Co bylo ještě před pěti lety utopií, je už dnes skutečností (I)

Rozhovor s Martinem Kratochvílem, jazzmanem, podnikatelem, horolezcem, majitelem Studia Budíkov
Je významný jazzový hudebník, filozof, cestovatel, horolezec, letec, podnikatel, spisovatel, kameraman, režisér. Člověk mnoha profesí. Vše dělá s láskou a profesionálně, do hloubky. Myslí si, že by politici měli jet do Nepálu, aby zjistili, co je v životě podstatné a co ne.
Jste činorodý člověk. Podnikat jste začal ještě před rokem 1989. Mohl byste srovnat své začátky podnikání s podnikáním v současné době? Co vás k podnikání vedlo?
Srovnání je opravdu obtížné. To jsou dva vzdálené světy. Jeden byl před rokem 1989 v komunistickém Československu a druhý dnes. Podnikání byla v podstatě ilegální činnost. Tzv. výrobní prostředky, jak se říká „means of production“, byly v rukou státu a lidi byli na to najatí jako určitá námezdní síla, která je obsluhovala. A běda tomu, kdo by si chtěl takovýto prostředek koupit a vyrábět na sebe. Nicméně nám se to podařilo, a to díky jakémusi zákonu, který povoloval, že ten, kdo má aparaturu či mixážní pult a mikrofony, které tehdy nebyly vůbec na Východě k dostání, je může legálně za peníze pronajímat. To byl základní článek, který umožnil ve skryté formě podnikat. Postavil jsem si tedy studio, dovezl zařízení z Ameriky, kde jsem vystudoval, a začal jsem studio pronajímat. Postupem času jsme i velké zakázky dělali mnohem líp než velké státní podniky jako Supraphon, Panton, Opus. A vše se točilo u nás ve Studiu Budíkov. Podařilo se nám určitým způsobem vyhrát nad těmi neschopnými státními firmami. Oni sice měli lepší zařízení, ale my jsme měli entuziasmus a věděli jsme, co chceme, jakého chceme dosáhnout zvuku. Tak to pomalu začalo. A když padl komunismus, přidal se k tomu i Bonton, a bylo to ráz na ráz.
Na počátku jsme koupili rychlé kazetové duplikátory. První kazety jsme produkovali už před rokem 1989. Založili jsme nejprve družstvo, které kazety vyrábělo. Tehdy vyrobit kazetu nebo LP trvalo minimálně čtyři roky. My jsme byli rychlejší a prodávali jsme je nejvíce na koncertech. K velkému překvapení jsme toho prodávali daleko víc než dnes, protože po nich byl šílený hlad a nebyla žádná nabídka. Když to někomu dneska řeknu, tak mi nevěří. Zrovna tak i první CD, která vyšla legálně. Mojí první desky „Zvěsti“, kterou jsem natočil po návratu z Ameriky, se prodalo přes 400 tisíc. Dnes, když se prodají čtyři či dva tisíce, už lítají špunty a je veselo.
Máte cestovatelské i pracovní zkušenosti z různých zemí světa. Jak vidíte současné výzvy, které se ve světě ekonomiky nebo ve společenských oblastech objevují?
Nevím, jestli jsem ten „certifikovaný guru“, abych správně odpověděl (smích). Ale zdá se mi, že technika jde tak rychle dopředu, že to, co bylo před pěti lety utopií, je už dnes skutečností. Má to i své kladné stránky, vše je dostupnější, lacinější. Mám teď na mysli věci jako přehrávače, šíření hudby po síti. Má to však i svá negativa, protože dochází k tomu, že hudba a filmy se kradou a nekupují. Odnášejí to výrobci, kteří samozřejmě potřebují na výrobu peníze, ale mají malý odbyt a zadarmo se to dělat nedá. Když se podívám na technický pokrok z určitého odstupu, zužme to teď jen na hudbu, tak jen na hudbu jako takovou to má blahodárný vliv. To, k čemu dřív výrobce potřeboval velké studio a peníze, si dnes natočí kdekdo s malými náklady třeba v garáži, dá to na síť a „jede“. Kdybych měl poslechnout Gándhího, který říkal, že člověk má šířit svůj vliv tam, kam dojde pěšky, tak bych musel uznat, že vliv těch lokálních „výrobců“ hudby v garáži má dopad tam, kam jezdí. To plně splňuje svůj účel. V tomhle je pokrok skutečně vidět – hudba se může šířit rychle – z hlavy člověka do ucha posluchačů.
Založil jste podnikatelský klub Golem Club. Co vás k tomu vedlo a jak vidíte v současné době podobná sdružení podnikatelů?
Důvod pro založení Golem Clubu byl docela prozaický. Vznikl snad několik dnů po převratu, po změně režimu v roce 1989. Vedlo nás k tomu především to, že jsme tomu nevěřili a báli se, že se sem komunismus ještě vrátí. Chtěli jsme se ujistit a využít sílu slova, aby se to nevrátilo. Vstoupili do něj podnikatelé, kteří už něco dělali, třeba jako já, nebo začínali podnikat a chtěli hájit své zájmy. Původně jsme chtěli založit politickou stranu, ale pak jsme zůstali u podnikatelského klubu, a dobře jsme udělali.
Klub se zprvu věnoval i lobbingu. První volby vznikly částečně v Golem Clubu, kde se domlouvaly podmínky. Nebo se tu testovaly první novinky, jako daň z přidané hodnoty. Tehdy jiná platforma ani nebyla, byly oficiální strany, ke kterým nebyla důvěra. Golem Club byl jednou z prvních takových platforem. Vždy je lepší, když promlouvá jeden zástupce za skupinu lidí, než když křičí nějaký člověk do prostoru sám za sebe.
Do dneška má Golem Club takové poslání. I když si myslím, že se klub během času změnil v diskusní či lépe řečeno v debatní klub, kde se probírá vše možné, politika, kultura, muzika, sport či horolezectví, prostě skoro všechno.
Golem Club navštívilo mnoho zajímavých osobností. Kdo na vás nejvíce zapůsobil? Je někdo, koho byste si přál poznat, a neměl jste k tomu ještě příležitost?
To je strašně těžká otázka. Klub existuje od roku 1989 a prošlo jím hodně lidí. Z těch významnějších navštívil Golem Club třeba Michael Dell, co dělá ty computery, ekonom Milton Friedman a další lidi světových jmen, které bych neměl opomenout. Obecně, čeho si nejvíc na klubu cením, je, že člověk přijde do kontaktu přímo „face to face“ a nemá to zprostředkované přes nějaká média. To je vždy velmi cenné. Když chce člověk něco mínit o druhém, musí ho sám nejprve poznat. Většinou je obraz o tom člověku, který se vyjeví během večera povídání v klubu, jiný, než jaký ho předchází v médiích. To je neopakovatelné a nejdůležitější. A také je to zároveň i nejdůležitější funkce našeho klubu.
Kdo na vás nejvíc zapůsobil?
Jeden člověk na mne zapůsobil opravdu emotivně, že mi vyhrkly slzy do očí. To byla úžasná přednáška našeho historika Dušana Třeštíka o tom, jak začali Češi u nás budovat průmysl na konci 19. století, jak ti podruzi z chalup (myslel tím Křižíka a jemu podobné) přicházeli z hor či vesnic do měst, ať do Prahy, či do severních Čech, a vybudovali tam neuvěřitelné fabriky, které do dneška stojí a my se jim obdivujeme. Při cestě domů jsem si pak říkal, že to není možné, že tohle v Evropě jinde nebylo. V Maďarsku měli grófy, kteří se průmyslu nevěnovali, avšak v Rakousko-Uhersku byly takové podmínky, že za relativně krátký čas tu průmysl mohl být vybudován. Začal jsem být hrdý na český národ i v tomto ohledu – že to Češi dokázali. My to bereme jako samozřejmost, ale někdo z předků to musel vybudovat.
Toužíte potkat ještě někoho, s kým jste se ještě nepotkal, či znovu s někým, kdo vás zaujal?
V Golemu byla fakt spousta lidí. Byl tam Reinhold Messner a Peter Habeler, jeho parťák, co s ním vylezl na Everest. (Pozn. autora: Messner – italský horolezec německé národnosti a Habeler – Rakušan. V roce 1978 společně jako první lidé zdolali vrchol nejvyšší hory světa bez použití kyslíku.) Jezdí sem i zajímaví lidé z Ameriky. V nejbližší době bych rád pozval například Jana Kalvodu, Romana Jocha, hodináře Bechyně, Jiřího Weigla, Petra Pitharta. Těch lidí, které bych rád slyšel, je ještě hodně.
Procestoval jste celý svět – Asii, Afriku, Polynésii, Patagonii i Velikonoční ostrovy a spoustu dalších zemí. Je nějaký kontinent, kde jste ještě nebyl? Co vás láká na cestování? Co vám to do života přineslo?
Cestování je neskutečně užitečná věc. Člověk začne vidět svůj svět z té vzdálenosti jinak. Nejen, že pozná cizí zemi, ale získá úplně jiné stanovisko k zemi, ve které žije. A to je myslím důležitější než poznat třeba Afriku. Uvědomíte si, že země, ve které žijeme, je superbohatá, má mnoho tradic nejen v průmyslu, o kterých jsem se již zmínil, a že tu téměř všichni máme kde bydlet. Někdy z toho odstupu si pak uvědomím, že třeba takový nosič v Nepálu těžko rozezná bohatého Němce od chudého Čecha, protože oba dva mají doma splachovací záchod, oba dva mají dům či jiné vlastní bydlení, což v Nepálu normální není. To je fakt dobré si uvědomit.
Kdybych mohl všem politikům něco poradit, tak ať jedou do nějaké země, kde se nedá postavit silnice, protože se tam hroutí velké hory. Ten Nepál by byl úplně ideální. Tam teprve vidíte, co je k životu důležité, a co je malichernost. Odtud se politická moudrost vygeneruje snadno.
Jinak závidím mladým, kteří mohou volně cestovat. Moje dcera studovala školu, která má filiálku jak v Praze, tak i v Aténách, pak ve Španělsku a někde v Americe. Kurzy na škole běží synchronně a ona může jen nasednout do letadla a pokračovat ve stejném kurzu třeba v Aténách. O tom se nám zamlada mohlo jen zdát. V tom mladým hodně závidím. Cestování je důležité. Česká malost se ztratí hned třeba třetí den v Nepálu či někde v Africe.
(pokračování zítra)