LUKÁŠ PŘÍKAZKÝ, člen souboru Dejvického divadla, který si díky Covid-19 konečně pořádně odpočinul.
Máme léto, pojďme začít odlehčeně. Jak jste si užívali s bráchou jako děti letní dny ve Strážnici, odkud pocházíte?
My jsme s bratrem jeli klasiku. Na Moravě stále něco děláte. Jezdili jsme na kolech po všech vodních nádržích, co tam jsou, a později do vinohradan na mejdany. Samozřejmě jsme chodili na brigády, uklízet město nebo vyvážet odpadky po Slavnostech (Mezinárodní Folklórní Festival, pozn. autora), abychom si vydělali na pivko a koupaliště. Také nás zaměstnával táta, který začal vyrábět v roce 1991 euro okna. Vypráví se, že se ve Strážnici truhláři po revoluci domluvili, kdo bude jaký produkt vyrábět. Rozdělili si to, někdo nábytek, někdo okna, další schody, aby si vzájemně nekonkurovali. Byla tam spousta borců, co uměli se dřevem, protože kdo měl špatný kádrový profil, šel dělat řemeslo. Táta nebyl velkovýrobce, na Moravě je spousta atypických baráčků, u kterých nesmíte použít plast, ale dřevo, takže když někdo potřeboval okno, on přijel, změřil, vyrobil a nainstaloval. Když byla potřeba montáž, tak jsme to byli já s bráchou, kdo podával a přinášel, co bylo potřeba. Dostávali jsme tenkrát asi pade na hodinu…
A jak se stalo, že se z Vás obou stali herci?
My jsme chodili do několika kroužků. Já jsem hrál na klarinet, bratr na trubku, do malování, na fotbal a do folklórních souborů. Každé odpoledne bylo vyplněné aktivitou. Nevím, jestli to našim přišlo málo, každopádně mě jednou, to mi bylo asi osm, devět let, přivedla máma do panelákového bytu, kde bylo asi deset dětí a měly první čtenou. Ve Strážnici fungovalo ochotnické divadlo, které se jmenovalo Kalasancio, podle svatého Josefa Kalasanského (ten přišel z Itálie do Mikulova a založil tam roku 1631 první piaristickou kolej). Paní Musilová, která soubor vedla, napsala každý rok pohádku o Honzovi, který zažívá různé peripetie. Dostal jsem text, přečetl ho a byl jsem vybrán rovnou na toho Honzu. To byla moje první zkušenost s divadlem. Bratr, který je o dva roky mladší, se připojil, protože když to dělá brácha, bude to dělat taky.
Konzervatoř byla potom jasná volba?
V deváté třídě jsem se zeptal kamaráda Petra Borovce, co bude dělat. A on povídá, že si podává přihlášku na konzervatoř. Co tam chceš dělat? ptal jsem se. Vždyť nehraješ na žádný nástroj?! A z něj vypadlo, že tam je hudebně dramatický obor. Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje. Zeptal jsem se, jak to udělat. Šel jsem tehdy za studijním poradcem, což byl učitel dílen, s žádostí o přihlášku a on mi řekl: „Příkazký, drž se dlátka.“ Doma rodiče také moc netušili, ale říkali, ať to zkusím. Bylo jim to jedno, protože přijímačky na umělecké školy se dělají v zimě, takže kdyby to neklaplo, mohl jsem dělat další na jaře. No a proběhlo první, druhé kolo a přišel papír, že jsem přijat. Nikdo s tím nepočítal. V tu chvíli jsem hodil aktovku do rohu a myslel jsem si, že mám půl roku volno. Paradoxně jsem měl nejlepší vysvědčení. Jak mi o nic nešlo, tak mě to i bavilo. A jak jsem jezdil domů a vyprávěl o škole, nakonec se na konzervatoř zachtělo i bráchovi.
Po konzervatoři jste šel na DAMU.
To bylo úplně stejné. Měl jsem přijímačky na JAMU a DAMU. No a DAMU byla vyřešená během čtrnácti dní. Zavolal jsem si o výsledky a už v lednu jsem věděl, že jsem přijat. To bylo super, akorát mě čekala maturita, kterou jsem musel dát.
Platilo za Vás pravidlo, že se nesmělo na DAMU hrát ve filmech?
Já jsem byl v prváku roku 2004. To se toho moc netočilo. Všichni byli věrní divadlu a říkali jsme si, že budeme dělat jen to. Film bylo něco, co jste si nepředstavoval, že by mohlo přijít. Na začátku semestru jsme měli ročníkovou schůzi, kde se nás paní Salzmannová zeptala, jestli má někdo z nás pracovní povinnosti. Já jsem se přihlásil, že musím jednou měsíčně do Brna odehrát Hejkala do Lucerny a nad tím mávla rukou. Ale Lenka Zahradnická, která s námi byla v ročníku, dostala nabídku zahrát si princeznu v Andělu Páně. Té bylo řečeno, ať se rozmyslí sama, ale že může z ročníku vystoupit, natočit film a nastoupit do ročníku další rok bez přijímaček. Rozhodla se zůstat v ročníku s námi a princeznu nakonec hrála Zuzana Kajnarová. Nedávno jsme si o tom povídali a říkala, že toho nikdy nelitovala.
Po škole jste rovnou nastoupil do angažmá.
Ano, do Městských divadel pražských, kde jsem byl dvě sezóny a potom jsem šel do Vinohradského divadla. V roce 2016 jsem dostal nabídku hrát v seriálu Rapl, a protože se mělo točit celý rok a já měl mít velkou roli, šel jsem se do divadla zeptat šéfa, jestli by mi prozradil, jak vypadá dramaturgický plán na příští sezónu, abych věděl, jestli to dohromady zvládnu. Bohužel se zachoval arogantně a nechtěl mi to říct. Vysvětloval jsem mu, že potřebuju točit, že to je šance, ale on mě přezíravě poslal do háje. V tu chvíli mi bylo jasné, že mám dvě možnosti. Buď to nechám být a třeba se to nějak povede skloubit, anebo mu dám rovnou výpověď. Tak jsem podal okamžitou výpověď. Bušilo mi srdce, myslel jsem, že se z toho zhroutím, ale jen co jsem zavřel dveře kanceláře, neuvěřitelně se mi ulevilo. Bylo to také tím, že mě osobně již delší dobu zkoušení a hraní v tomto divadle nebavilo a nevyhovovalo. Říkal jsem si: „Co to děláme, proč to děláme…“ Ale stále jsem k tomu přistupoval s pokorou, že jsem na začátku, bylo mi teprve třicet, ale Vinohrady byly už tou dobou takové zaprášené stříbro. Díky tomuto rozhodnutí jsem měl najednou volné ruce a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Za dva roky na volné noze jsme natočili dvě divácky úspěšné série Rapla a také jsem dostal nabídku stát se členem Dejvického divadla.
Seriál Rapl byl fenomén. Jak se Vám pracovalo s režisérem Janem Pachlem?
Honzu Pachla jsem prvně potkal na castingu k seriálu Cirkus Bukowsky. Řešili jsme, že by na roli, o kterou jsem se ucházel, potřeboval spíše bitkaře. Říkal jsem mu: „Rejžo, já klidně půjdu hollywoodským přístupem a zapracuji na své fyzické konstituci, pojďme do toho.“ Bral bych to jako výzvu, ale nakonec tu roli dostal Štěpán Benoni.
Skvělý je, když si na vás režisér vzpomene a znovu vám zavolá. Což se stalo a společně jsme později natočili povídku Škoda lásky, kde jsem měl za parťáka Honzu Dolanského, se kterým jsme se znali, ale nikdy jsme spolu nehráli. Od prvního dne na place, kdy Honza Pachl přišel a řekl nám, jak to bude, všechno frčelo a šlo samo. Tady jsem prvně zažil natáčení, které bylo bez problémů, a že nám o to šlo. Ne že je nám to vlastně jedno, protože je to stejně sračka a nejsou na to prachy. Na dotočné se mě ptal, jestli bych s ním šel do seriálu, že píše detektivku s Hynkem Čermákem v hlavní roli. Říkal jsem, že nemám zkušenosti, ale že moc rád. No a za rok jsme začali točit. Když s někým strávíte deset měsíců na place, tak se vlastně velmi dobře znáte. Musím říct, že celý štáb byl neuvěřitelný. Byla to práce, na kterou člověk nezapomene a myslím, že se podařilo natočit trošku jinou kriminálku, než bylo do té doby zvykem.
Jaké bylo nastoupit do tak vyhlášeného divadla, jako je to Dejvické?
Když jsem se potkal s Martinem Myšičkou, který byl nově uměleckým šéfem divadla, říkal mi, že se na mě ze všech možných kandidátů shodli všichni. Nikdo neměl problém. Myslím, že to bylo tím, že jsem se se všemi znal z různých natáčení jako byla Čtvrtá hvězda, Okresní přebor nebo Neviditelní či Krkavci. Nešel jsem do úplně nového prostředí, v tomto smyslu to pro mě bylo jednodušší.
Co Vám přináší práce divadelní a co filmová?
Před mým odchodem z Vinohradského divadla to pro mě byla už velká dřina. Ne fyzická, ale psychická. Hrát ve věcech, které mě nebaví a jsou nedodělané, to mi vadilo. Naštěstí jsem také hrál v Divadle Rubín, kde jsem se udržoval herecky v kondici, protože se tam dělají autorské věci na malé scéně, takže nevyhoříte. Přesto jsem byl v jednu chvíli přesvědčen o tom, že bych chtěl už jen natáčet, že je to lepší a intenzivnější práce. Divadlo dva měsíce zkoušíte a potom ho hrajete jednou dvakrát za měsíc, ale natáčení se nachystá, natočí a můžete na to všechno zapomenout. Přišlo mi to efektivnější.
Dejvice jsou, a myslím nejen pro mě, průsečík, jak se dá divadlo dělat opravdu dobře, na vyšší úrovni. Způsob, jakým se rozhodli pracovat, určitá autenticita a blízkost, kdy vám diváci musí věřit. Je zde zvykem, že režisér či autor textu, který přijde se souborem pracovat, je ctěn a všichni se mu snaží vyjít vstříc.
V jaké situaci Vás v divadle zastihla koronavirová krize?
Ivan Trojan se ujal role režiséra nové hry, která byla zařazena do dramaturgického plánu a na konci února jsme začali první čtenou. Ivan Trojan je pečlivý perfekcionista a pan herec, takže se vše řešilo do detailu… Scházeli jsme se a zkoušeli první půlku textu a podle toho, jak půjde čtení této části, byly nachystány tři různé verze druhé půlky. Po týdnu se rozhodlo, kterou z nich použijeme a začali jsme pracovat na celé hře. Přesně 13. března začala ráno v 10:00 zkouška, o pauze na cigáro někdo vytáhl telefon a říká, hele všechno se zavírá, přichází omezení, co budeme dělat?! Jediný Ivan byl nadšený, protože když se nebude moci hrát, bude se moci po večerech zkoušet. Všichni tedy vyndali diáře a asi půl hodiny jsme ladili termíny. Najednou se rozrazily dveře a v nich naše ředitelka povídá: Já vás poslouchám, ale chci vám říct, že zavírám krám. Zamykám divadlo a uvidíme za čtrnáct dní. Nakonec z toho byly dva měsíce. Hra se tedy stopla a zkoušení se přesunulo na září.
A co jste ty dva měsíce dělal Vy?
Já jsem ještě z divadla volal hned Verunce (snoubence, pozn. autora), že když je vše zavřené, tak bychom se mohli sbalit a jet na Moravu. Ona souhlasila, a tak jsme odjeli. A tam najednou člověk zjistí, že nic moc nepotřebuje. Díky koroně jsem si konečně mohl odpočinout. Zkoušel jsem od začátku sezóny a byl jsem už unavený. Přišlo mi to vhod, nevadilo mi to. Vylezete z černé díry a nemáte žádné povinnosti, můžete být s rodinou a věnovat se dítěti, také babička s dědou byli k dispozici. Náš syn Adam začal akorát chodit, takže o zábavu bylo postaráno.
Mnoho umělců se přesunulo na sociální sítě. Vy jste neměl žádné takové umělecké pnutí?
Jednou jsem dostal výzvu, ať zahraju písničku na Y, tak to jsem splnil, ale jen proto, abych nezkazil tu navazující řadu. Já i za normálních okolností moc na sociálních sítích nejsem. Věřím ale tomu, že když byl někdo zavřený v bytě několik týdnů a nemohl ven, vymýšlel ledacos.
Pojďme pozvat diváky, teď, když už můžou ven, na nějakou pěknou letní scénu. Kde Vás můžeme vidět?
Na Kampě v Sovových mlýnech hrajeme od začátku července představení Meda, v režii Adély Stodolové. V této sezóně máme dvě nové Medy, a to Pavlu Beretovou a Terezu Rambu. Tentokrát budeme hrát až do září, protože letos oslaví 8. září Meda Mládková neuvěřitelných sto jedna let a možná ji i zahlédnete, protože toto představení sleduje z okénka svého bytu. Jestliže člověk lační po lockdownu po divadle, myslím, že bude spokojen.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Lukáše Příkazkého
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
