Datum schválení vládou: 6. 3. 2024
Autor: vláda
Hodnocení EM: 40%
O českém právním řádu se všeobecně soudí, že se stoupající kvantitou trvale klesá jeho kvalita. Pokud platí zákon přechodu kvantity v kvalitu, pak je legislativa výjimkou. Pravděpodobně to souvisí i s tím, že vedle dalších právnických profesí je legislativec málo placen, a když to nefunguje, slouží jako fackovací panák.
I proto tvůrci zákonů obsah norem zpravidla konzultují s jejich uživateli. Každý kontakt mezi autory zákona a dotčenou veřejností je přitom možné označit za lobbing, v němž nejsou nutně sledovány obecné zájmy, a proto je legitimní, aby veřejnost o podobných vlivech věděla. To je zhruba důvod, proč jsou přijímány zákony o lobbování či lobbingu.
V závěrečné zprávě hodnocení dopadů regulace (RIA), která je už dnes nedílnou součástí legislativního procesu u předpisů předkládaných vládou, je povinně uváděn seznam dotčených a konzultovaných subjektů. Jak ale někteří namítají, chybí zde jmenný seznam osob. Jména! Řešením by měla být tzv. legislativní stopa, obsahující jmenný seznam všech osob, které byly veřejným funkcionářem konzultovány při tvorbě právního předpisu, včetně uvedení konkrétního klienta, zaměstnavatele či zastupované organizace, a to v průběhu celého legislativního procesu, v exekutivě, kde se zákon připravuje a v legislativě, kde dostává konečnou podobu.
Zákon o lobbingu je typickou ukázkou legislativního paradoxu. Když to chcete udělat pořádně, nemůžete skončit u legislativní stopy. Musíte si definovat, co to lobbing je, kdo a jak ho vykonává, kdo je lobbovaný, ve vztahu k jaké činnosti má být lobbing regulován, a v neposlední řadě, jak to všechno kontrolovat a vymáhat. Výsledkem je byrokratický moloch se spoustou úředníků, kteří místo korupce odhalí tak maximálně různá opomenutí. Díky nejednoznačnému výkladu pojmů jako je soustavnost je také čekají spory, kdo kde s kým byl, co tam dělali a o čem se bavili. Nekalé rejdy se přitom budou logicky dít dál mimo struktury oficiálního lobbingu.
Lidé, které česká veřejnost zná z médií jako lobbisty, legislativní proces v drtivé většině ani nezajímá. Jejich doménou jsou veřejné zakázky, obsazování míst v dozorčích radách státních, krajských nebo obecních firem, političtí podnikatelé přisátí na politické struky. Využívají k tomu známosti a systém skrytých služeb a protislužeb. Nesvéprávný podnikatel Redl ohýbal podle tvrzení policie veřejné zakázky prostřednictvím sítě nastrčených lidí v městských firmách. Kdyby mu to zákon nařizoval, šel by se zaregistrovat jako lobbista a psal hlášení o svých schůzkách? Tak velký blázen určitě není. K odhalování téhle korupce poslouží policie lépe, než zákon o lobbingu.
Vládní návrh zákona o lobbingu působí přinejmenším dojmem, že jsou si toho autoři vědomi, a regulaci lobbingu omezují pouze na legislativní proces. Spíše než na kritiku, je to na pochvalu, protože do registru lobbistů veřejných zakázek by se určitě nikdo nepřihlásil. Při přípravě zákonů je naproti tomu předem jasné, kdo se o ně zajímá. Příslušní lobbisté vystupují se svými požadavky veřejně v médiích, na lobbing si zakládají celé komory, odbory, spolky, neziskovky, různé asociace a zaměstnavatelská sdružení. Nic tajného. Ne že by jejich nápady byly vždy ku prospěchu věci, jedná se ale o činnost legitimní. Budou ji dělat dál, avšak se spoustou nových povinností.
„Pokud chceme s korupcí v Česku zatočit a nechceme, aby na pozadí fungovaly lobbistické skupiny, které ohnou zákon a dokážou manipulovat veřejné zakázky nebo výběrová řízení, tak ten zákon je důležitým nástrojem,“ vysvětloval v médiích šéf Pirátů Bartoš. Jde o stejného Bartoše, který po zvolení do čela Pirátů prohlašoval, že chce více svobody a méně buzerace. Ve skutečnosti má vláda prostřednictvím Národního plánu obnovy uloženo do poloviny roku 2025 přijmout regulaci lobbování, jinak nebudou peníze z Fondu obnovy, a to by jí vadilo mnohem víc, než nějaká ta buzerace.
Hlavním nástrojem regulace lobbování má být podle vládního návrhu registr lobbování, v němž budou evidováni jak lobbisté, tak lobbovaní. Povinnost zapsat lobbované do registru budou mít ty orgány veřejné moci nebo organizační složky státu, u kterých lobbovaní působí. Před zahájením lobbování lobbista v registru uvede, v koho zájmu lobbuje a do registru vloží prohlášení lobbisty o lobbování za uplynulých 6 měsíců. Lobbovaného bude mít povinnost předem upozornit, že je lobbistou a hodlá ho v zájmu někoho lobbovat. Zákon popisuje, jak se všechno sepíše, zaeviduje, až to celé působí jako návod na veselou silvestrovskou scénku.
Mezi lobbované patří vedle zákonodárců, ministrů, jejich náměstků nebo vládních poradců a členů různých rad, také prezident a asistenti poslanců a senátorů. Vláda je doplnila na naléhání pirátských ministrů, podle kterých by přes ně mohli lobbisté skrytě lobbovat. Na manžele a manželky si naštěstí nikdo nevzpomněl. Proti zařazení mezi lobbisty se bránily, ve skutečnosti lobbovaly, různé profesní komory nebo podnikatelské svazy. Nakonec tam spadly i s odbory, církvemi nebo územně samosprávnými celky. Všichni teď budou muset vykazovat, zda lobbovaly ústně nebo telefonicky a čeho tím vlastně chtěly dosáhnout.
Budiž jim byrokracie lehká.
Foto: Pixabay
Autor: Redakce EM
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
