Pražské kaly – meziválečné nakládání s odpadem

Z dnešního pohledu jde o naprosto bezvýznamnou zprávu, která by možná rezonovala mezi čtenáři bulvárního tisku. V tehdejší době se ale jednalo o zoufalý krok města, paralyzovaného problémem zápachu hnijícího kalu a dosluhující čistírny odpadních vod.

Pražská kanalizace po 1. světové válce musela vyřešit nepříjemnou věc, jak se postarat o základní hygienické požadavky všech obyvatel, kteří se po spojení v roce 1922 stali Pražany. Ačkoliv nově připojené obce nejprve nebyly součástí kanalizační sítě, nutnost postupně je napojit se stala hygienickou a právní nezbytností. Zároveň s modernizací sítě se od jejího spuštění v roce 1906 nedařilo vyřešit problém se vznikajícím zápachem a znečištěním dolního toku Vltavy. Oba tyto nešvary byly spojeny s územím kalojemů, bytostně propojenými s budovou bubenečské čistírny.

Proces zpracování pražské odpadní vody byl vždy spojen s vytvářením kalu, ať už tekutého, či pevného skupenství. Tento produkt, ač ve své podstatě nevábný a ze zdravotního hlediska i nebezpečný, byl ale velmi cenný z hlediska zemědělců. Pro srovnání – v roce 1928 jim město prodalo kal v různé podobě 33 685 m³ za 197 567 Kč. Jeho ekonomická hodnota byla dříve dokonce tak vysoká, že ještě v 19. století v debatě o zřízení moderní kanalizace zazníval hlas části obecních starších, že by se mělo zůstat u stávajícího systému žump.

Obtíží, která ve spojení s pražskými kaly zůstávala, byl jejich setrvalý zápach. Prakticky ihned po spuštění stanice v roce 1906 se v Kanalizační kanceláři začaly hromadit stížnosti na fungování čistírny, podle kterých se do blízkého i dalekého okolí šířil nesnesitelný zápach. Samotná stanice a čistící procesy, které v ní znečištěná voda podstupovala, přitom zdrojem zápachu nebyly. Celé strojní zařízení a čistírenské procesy byly schválně umístěny pod zem, aby svou činností a produkty nerušily okolní obyvatelstvo. 

Tím totiž byly kalové pole na Císařském ostrově. Zkolaudovány jsou teprve v roce 1907 navzdory tomu, že ke skladování kalu byly používány již více jak rok bez vodoprávního povolení. Úřední povolení se neobešlo bez řady protestů, a navíc zakazovalo dlouhodobé skladování kalů přes léto, kdy musely být odváženy kalovými loděmi. Kalojemy na Císařském ostrově přitom potřebě čistírny zdaleka nestačily. Po řadě neúspěšných jednáních byly v roce 1909 postupně zřízeny nové kalojemy v Lužnici, Vraňanech, dnešních Dědibabech (dříve Jedibaby) a Křivousích. Od roku 1912 byl zřízen kalojem v Řeži-Husinci a od roku 1928 bylo vydáno povolení na stavbu 12 kalojemů v Ouholicích. 

Ve 30. letech situace postupně gradovala a zhoršovala se. Kalojemy umístěné na Císařském ostrově byly podle „subkomise pro řešení kalojemů na Císařském ostrově“ ty nejprimitivnější, které šlo provozovat a nadto byly naprosto nevhodně postavené. Setrvalý zápach, který se z nich linul, obtěžoval celé okolí, včetně dolních poloh nově založených Dejvic. Kanalizační kancelář byla pravidelně obesílána desítkami stížností jak z Bubenče, tak i z mimopražských obcí, kde byly postaveny ostatní kalojemy. 

Z úředního hlediska ale byly nevyhovující pouze ty stavby, které byly na Císařském ostrově – okolí Prahy bylo považováno za zemědělskou oblast a kalojemy chápány jako pouze větší jímky či žumpy, které k venkovu prostě patří. Používání kalojemů v okolí Prahy tak bylo alespoň podle ministerstva zemědělství nejen v zájmu samotné Prahy, ale především zemědělců. Byla proto navržena stavba mnoha dalších kalojemů v širokém pražském okolí a nic na tom nezměnily ani protesty, podobné tomu z října 1933 s názvem „Moudrý vykřikne, než dostane ránu!“. 

V roce 1933 situace byla natolik kritická, že město přistoupilo k již zmíněnému radikálnímu kroku a nechalo všechny kalojemy vyklidit a vyčistit. Vedle hektického pracovního nasazení vlastních zaměstnanců tomu dopomohla i masivní letáková kampaň a dočasné snížení výkupní ceny za kaly.

Město k těmto provizorním řešením přistupovalo z jediného důvodu – souběžně se stavbou kalojemů, a snahou odsunout ty bubenečské mimo Prahu, probíhala horečná snaha o vybudování nové čistící stanice. Na její provoz by byl následně navázán odpovídající proces zpracování a distribuce vzniklých kalů tak, aby odpovídaly moderním hygienickým standardům a nikoho neobtěžovaly. 

To se však nepodařilo. Navzdory úporné snaze všech zainteresovaných odborných kruhů nová čistírna byla spuštěna až roku 1965, resp. 1967. Do té doby se kalojemy průběžně rušily a znovu zakládaly a problém se vzniklým zápachem stále trval a řešil se pouze nárazově a provizorně. Nevyhovující hygienické podmínky tak časem podnítily vznik mnoha městských mýtů, kterými okolní obyvatelé reagovali na situaci, s níž nemohli nic dělat. Mementem za situací, kterou si již dneska umíme jen těžko představit, tak naštěstí zůstane jeden ze zoufalých písemných výkřiků, které do Kanalizační kanceláře přišly: „V létě ani okna otevříti nemohu!“

Kryštof Drnek, historik Pražských vodovodů a kanalizací 

Foto: PVK

Autor: Kryštof Drnek