Švehla: Války a krize jako dluhy společenských věd

Rozdělíme-li vědy na přírodní, společenské a humanitní, dojdeme k zajímavému poznání: zatímco přírodní vědy posunují lidské možnosti k dříve nevídaným obzorům, vědy humanitní a zejména společenské za nimi z hlediska praktické užitečnosti silně zaostávají. 

Současná energetická krize v Evropě je toho výmluvným příkladem: světové zásoby zemního plynu a ropy by měly lidstvu vystačit na dalších 80 let, elektrické energie umíme vyrobit mnohem víc, než spotřebujeme, přesto se ocitáme v situaci, kdy je všech energetických zdrojů kritický nedostatek. Fyzika, chemie, geologie a další přírodní vědy odvedly svou práci, její plody ale narážejí na neschopnost lidstva uspořádat mezinárodní politické a ekonomické vztahy tak, aby bohatství přírody a všechny ty vynálezy mohly být plně využity. Přírodní vědy řeší i otázku, jak dostupné zdroje využívat, a přitom nevyvolat na planetě ekologickou havárii. Pracují na nových energetických zdrojích, obnovitelných a vydatnějších. Nahlížejí do genetické výzbroje života, do atomické a kvantové struktury hmoty, hledají cesty, jak lidi lépe uživit, léčit, jak je chránit před chorobami, a jak jim usnadnit život.  Společenské vědy jako politologie, sociologie, psychologie, ale svým způsobem i demografie a ekonomie však žádné spolehlivé řešení tohoto paradoxu nemají. Stejně bezradné jsou i humanitní obory, které u nás od společenských věd oddělujeme (těžko říct proč), takže od filozofů, teologů, archeologů, historiků, filologů a dalších vědců se na toto téma také nic použitelného nedozvíme. Nevědí, jak zorganizovat život lidí na planetě tak, aby nedocházelo k válkám, k ekonomickým, politickým a společenským krizím a konfliktům, aby člověk mohl žít v zásadě tak, jak žít touží – v míru a v pokoji. Jak je to možné?

Rozdíl mezi přírodními a společenskými vědami je dán povahou toho, co zkoumají. Přírodní vědy se zabývají přírodou a celým vesmírem, jsou exaktní, a směřují k objektivnímu poznání, ověřenému experimenty a opakovaným pozorováním. Přírodovědci jsou důsledně skeptičtí, a jsou stále připraveni na možnosti nových objevů, které vyvrátí dřívější východiska. Je to poctivá pokora dobyvatelů vesmíru. 

Společenské vědy zkoumají chování lidí, v čemž je samozřejmě obtížné vystopovat nějaká exaktní pravidla a zákonitosti, vlastně cokoliv, co by objektivně platilo a fungovalo. To, co je v přírodních vědách možno nazvat vynálezem, to jsou ve společenských vědách teorie. Jejich platnost se dokazuje tím, že se podle nich vyloží historie. Jsou to mnohdy velmi zajímavé teorémy, ale nic tak hmatatelného jako vynálezy z oborů chemie, fyziky či biologie nám společenské vědy nepřinášejí.  

Voskovec s Werichem v textu jedné ze svých písní podávají možné vysvětlení: dokud nebyly žádné vynálezy, lidem se žilo dobře. Pak někdo vynalezl kolo a začal být problém: „ten, co kolo vymyslel, stále více za ně chtěl … konečně pak přišel na to, že chce za to kolo zlato, za kulaté zas kulaté, tak vznikly peníze, tak vzniknul člověk bohatý a první krize.“  Jinými slovy: člověk si vynalézáním začal ulehčovat praktický život, čímž si zkomplikoval život společenský. 

Píseň je to pěkná, ale poselství není úplně přesné. Idyla mezi lidmi nikdy nepanovala a vynálezy jako takové nevedou lidstvo ke krizím.  Ani ty zmiňované peníze nejsou samy o sobě ničím špatným.  Díky vynálezům se dožíváme vyššího věku a roste naše duševní i fyzická výkonnost, což je v souladu s přirozenými instinkty života. Peníze organizují lidskou společnost dosud nejlepším, nejlépe srozumitelným způsobem.  Objekty zkoumání přírodních věd se chovají přísně logicky a za stejných podmínek stále stejně. Proto lze přírodu poznávat, a následně i ovlivňovat a využívat. Lidé takoví nejsou a snad právě proto se nedaří vědecky uchopit zákonitosti lidského společenství, a s jejich znalostí uspořádat život na planetě nějak efektivněji. Lidé by to uvítali, ale lidstvo jako celek to nezvládá a humanitní vědy s tím nepohnou. 

Výmluvným příkladem pozice humanitních věd je dílo švýcarského spisovatele Ericha von Dänikena. Jeho klíčový spis Vzpomínky na budoucnost obletěl koncem šedesátých let minulého století celý svět jako převratný výklad historie lidstva. Däniken přišel s teorií, že naši planetu navštěvovali v minulosti mimozemšťané, technologicky podstatně vyspělejší, kteří se tehdy lidem jevili jako bozi a kteří ovlivnili historii lidstva a zanechali po sobě viditelné stopy. Mnohé z toho, co bylo vědecky těžko vysvětlitelné, se najednou jevilo jako úplně jasné. Obrazce na planině Nazca v podhůří peruánských And? Přistávací plocha pro mimozemšťany. Město Tiahuanaca v Peru, s obrovskými kamennými budovami a sochami v nepřístupném a neúrodném místě, v nadmořské výšce, která ztěžuje jakoukoliv práci. Proč a jak bylo postaveno? Mimozemšťany. Zrození a božské schopnosti Ježíše Krista? Vše vysvětlil Däniken svou teorií mimozemských návštěvníků a stal se veřejně uznávanou vědeckou autoritou. Dnes je zmiňován spíš jako „záhadolog“, ale jde o podstatu: Däniken nic nevynalezl, pouze zformuloval svou teorii, která se nedala jednoznačně vyvrátit, a zároveň vypadala pravděpodobně. Z hlediska exaktních vědeckých postupů je to nesmysl, ale společenské vědy takto fungují. Vytvářejí hypotézy a zkoumají jejich pravděpodobnost. 

O různých variantách dalšího vývoje civilizace na naší planetě lze rovněž vytvářet hypotézy. Sci-fi romány a filmy se tím zabývají už mnoho let. Vyslovují optimistické naděje i chmurná varování. Zní to divně, ale obojí potřebujeme. Naděje by nás nikdy neměla opustit a varování by nás mělo stále pohánět k tomu, abychom hledali a poznávali realitu. 

Bylo by pěkné, kdyby se dalšího vývoje civilizace chopili vědci a kdyby vše začalo fungovat tak, jak jsme na to zvyklí u počítačů, mobilních telefonů a automatických praček. Tato naděje může ožít v nějakém románu, v praxi však bude vývoj civilizace určovat jediný obor – politika. Nikdy s ní nebudeme úplně spokojeni, nikdy nevyřeší úplně všechno, bude problémy nejen zmírňovat a odsunovat do historie, ale bude je i vytvářet. Bude fungovat podle pravidel, která budou porušována, budou se v ní pohybovat lidé talentovaní a schopní, ale i neschopní a dobrodružní a všichni nejspíš nadělají poustu chyb … ale dokud bude civilizace fungovat, politika v ní bude mít své místo. 

Příklady zemí, kde se civilizace údajně řídí podle poznatků společenských věd, je několik. Konec konců marxistická filozofie tak nějak fungovala i u nás a to celých 40 let. Ke štěstí to rozhodně nevedlo, zemi neřídili odborníci a praxe se od té původní filozofické a ekonomické teorie hodně, opravdu hodně vzdálila. 

Společenské vědy mají svou platnost, ale civilizační paradox nevyřeší. Je otázka, zda vůbec vyřešen být má. Rozum nám sice zůstává stát, když mezi lidmi nevznikají a nefungují dohody, když selhává politika a vede to k plýtvání hodnotami i lidskými životy. Je to opravdu nutné? Musí někdo vítězit aby někdo jiný byl poražen? Příroda odpovídá ano. Tygr musí zabít laň, kůrovec musí zničit strom, jablko musí spadnout ze stromu. To vše se děje, aby život pokračoval. Příroda nesoudí, co je dobré a co špatné. Takový rozsudek nevynese ani věda, byť by se snažila sebevíc. Člověk by to zvládnout mohl a jediným k tomu určeným oborem je politika. Zatím je ale na některé živly krátká.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla