Odvaha a slušnost Antonína Švehly

Nepochybně bude napsáno mnoho zajímavého o jeho schopnostech vyjednávat, o nemalých zásluhách na úspěšném startu naší země v roce 1918 a samozřejmě i o jeho úloze v našem agrárním hnutí. Všechno to určitě bude stát za přečtení.

Antonín Švehla byl ze všech těchto pohledů, ale zřejmě i z lidského a rodinného hlediska výjimečnou pozitivní osobností, která nám zanechala pozoruhodný odkaz. Dlouhých 40 let totality byl tento odkaz sice potlačován, ale je tu dalších 30 let trpělivého a soustavného odkrývání a objevování. Kdo se přidá, nelituje! Zjistí, že politika – ač mnohými považovaná za špinavou a nedůstojnou – je nakonec jediným možným nástrojem pro řešení zásadních společenských problémů a že se přes všechny těžkosti a zlovolnosti dá dělat čistě, efektivně a zdvořile a že takto uplatňovaná vede k cílům. V tomto smyslu je odkaz Antonína Švehly nejen aktuální, ale snad i nadějný. Počátek československé samostatnosti nebyl ani klidný, ani samozřejmý a nebyl ani úplně radostný. Byla to hospodářsky, sociálně a politicky velmi obtížná doba, která vyžadovala řadu rázných kroků, mnohdy i proti některým očekáváním a zároveň nelehké kompromisy. Nuzné podmínky dělnictva hrozily přerůst v socialistickou revoluci po vzoru ruských bolševiků, německá menšina uplatňovala své nároky a nový stát měl pouze prozatímní ústavu, kde byla řada otázek neřešených. Počátek naší státnosti byl tedy ve své podstatě bojem o udržení základní stability země a o udržení demokracie. Nová ústava nesplnila očekávání těch, kteří chtěli vytvořit prezidentský systém, tedy vládu v čele s T. G. Masarykem.  Řevnivost vyvrcholila generální stávkou na konci roku 1920, a krátce nato vznikla tzv. Pětka – mimoústavní orgán, ve kterém se pět šéfů nejsilnějších parlamentních stran prostě dohadovalo na klíčových otázkách. Trochu se to dá přirovnat k tzv. „Oposmlouvě“ (smlouva mezi vládnoucí ČSSD a opoziční ODS o politické stabilitě), uzavřené po předčasných volbách v roce 1998 – každopádně to byly tajné schůzky pěti šéfů politických stran, kteří za zavřenými dveřmi odkládali politické spory a s vědomím společné odpovědnosti za stav země hledali společná řešení. Byli státníky, což je oproti politikům značný rozdíl. Řešení musela být taková, aby je každý z nich mohl ve své straně prosadit a obhájit. Tady se nehlasovalo, tady musel být každý těmi ostatními čtyřmi pochopen a respektován a ono to tak opravdu fungovalo! Šéfové stran sdělili svým poslancům a senátorům jak Pětka rozhodla a ti se podle toho zachovali. Bylo to samozřejmě kritizováno, ale zároveň respektováno. Výmluvný je v tomto smyslu rozhovor Antonína Švehly s Karlem Čapkem – zde Švehla připustil, že Pětka měla v sobě cosi z diktatury, byla však přínosem pro demokracii. Pětku kritizoval i Ferdinand Peroutka, který ale také nakonec připustil, že Švehla je zde nejsilnější osobností a že se zde nacházejí dobrá kompromisní řešení. 

Jak se dařilo dělat takovou politiku? Historie potvrdila, že deficit demokracie samotné demokracii v tomto případě posloužil. Zřejmě to hodně záviselo na kvalitě konkrétních lidí. Museli mít ve svých stranách dostatečnou autoritu, aby mohli splnit to, co u společného stolu dohodli. Museli u svých lidí prosadit především ústupky a museli to umět vysvětlit svým voličům i veřejnosti. Že to je v lidech, potvrdily v pozdějších letech pokusy vytvářet obdobné zákulisní pětky, šestky a osmičky. Už nikdy to však nefungovalo.  

Antonín Švehla nám tedy o svých narozeninách vzkazuje – vybírejte politiky, kteří prokazují schopnost státnického chování, kteří jsou dostatečně odvážní, aby naslouchali svým oponentům, chápali a respektovali jejich situaci, a kteří při tom všem jsou zdvořilí, slušní a kteří hlavně vědí, co chtějí a dovedou na tom trpělivě pracovat.  

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla