Mojmír Hampl: Expanze veřejného sektoru do soukromého je celoevropská, celounijní tendence dlouhou dobu

V roce 2006 byl zvolen členem Bankovní rady ČNB, kde od března 2008 do listopadu 2018 zastával funkci viceguvernéra. Od roku 2019 do roku 2021 byl ředitelem služeb pro finanční sektor společnosti KPMG Česká republika. Je též pedagogem na VŠE v Praze a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Rozhovor s MOJMÍREM HAMPLEM, členem Národní rozpočtové rady.
Říká, že „když se podívám na veřejné finance, tak se mi zdá, že zejména v posledních dvou letech jako bychom zapomněli úplně na zítřek. Jako by vše jelo podle hesla ´užij dne – carpe diem´. „Řada lidí při vyčerpaném trhu práce a téměř jistotě zaměstnání zjistila, že je možné jet pomaleji, na půl plynu a pořád to funguje. Trochu se ztratila hladovost a začala „nárokovost“, dodal Mojmír Hampl.
Na konci loňského roku jste byl jmenován novým členem Národní rozpočtové rady. Vaše funkční období v NRR bude trvat šest let, tedy až do roku 2028. Jaká jste si dal předsevzetí?
Že pokud zhubnou veřejné finance, tak já taky (smích). Ale jinak hlavně to, že se ve volných chvílích konečně pokusím sesumírovat a sepsat vše, co jsem se naučil o fungování peněžního systému. To jsou, pravda, celkem velká předsevzetí.
V Národní rozpočtové radě jste převzal pozici po prof. Richardu Hindlsovi, spoluzakladateli Národní rozpočtové rady spolu s doc. Evou Zamrazilovou, předsedkyní Rady, a prof. Janem Pavlem. Jaký je to pro vás závazek?
Je to hlavně trochu zvláštní pocit, protože jsem při volbě v Senátu porazil svého někdejšího učitele statistiky, u nějž jsem studoval základy práce s čísly, když jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou. To se mi ještě nestalo. A je to závazek dělat dál vše pro to, aby Rada byla nestranným a respektovaným nezávislým tělesem, jemuž všichni budou věřit, že měří každému stejným metrem, jakkoli má malé výkonné pravomoci.
Ve veřejných financích se pohybujete téměř dvacet pět let. Jaké za tu dobu vnímáte významné milníky v této sféře?
Tak myslím, že jsme se především jako Česká republika stali za dobu transformace vyspělou zemí, která doháněla a dohnala řadu těch, které byly před námi. To je skvělý úspěch, který si my Češi moc nepřipouštíme, a neumíme si ho užít. Nedávno mi můj letitý kolega v jedné finanční instituci s francouzským kapitálem říkal, že platy na některých odborných pozicích už narážejí na mentální blok ve Francii, protože ti lidé v Česku berou absolutně víc než jejich francouzští kolegové. Takže často řešíme problémy bohaté země, aniž bychom si to uvědomovali. A rozpor v tom, jak se vidíme a  jaká je objektivně vzato realita – při porovnáních tvrdých dat s jinými, v čase spíš narůstá. Což se pak promítá i do politiky a celkové atmosféry v zemi.
Jak vidíte v současnosti stav české ekonomiky a stav českých veřejných financí?
Když se podívám na veřejné finance, tak se mi zdá, že zejména v posledních dvou letech jako bychom zapomněli úplně na zítřek. Jako by vše jelo podle hesla ´užij dne – carpe diem´. Ale to platí i v reálné ekonomice. Řada lidí při vyčerpaném trhu práce a téměř jistotě zaměstnání zjistila, že je možné jet pomaleji, na půl plynu a pořád to funguje. Trochu se ztratila hladovost a začala „nárokovost“. To samozřejmě můžeme také brát jako znak bohaté společnosti, jen kdyby to nemělo ty důsledky v podobě inflace, ztráty motivace a expanze celého veřejného sektoru do neuvěřitelných rozměrů.
Při jmenování do NRR jste uvedl, že budete dělat, co bude ve vašich silách, abyste společně s kolegy z Rady a Úřadu Rady vrátili veřejné finance zpět na udržitelnou dráhu, a to přestože v pandemické době, ve které se nacházíme, to nebude snadný úkol. Jak toho chcete dosáhnout?
Stejně tak, jak to Rada dělala doteď: neustálou komunikací, vysvětlováním, tvorbou analýz, počítáním, kontrolou dat jiných apod. Já beru Radu jako jakéhosi „nejvyššího auditora“ stavu veřejných financí.
Řekl jste, že minulá vláda část peněz neutrácela na pomoc těm, kdo byli zasaženi pandemií, ale prostě rozhazovala, protože to bylo politicky výhodné, a protože to přinášelo nějaké body. Proč v té době více nezasáhla opozice a mlčela?
Spousta argumentů se myslím ve veřejném prostoru objevila, ale chápejte logiku politického procesu: jedni rádi dávají a nechtějí tomu přizpůsobit daně, druzí rádi snižují daně a nechtějí tomu přizpůsobit výdaje. A politický proces má krátký horizont uvažování. To platí všude na světě. U nás je to horší o to, že jsme ještě trošku větší černí pasažéři, kteří neberou stát úplně jako svůj. A navíc vycházíme ze silné základny nízkého dluhu, a tím pádem se zdá, že „ono to ještě chvilku vydrží“. Což vydrží. Když spustíte tu mentalitu carpe diem, tak vypnout ji je těžké. Proto mají svou roli nezávislé instituce, analytická pracoviště, komentátoři, ekonomové, aby prostě poukázali na číslech, co je a co už není udržitelné.
V polovině února 2022 vláda schválila schodek státního rozpočtu, který klesl z astronomických 380 miliard na 280 miliard Kč. Je skutečně naše ekonomika připravena schodek státního rozpočtu dlouhodobě snižovat?
To uvidíme na návrzích dalších rozpočtů – na rok 2023 zejména a pak na těch dalších. Letošní rozpočet je jenom první výstřel.
Je dlouhodobě udržitelná expanze státu do ekonomiky a soukromé podnikatelské sféry? Prospělo by více k oživení a růstu ekonomiky nechat malé a střední podnikatele volně dýchat a podnikat a zmenšit jejich byrokratickou zátěž a odvody?
No, to otevíráte zásadní otázku – ta expanze veřejného sektoru do soukromého je totiž celoevropská, celounijní tendence dlouhou dobu. A se všemi koncepty uhlíkových neutralit, zelených financí a ESG jen narůstá. Jako bychom už přemýšleli jen o tom, jak se sebeomezit, sebevychovávat, sebemrskat. Jak odčinit řadu skutečných či domnělých hříchů z minulosti – a na to potřebujete hodně regulace, státního vymáhání, zásahů a dluhů. Zase – je to proto, že vlastně řešíme problémy bohatých a často rozmazlených zemí. Což může být vlastně dobré si uvědomit. Jen my jako Češi začínáme moc uvažovat o přerozdělování bohatství místo jeho tvorby ještě v okamžiku, kdy jsme „nedobohatli“ třeba na úroveň Německa.
Pro snížení schodku státního rozpočtu se přikláníte spíše ke snížení výdajů a omezení veřejného sektoru, než ke zvýšení daňových příjmů. V jakých oblastech by mělo dojít ke snížení výdajů a omezení veřejného prostoru?
Obě cesty jsou možné. Já bych s ohledem na výše řečené pořád hledal primárně úspory ve výdajích. Je spousta věcí, na které se můžete dívat jinak, než jsme se dívali dosud. Musíme skutečně platit podporu stavebního spoření? Musíme mít skutečně nákladné instituce typu České exportní banky? Musíme stále přijímat další zaměstnance do veřejného sektoru? Všechno otázky, které jsme si v carpe diem časech prostě nekladli.
Na jednu stranu je třeba omezit státní výdaje ve veřejném sektoru, ale důležitou součástí mandatorních výdajů jsou i mzdové náklady státním zaměstnancům. Kolik je v současnosti v ČR státních úředníků a kolik tvoří jejich mzdové náklady z celkového rozpočtu?
Záleží na tom, jakou zvolíte optiku. Když zvolíte tu nejširší, tak pro veřejný sektor pracuje skoro milion lidí – nejde jen o ty bájné úředníky, které všichni rádi napadají, ti netvoří většinu. Když vezmete školství, vědu, výzkum, armádu, sociální služby, policii, hasiče, zdravotníky, zaměstnance všech obecních a krajských úřadu, zaměstnance všech příspěvkovek v kultuře, památkách, veřejných službách typu zpracování zajištění vody, úklidu odpadu, veřejného osvětlení až po horskou službu či správu národních parků, a přičtete zaměstnance státních firem jako je pošta nebo dráhy, tak vám vyjde takto obrovské číslo. Na stát narážíte přes den doslova na každém kroku. A mzdové náklady na ně jsou přes 600 miliard korun. A jak jsme si říkali výše – je otázka, kolik jich musí být celkově.
Státním zaměstnancům musíte zaplatit. Proč je tolik státních úředníků a chybí lidi ve výrobě a službách? Zvažujete z pozice NRR vyvíjet dlouhodobě větší tlak na snížení mandatorních výdajů snižováním jejich mzdových nákladů a snížením počtu nadbytečných úředníků?
Opět – jsem nerad, že to novinářsky zužujete na „úředníky“. To je snadné. Veřejný sektor je mnohem víc než to. Jen ve školství třeba pracuje skoro 200 tisíc lidí, ve zdravotnictví skoro 140 tisíc. A ti všichni jsou placeni z daní nebo ze zdravotního pojištění, které je taky daní. Trh práce je vyčerpaný všude, ani stát není schopen najít všechny lidi, které říká, že by chtěl zaměstnat. Proto je první otázka opět ta jediná: musí to všechny být opravdu takhle velké? To je mnohem větší otázka než ti bájní a neustále propíraní úředníci.
Zmínil jste se, že „predikce počítá s průměrnou inflací 8,5 procenta. V 1. polovině letošního roku okolo 10%, ve 2. kolem 7%. Je to přesně ta inflační daň, kterou platíme. Po dlouhé době tak platíme dodatečné daně jenom díky tomu, že inflace je vyšší a na DPH na spotřebních daních platíme víc, což je dodatečný příjem do státního rozpočtu. A na mzdách také. A že všechny ty položky jdou samozřejmě nahoru.“ Tedy na jedné straně vedoucí politická strana splní svůj slib, že přímo daně zvyšovat nebude, ale ve skutečnosti se voliči obchází tímto způsobem. Roztáčí se větší kolo inflace – rostou dále mzdy nepodložené růstem produktivity práce, a rostou mzdové náklady a větší odvody za zaměstnance firmám. K tomu vysoká umělá přezaměstnanost v určitých sektorech a státní správě. Proč k tomu musí docházet? Proč ČNB a příslušné instituce nezasáhnou?  
Ale já myslím, že ani politická elita si takto vysokou inflaci nepřeje. Protože z ní jsou lidé nešťastní a nespokojení. Jen upozorňuji na to, že má tyto důsledky – stát jako největší jednotlivý dlužník prostě na ní krátkodobě profituje. Třeba těmi dodatečnými příjmy. I proto je dobře, aby ČNB dělala, co jí zákon ukládá a co nejrychleji ekonomiku vrátila zpět k cenové stabilitě. Když se o to snaží, mnozí ji zase kritizují, že je až příliš akční. A jinak, to roztáčení mzdové spirály doufám nenastane – a velká většina z nás zažije tím pádem letos reálný pokles příjmů.
Zvyšující se 8-10 %-ní inflace je nejvíce od dob po Sametové revoluci. Je to udržitelné, aby to nepřerostlo v hyperinflaci či jiné nežádoucí ekonomické a další dopady? 
To není pravda – vysokou a často dvoucifernou inflaci jsme měli po celou první etapu transformace, kdy jsme měli pevný kurz a necílovali nízkou inflaci. Takže není nejvyšší od roku 1989, ale určitě nejvyšší od roku 1998. Už abychom byli zpátky na těch úrovních, na které jsme si zvykli za posledních dvacet let.
Co vy si osobně nejvíce přejete?
Kromě rodinných věcí samozřejmě to, aby se Česku dále dařilo a v pelotonu bohatých zemí dále předjíždělo jiné bohaté a stoupalo výš.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Mojmírem Hamplem
Zdroj: Renáta Lucková