Co uděláme dneska? Co takhle zdražit lidem vodu, teplo, léky, dopravu a pro jistotu ještě točené pivo? Takto nějak si představuji poradu na ministerstvu financí předtím, než se do médií dostal návrh na nesmyslné zvýšení daní z přidané hodnoty. Jeho hlavním důsledkem by bylo naštvání občanů.
Nakonec se ukázalo, že na něm není shoda v koalici. Jde o (zatím) poslední v dlouhé řadě malérů, omylů a informačních šumů během dohadování vlády o splnění jejího hlavního slibu: dát do pořádku veřejné finance. Už z toho bolí oči.
Co bylo špatně na zvýšení sazeb DPH u řady citlivých základních položek? Všechno. Předně: v krizi můžete sáhnout na daně z příjmu, což dopadne na bohaté, ale nesmíte zdražovat nezbytné zboží a služby a tím postihnout v první řadě ty nejchudší. (Daně z přidané hodnoty dopadají na spotřebu všech lidí v absolutních číslech stejně, avšak v nákupním koši těch s nízkými příjmy jde o vyšší procento). Jenže kabinet jedná právě opačně. Nechává v platnosti snížení daní dobře placeným zaměstnancům a mluví o zvýšení DPH.
Když se daří dobře, je možné snížit přímé daně a zvyšovat nepřímé, pokud je cílem nechat lidem víc peněz v kapse, což motivuje k vyšší ekonomické aktivitě a zatížit více spotřebu, která nemá takový přínos. Takto konala Topolánkova vláda, když zaváděla rovnou daň. Celkově se však složená daňová kvóta snížila a navíc i tak kabinet štědře mimořádně valorizoval penze, aby seniorům kompenzoval skutečnost, že jim se snížením daní příjmy nezvýší.
Nyní je to obráceně. Valorizace důchodů se snížila, zrušení superhrubé mzdy zvedlo čisté příjmy lidí, kteří mají mzdu nad padesát tisíc a penzistů. Rodinám s dětmi a lidem, kteří berou málo, uchystalo ministerstvo financí nemilé překvapení ve formě zdražení základních potřeb, bez nichž se neobejdou. U vody a tepla se navrhovalo zvýšit DPH dokonce na dvojnásobek současné sazby. V době vysoké inflace a drahých energií mohlo tohle napadnout snad jen naprostého asociála.
A to je druhý problém: vyšší sazby DPH opět roztáčí inflační spirálu, protože zdraží zboží a služby. Naopak vyšší daň z příjmu působí protiinflačně. Kromě toho, že v čase nouze finančák chce vybrat více peněz od nejchudších, tak tímto zhoršuje náš největší problém, jímž je právě inflace. Konečně třetí lapsus spočívá v tom, že se ven dostaly návrhy, jež překvapily i koaliční partnery, včetně vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Na jeho resort by přitom dopadla nutnost vyplácet více dávek.
Ani se nelze divit, že po několika hodinách, kdy se o zvýšení DPH veřejně debatovalo, zařadil premiér zpátečku a vydal prohlášení, že o celé věci se teprve bude jednat. Co z toho nakonec vyjde, to nevíme. Ale že vláda tímto zvedla beztak vysokou hladinu chaosu a vyrobila si pořádnou ostudu, to je jasné již teď. Kdyby šlo jen o jedno klopýtnutí, dalo by se to přejít. Avšak několik měsíců sledujeme pouze samá menší či větší zakopnutí. Což vyvolává otázku: je koalice schopná dostát svému závazku vyléčit rozpočet?
Bohužel, ani téměř po roce a půl vládnutí není na stole nic, co lze nazvat alespoň konceptem řešení. Koalice vypouští jako balónky řadu dílčích nápadů, jež se často tlučou. Ale hlavně, žádný z nich nás nepřibližuje k deklarovanému cíli: otočit trajektorii veřejných financí, která se nachází na prudké skluzavce do pekel. Vláda se sotva může vymluvit na válku a energetickou krizi, protože nejde ani tak o aktuální stav rozpočtu, leč o vysoký strukturální deficit, který nesouvisí ani s ruskou agresí, ani s drahou elektřinou a plynem.
Že letošní rozpočet nedopadne úplně dobře, to bychom vládě i odpustili. Samozřejmě se do něj promítají pokračující boje a celková nejistota na trzích, a to nejen s energiemi. Co jí ale prominout nelze, to je právě neřešení strukturálního deficitu. A za ten mohou vysoké povinné výdaje. Ty dnes spolknou prakticky veškeré příjmy. Za jejich expanzi nese vinu Andrej Babiš, který tímto doslova nafoukl výdajovou stránku o čtyřicet procent (ve stálých cenách, nominálně o osmdesát procent).
Petr Fiala a spol. ovšem měli dost času s tím něco udělat. Tedy přijít s koncepčním řešením, byť by ještě nějakou dobu trvalo ho dopracovat a prosadit. Jenže ona se už blíží polovina volebního obdob a kde nic, tu nic. Přitom známá politologická poučka říká, že jakmile se vládní mandát překlopí do druhé poloviny, už se toho moc neprosadí. Právě proto, že ministři víc a víc myslí na příští hlasování…
Co se tedy má udělat? Zvyšování DPH, majetkových daní, či škrtání položek jakými jsou sleva na manželku či příspěvek na stavební spoření ničemu moc nepomůže. Jen zbytečně rozčílí miliony lidí. Jak už bylo řečeno, klíč je v povinných výdajích. Zejména jde o penze a platy státních zaměstnanců. Dohromady tvoří dvě pětiny rozpočtu. K tomu přidejme nejrůznější subvence, zejména firmám, jimž pomáhají zvýšit zisk, ale nepřinášejí přidanou hodnotu. Což tedy platí o dotacích obecně. Zde by šlo ušetřit desítky miliard korun ročně.
“Je to ve výdajích, hlupáku!” Tohle motto by mělo viset ve všech kancelářích vlády a ministerských úředníků. Nic než osekání povinných výdajů nejméně o 200 miliard nám nepomůže. Jak to vláda udělá, je na ní. Když ji nenapadne nic jiného, může třeba zmrazit výdaje a s tím, jak porostou příjmy, se časem rozpočet vyrovná sám. To však chce pevnou vůli – a také vyhrát příští volby. Za dva roky se to nespraví. Třeba ji napadne něco lepšího. Zatím je to však “masakr rozpočtovou pilou”. A tím, do čeho se řeže, je důvěra v kabinet.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
