Co mají společného francouzský prezident a Zelený úděl? Směřování do náruče rudé Číny. Emmanel Macron slovy, klimatické šílenství skutky. Ve stejné době, kdy nájemník Elysejského paláce v Pekingu prodával Evropu do otroctví, vyšla zpráva že základní cena nejmenší elektrické škodovky se nevejde do šesti set tisíc korun. Což nakonec znamená totéž. Konec české národní hrdosti a nucený nákup levnější čínské alternativy. To je – jedním slovem – zoufalství.
Macron se zachoval hanebně. Během cesty, kdy se v Pekingu snažil zajistit byznys pro svou zemi, hodil přes palubu Ukrajinu, Tchaj-wan i americké spojence. O první zemi řekl diktátorovi Si Ťin-pchingovi že ji nedokážeme ubránit a k těm dalším dvěma, že by se Evropa neměla míchat do sporu USA a Číny o malý ostrovní stát. A vůbec, že bychom měli být nezávislí a nenechat si z Washingtonu nic diktovat. Jeho hostitel byl nadšený. Ze samé radosti hned po Macronově odletu spustil mohutné cvičení u tchajwanských břehů.
O vystupování hlavy Francie v rudé Číně ať si každý udělá názor sám. Pravdou je, že bez ohledu na to co říkal, to s naší faktickou pozici vůči této velké zemi nevypadá vůbec dobře. Zničili jsme si automobilový průmysl i energetiku. A vsadili na technologie obnovitelných zdrojů, které ovšem z velké části ovládají čínští komunisté. Ať už se to týká solárních panelů, baterií, i vzácných surovin nutných k jejich výrobě. To vše musí Evropská unie kupovat od nich. My se zmůžeme jen na plané řeči a kázání o uhlíkové neutralitě.
Prezident Francie se choval v Pekingu submisivně. Otázka ovšem zní: máme za současné situaci vůbec jinou možnost? Zavíráme uhelné elektrárny, v Německu i jaderné. Donutili jsme výrobce aut se spalovacím motorem, která donedávna tvořila výkladní skříň evropského průmyslu a demonstrovala náš náskok v technologiích, aby de facto ukončili jejich výrobu. Vyhnali jsme velkou část průmyslu do Asie i do Ameriky a rozšířením systému povolenek na další sektory v kombinaci se zdražením elektřiny vyženeme další továrny.
Hrozí nám nedostatek energie, deindustrializace a čím dál větší závislost na importu z Číny. Sotva jsme se zbavili nutnosti kupovat ruský plyn (což byl také důsledek Zeleného údělu), řítíme se do náruče Pekingu. Protože jádro není dle předsedkyně Evropské komise strategickým zdrojem pro přechod k uhlíkové neutralitě, zbývají nám technologie, u kterých se neobejdeme bez masivních čínských dovozů. K čemu nám potom je, že Ursula von der Leyenová se na návštěvě u Si Ťin-pchinga chovala zásadověji a statečněji?
Bruselská politika nás tak jako tak žene do čínského otroctví a na tom nic nemění žádné řeči. Zatímco benzínová auta jako Mercedes, BMW, Audi, VW, Porsche či Škoda tvořila špičku světového vývoje a prodávala se s velkými maržemi, elektromobily nejsme schopni dát dohromady bez vydatné čínské pomoci. Nemáme baterie ani materiály, z nichž se vyrábějí. A když už něco sestavíme, je to tak drahé, že to Číňan dokáže mnohem levněji. A protože zdaleka nejde o tak sofistikovanou technologii, tak v podstatě i stejně dobře.
Pro čínské bolševiky je to win-win. Buď nám dodají klíčové komponenty, abychom vůbec dokázali vyrábět elektromobily, nebo nám prodají ty vlastní. Zatímco i při neuvěřitelné ceně přes 600 tisíc za nejmenší elektrickou Škodu (a to bez příplatkové výbavy) našemu vlajkovému výrobci drasticky klesnou zisky, Číňané dokáží profitovat, i když nám své elektrovozy nabídnou s cenou o třetinu nižší. Jen jeden příklad z mnoha, jak klimatická politika nahrává Číně a škodí Evropě. Ale dost výmluvný a pro nás Čechy hodně bolestivý.
Nejhorší je, že to všechno je úplně zbytečné. I kdybychom se ztotožnili s tím, že právě EU musí jako jediná rychle snižovat emise skleníkových plynů, nemuseli jsme to dělat způsobem, který je pro nás co nejdražší a v maximální míře nás vystavuje závislosti na Pekingu. Místo abychom zakazovali auta a kupovali technologie pro obnovitelné zdroje v Číně, mohli jsme stavět jaderné elektrárny. Získali bychom svobodu, dostatek energie, rychleji snížili emise a mohli si mnohem déle užívat skvělých vozidel se spalovacím motorem.
Elektromobily jsme mohli začít vyrábět o deset až patnáct let později. S novými levnějším a lehčími bateriemi s vyšší hustotou energie vyrobenými doma z materiálů, které se nemusejí importovat z Číny. V tomto případě stojí na té správné straně Francouz Macron, který bojuje za jádro a ne Leyenová, která se ho snaží co nejvíce přibrzdit. To je skutečná beznaděj. Nemohli bychom mít v Evropě politiky, kteří stojí na naší straně vždy a za všech okolností?
Nakonec otázka možná nezní tak, jestli chceme dělat byznys s Čínou, nebo ji z bezpečnostních důvodů izolovat. Ptejme se takto: Máme jinou šanci, než hezky poprosit čínské bolševiky, aby s námi obchodovali? Oni přece vědí, že Zelený úděl nám momentálně nedává jinou možnost. Takže Čech spolkne národní hrdost a půjde se poohlédnout po nějakém laciném čínském elektromobilu? Protože Fabii ani Scalu už si kvůli normě Euro 7 nekoupí a ani na ten nejlevnější elektromobil v základní výbavě nebude mít?
Existuje jiná cesta? Ano, ale hodně těžká. Cesta vzpoury proti nesmyslným unijním nařízením, zrušení platnosti nové emisní normy a oddálení konce spalovacích motorů, zrovnoprávnění jádra s větrem a sluncem a následně revize celého Green Dealu. Nemožné? V Nizozemsku se také zdálo, že nikdo nezabrání klima hysterické a arogantní vládě zrušit třetinu farem kvůli snížení emisí. Tamní sedláci to však dokázali. Vybojovali naději i pro nás. Naději, že se zbavíme otroctví, toho rudého Pekingského i toho zeleného Bruselského.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
