 korun a dlužníci mohli zrychlovat splácení, až na 25 % ročně. Pro klienty to bylo praktické, ale banky na tom prodělávaly – tedy alespoň opticky. Data to totiž nepotvrzují. Úročením hypotéčních úvěrů si banky zajistily takový celkový výnos, že bohatě pokryl i případné ztráty z předčasného splácení. Není tedy úplně jasné, proč se má tento systém od příštího roku změnit a proč mají sankce za předčasné splácení vzrůst až na 2 % z dlužné částky! 

Na kritické situace dlužníků zákon nejspíš pamatovat bude – na rozvádějící se manžele, pro které společné bydlení ztrácí význam, na případy úmrtí v rodině atp. Jestli ale někomu jde jen o to, že by u drahé banky rychle splatil a půjčil si od některé levnější, tak to je zřejmě „nešvar“ a stát umožní dobrotivým bankám, aby zlobivé klienty, kteří chtějí úmyslně šetřit na úrocích, mohly trestat. 

Ve vztahu velkých a silných korporací vůči jednotlivým drobným klientům se poslední dobou mění principy a jednotlivec z toho opravdu nevychází moc dobře. Uzavřením smlouvy na pár let, nebo nákupem nějakého produktu je lapen a nucen snášet různá příkoří. Mobilní operátoři uzavírají smlouvy, ze kterých se těžko předčasně odchází, dodavatelé energií mají podobné způsoby, storno poplatky cestovních kanceláří dovedou být rovněž kruté a výrobci počítačů, a hlavně softwarů si věrnost svých zákazníků také pojišťují způsobem, který je docela brutální: software, koupený před pár lety se vám párkrát zdarma aktualizuje, pak si ovšem zdarma aktualizujete i svůj operační systém, přehlédnete nějaká upozornění a váš software přestane fungovat. Musíte si koupit novou verzi, ale ta už někdy není na prodej, musíte si ji pronajmout a platit měsíční nájemné. Tak vás to vyjde násobně dráž a je jedno, jestli ten software potřebujete stokrát denně nebo dvakrát do roka. Když se pokusíte to nějak obejít, vrátit se k původnímu operačnímu systému, se kterým vám všechno fungovalo, zjistíte, že jste v pasti. Nejde to. Vrátíte se tedy ke starému počítači, jehož kapacity by vám i dnes bohatě stačily na psaní článků a zjistíte, že si s ním už neotevřete ani nejběžnější webovou stránku – má zastaralé certifikáty, a nové se tam nevejdou. Smíříte se tedy se situací, ale nový software už není váš.  Funguje skvěle, ale jen pokud platíte. Když nezaplatíte, software vám vypnou. Když si nekoupíte jejich originální toner do tiskárny, tak vám ji vypnou. Když se vám pokazí pračka, je oprava tak drahá, že si koupíte novou. 

Velké firmy vám na internetu nabízejí úžasné služby. Pište, volejte, objednávejte, ptejte se a reklamujte. Zkuste se ptát. Zkuste se se svým dotazem vejít do některé otázky, nabízené předem. Když to nejde, zkuste „ostatní“. Zareaguje automat. Zkuste zavolat – ozve se automat. Tyto monology známe všichni. Vezmeme na vědomí, že se hovor nahrává, pak zvolíme pětku nebo osmičku a vyčkáme na operátora, který deset minut vyřizoval někoho před námi. Začíná laskavé martyrium, ve kterém možná dosáhnete řešení, ale také vás možná jen laskavě odradí, otráví a nabídnou další služby. Když se vzpříčíte, jako jednotlivec jste velké korporaci dost lhostejný. Prostě vás laskavě pošlou pryč. Jste drobné zrnko písku v nepřehledném davu ostatních zákazníků, kteří nevolají, neotravují, a jsou tedy nejspíš spokojeni. 

Prodej softwarů není nijak zvlášť regulovaný. Mobilní operátoři ano. Dodavatelé energií možná ještě víc. Banky jsou regulované daleko nejvíc, jsou všemi předpisy vedeny k obezřetnosti a k prosperitě, nesmějí podstupovat nadměrné riziko. Bez telefonu, bez energií a bez peněz se člověk neobejde. Bez počítače a některých softwarů už prakticky také ne. Korporace s miliony drobných zákazníků to velmi dobře vědí. Jsou „too big to fail“, tedy příliš velké na to, aby zkrachovaly (a také, aby dohlédly na jednotlivého klienta v davu). 

Sankce za předčasné splacení hypotéky vylepší bankám výnosy a ztíží klientům možnost ušetřit. Není moc pravděpodobné, že by se to promítlo do cen hypotéčních úvěrů, že by je banky zlevnily. Je to prostě jen finanční nahrávka bankám a nejspíš o ní uvažují ti, kteří letos očekávali mimořádné zisky bank, těšili se na obrovské odvody nové daně  (windfall tax) a kteří nyní zjišťují, že to zas tak slavné nebude. Možná by si měli uvědomit, že prapůvod dnešního bankovnictví je spojen s lichvou neboli úžerou, tedy s půjčováním za nepřiměřeně vysokou cenu. Úžera se během staletí kultivovala na počestné, potřebné a užitečné bankovnictví, jehož zisky jsou snesitelné. Nelze si však myslet, že tak úplně a bezezbytku vyhynula. Pořád někde číhá a vyhlíží své oběti.

Martin Švehla

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla