Simona Šustková: Starožitnosti jsou investice

Simona Šustková je spolumajitelka Antique Alma a aukčního domu Valentinum VII, a viceprezidentka Asociace starožitníků. V oboru starožitnictví podniká od roku 1992. Devět let byla prezidentkou Asociace starožitníků, dalších 9 je 1. viceprezidentkou, přednáší na Rudolfinské akademii. 

„Nejkrásnější a nejobsazenější přehlídkou starožitností a obchodníků s nimi najdete dvakrát do roka na našem veletrhu ANTIQUE v Novoměstské radnici v Praze, ten nejbližší bude v termínu 20.- 23. 4.2023, tam vystavuje a prodává své starožitnosti padesátka obchodníků z celé republiky. Hlavním tématem jarního veletrhu bude „Starožitnosti jako investice,“ říká Simona Šustková.

Staré věci a antikvu obecně jste měla v oblibě už od dětství, v rodině bylo sběratelství a starožitnosti běžnou věcí. Co vše jste sbírali? 

Ono to nebylo typické sběratelství, starožitné věci jako nábytek, porcelán či obrazy byly běžnou součástí našeho života. Byla to klasika, devatenácté století a secese. V rodině jsme věděli, že jsou to hodnotné kvalitní věci, i když nebyly aktuálně v módě, některé jsme podědili, některé si rodiče koupili. Tenkrát to nebylo in, takže to stálo méně než sídlištní sektor. Moje babička se pohybovala ve třicátých letech v uměleckých kruzích, proto měla doma ty správné věci, které mě bavily: jídelní servis Pirkenhammer, na kterém jsme jedli od Prutchera, ty nejhezčí modely váz od Moseru, sochy od Horejce a Miláčka, art decové šperky i nábytek, čajové soupravy od Sutnara, takže jsem si rozšiřovala obzory alespoň z pohledu estetiky. O ceně se nikdy nemluvilo a ty věci se běžně užívaly. Druhá babička žila kompletně v nábytku od Halabaly. V její době to byla běžná sériová výroba. Já sama jsem jako teenager sbírala po bazarech starožitné deštníky a přirozeně jsem inklinovala k umění, viděla jsem určitě všechny výstavy, které v té době u nás byly.      

V roce 1991 jste otevřela první obchod se starožitnostmi, začala jste spolu s bratrem, který vášeň pro staré věci sdílel. Co jste věděla o podnikání? 

Nic. Obchod si otevřela naše maminka s kamarádkou a název se odvozoval z iniciálů jejího jména. Já měla v té době skvělé zaměstnání a dvě malé děti, ale táhlo mě to k ní do obchodu. Kariéra s dětmi taky moc dobře nepasovala dohromady, a tak jsem postupně začala pracovat u ní. Bratr se časem připojil, pracoval v bance a musel si takový krok promyslet. Práce se starožitnými předměty a jejich zpětnému návratu do života mi dává smyl i jinak, nemám ráda, když se zbytečně nakupují nové věci, nemám ráda plýtvání, dneska to přišlo do módy, udržitelnost. Měli jme několik obchodů, pak přišly i aukce. Dneska už je maminka v zaslouženém důchodu, do kterého odešla až v 80-ti, a my náš kmenový obchod Alma rozšiřujeme a zvelebujeme. Je velký a plný hezkých věcí. 

Studovala jste Rudolfinskou akademii. Můžete ji trochu přiblížit?

V devadesátých letech stačil diplom z VŠE na vše, tedy i na vázanou živnost obchodu se starožitnostmi. Jenže já tam vystudovala ASŘ, tedy programování a počítače a znalosti ze školy, které by se mi hodily, jsem měla sotva z účetnictví. Aby člověk mohl obchodovat se starožitnostmi, potřebuje mít kvalitní znalosti, on je vlastně potřebuje, i když starožitnosti jen sbírá. A tak jsem po třicítce znovu začala chodit do školy a bylo to naprosto skvělé. Studium trvá dva roky, je to něco jako prezenční forma dálkového studia, jedna sobota či dvě středeční odpoledne v měsíci, a člověk nahlédne do všech oborů, které potřebuje znát. Našla jsem si nové přátele mezi spolužáky. Bylo to zajímavé, zábavné a měla jsem později na čem stavět i teoreticky. Naštěstí, jak jsem zmínila, mne umění a staré věci zajímaly, v dětství jsme trávili část prázdnin po hradech a zámcích, ale ty ucelené přednášky mi daly skvělý základ pro další studium.  Nyní na téže škole dnes učím.     

Jak se od doby, kdy jste začala podnikat, proměnil obor starožitnictví?

Když podnikáte, jste stále jednou nohou v práci, i když si ji můžete rozložit podle svého. Nejsou víkendy, placená dovolená, nemáte nemocenskou. Živnostníci jsou teď nepopulární, ale oni si vydělávají sami na sebe, platí zaměstnance a daně a od nikoho nic nechtějí a nikoho nic nestojí. Není to vždy snadná cesta. Myslím, že v oboru zůstali lidé, které to baví a zajímá a dělají to solidně. Myslím lidi, co mají kamenné obchody či aukční síně. Mají lepší znalosti, více se věnují výběru zboží, baví je to. Možná se hůře shánějí kvalitní a ojedinělé věci. Taky se otočil tok pohybu zboží, hodně starožitností se dováží. Jsme pod velkou zátěží legislativy, přibývají stále nové zákony a předpisy a chodí kontroly, je to náročné mít všechno v perfektním pořádku, k tomu GDPR, AML, přemrštěná ochrana u starožitné slonoviny a další. Některé věci člověku nejdou do hlavy, je to asi syndrom současné doby, a doufám, že v tomto ohledu se doba zase trochu otočí. Nejde o to, že by někdo chtěl páchat nepravosti, ale někdy je to skoro absurdní, nenese to nikomu žádný užitek, ale hrozí pokuty a člověka to hodně stresuje.       

Několik let jste se živila programováním. Co vás na něm zajímalo? Dá se využít i ve vašem současném oboru? 

To ani ne, člověk si dnes koupí, chce-li užívat počítač, hotový software. Já programovala v COBOLU, zkoušky jsme dělala z ASSEMBLERU a dneska už je to úplně jiný vesmír. Když jsem začala studovat starožitnosti, což je velmi široké spektrum oborů, nemohla jsem zároveň držet krok s mladými ajťáky a sledovat turbulentní vývoj. Dneska už jsem pouhý uživatel, a většinou si nechávám radit od svých dětí. Úplně jsem to vzdala, i když v případě krize nějak začnu fungovat na automat a vyřeším problémy, na které bych si v klidu netroufla.    

Jste viceprezidentkou Asociace starožitníků, která zastřešuje na 100 podnikatelů v oboru. Jak je těžké udržet segment starožitností? 

Lidi starožitnosti kupují i prodávají, obchod funguje. Starožitnosti nejsou zrovna největší trend sociálních sítí, přestali u nás taky nakupovat obchodníci z Francie, Německa, Ruska a Ameriky, ale držíme se. Je pořád hodně lidí, kteří to vidí stejně, jako moji předci. Totiž že jsou to kvalitní hodnotné věci prověřené časem, že je fajn je užívat, pokud se vám líbí, a že se dají v budoucnu zase prodat.  V temných časech sloužily jako uchovatelé hodnot, přenášely je lidem přes rozbouřené časy. Takže prodáváme různým lidem, jedni je sbírají, jiní si jimi dotvářejí životní prostor, protože se jim líbí, a někteří prostřednictvím starožitností diverzifikují svoje portfolio.     

Jak jste se dostala do pořadu Poklad z půdy?

Dlouhé roky jsme se snažili o to, aby byl v televizi nějaký pořad o umění a starožitnostech. Kdysi jsem se párkrát objevila v pořadu Ivy Hüttnerové Domácí štěstí, a vím, že se lidé na něj rádi dívali. Měla jsem pocit, že divákům podobný pořad chybí. Že by měli vědět, jakou mají staré věci cenu, jak se dají prodat či používat, zrestaurovat. V tomto ohledu i přes internet lidi moc znalostí nemají. Neměli jsme nikdy úspěch. Pak mne jednou na Antique, námi pořádaném veletrhu starožitností v Novoměstské radnici, oslovila mladá, schopná producentka s nápadem koupit licenci v Německu, Francii a Itálii oblíbeného denního šou. Od počátku jsem s ní spolupracovala, i když jsem nevěřila, že dokážou starožitnosti prorazit mezi pořady o vaření, cestování a moderním bydlení. Podařilo se jí to, zapojili se i někteří další kolegové z Asociace jako kolega Cinolter a Neumann, byli jsme na Primě a na Barrandově. Pořady měly hodně velkou sledovanost, zajímavé je, že se dívali mladí i starší lidé a lidé nejrůznějších profesí a zájmů. Často mi někdo přijde říct, že je mu líto, že už se netočí nové díly, a je vidět, že jsem měla pravdu, že by diváci dobrou reality šou o starožitnostech sledovali rádi.      

Působíte coby expertka oceňující nabízené předměty. Je možné něco přecenit nebo nedocenit?

Nebyla to snadná práce, předměty jsme viděli jen na miniaturních fotkách a někdy ani to, před natáčením a před kamerou bylo málo času a mizerné světlo. Normálně člověk pracuje za lepších podmínek, takže to byl trochu stres. Ale většinu věcí známe z praxe, víme, jak se pohybují prodejní ceny, je to naše práce. Na druhou stranu bylo jasné, že obchodníci v šou z podstaty své činnosti kupovali starožitnosti na obchod, tudíž nedali tolik, za kolik by se věc prodávala koncovému zákazníkovi. Takže jsme neustále hledali balanc. Někdy se nám i v praxi stane, že si nejsme jisti a s někým konzultujeme či hledáme. Někdy se vychýlí cena směrem vzhůru vlivem výstavy nebo aukce, ale pak zpravidla zase spadne na běžnou cenu. Roli taky hraje osobní zaměření toho, kdo věc posuzuje, může to vidět trochu optimističtěji než jiný. Ale mýlit bychom se neměli.    

Je dnes starožitnost dobrá investice? Do čeho je podle vás dobré investovat?

Mince jsou momentálně dosti vysoko, ale jsou celkem zaručenou investicí. O dražbách obrazů a jejich zhodnocování informují často sdělovací prostředky. Zlato a stříbro (zpracované do šperků či předmětů) obecně mají podle mého potenciál nárůstu v dalších letech a jsou dostupné i drobným sběratelům a investorům. V dlouhodobém pohledu se tyto kovy zhodnocují kontinuálně. Nyní jsou za příznivé ceny ke koupi hodiny, porcelán, nábytek i sklo, takže tam bych viděla dobrou příležitost koupit si kvalitní věci, na které by dříve člověk neměl dost peněz. To nebude trvat věčně.  

Dopadla na obor starožitností a antiku také krize a pandemie posledních 3 let?

Samozřejmě, obchody byly několikrát zavřené, režie a závazky zůstaly, tržby nebyly. Stát trochu pomohl, já si zpočátku říkala, ať si lidé poradí, ale trvalo to dlouho a bez pomoci by to mnoho podniků nezvládlo přežít, takže jsme za ni byli rádi. Internetový obchod nemá každý obchodník a ne každá starožitnost se do něj hodí. Bylo to docela zlé. Po pandemii se obchod rozjel docela dobře, našim příznivcům jsme chyběli. Válka na Ukrajině odvála ruské zákazníky, kteří jsou tradiční a mají rádi staré umění. Movití cizinci ze západu nejezdí, ale začali nakupovat Češi. Tak jsme to zvládli a zatím si vedeme docela dobře.   

Kde se mohou lidé se starožitnostmi setkat? Pořádáte výstavy?

V každém větším městě je obchod se starožitnostmi, na internetu je mnoho aukcí i nabídek. Ale nejkrásnější a nejobsazenější přehlídkou starožitností a obchodníků s nimi najdete dvakrát do roka na našem veletrhu ANTIQUE v Novoměstské radnici v Praze, ten nejbližší bude v termínu 20.- 23. 4.2023, tam vystavuje a prodává své starožitnosti padesátka obchodníků z celé republiky. Hlavním tématem jarního veletrhu bude „Starožitnosti jako investice“. Prostory radnice jsou taky zajímavé, takže si člověk najde všechno, co by si přál vidět, případně koupit. 

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Simonou Šustkovou

Zdroj: Renáta Lucková