Diskusi kolem zrušení EET (elektronická evidence tržeb) provázejí v současné době dvě myšlenky: jedna říká, že zrušením EET otevřela tato vláda prostor pro šedou ekonomiku, protože opět umožnila některým podnikům přijímat tržby v hotovosti a nepřiznávat je ve svém účetnictví a tedy nezdaňovat. Podle odhadů přijde stát tímto způsobem až o 20 miliard ročně.
Celý tento konstrukt je nyní podpořen i tím, že se na provozovnách nejrůznějších podniků objevují nápisy, odmítající platby kartami a požadující výhradně platby v hotovosti.
Druhá myšlenka je opačná: placení v hotovosti je normální, nevyžaduje žádné napojení na internet, žádné další technické vybavení a přijímání hotovosti je konec konců povinné. Zatajování tržeb je iluzorní, vždyť na každou tržbu je obchodník povinen vydat účetní doklad a zákazník jej má vyžadovat.
Podniky, které odmítají přijímat platební karty a které k tomu ani nejsou vybavené, uvádějí jako nejčastější důvod, že od nich banky požadují poplatky, které jim snižují marže. Konkrétně v restauracích se pak přidává ještě otázka zpropitného, které chce host dát přímo tomu, kdo se o něj staral, zvlášť když tento okatě naznačí, že přičtením „dýška“ k platbě kartou se mu ty peníze někde u majitele rozplynou. Odpůrcům hotovosti se tedy postavila skupina senátorů, kteří chtějí vložit právo na placení hotovostí dokonce do Ústavy.
Možná stojí zato připomenout některé základní věci: hotovost, tedy bankovky a mince vydané Českou národní bankou, je každý obchodník povinen podle zákona o oběhu bankovek a mincí přijímat. Lze odmítnout pouze platidla podezřelá, neúplná, nebo mince v nadměrném množství. Nový kožich si zkrátka za pytel desetikorun nekoupíte, takovou platbu kožešník opravdu přijmout nemusí. Jinak ale povinnost platí a do Ústavy se protlačovat nemusí.
Náklady na přijímání plateb kartami opravdu nese obchodník. Nejsou smrtící, ale je to vždy nějaký paušál a nějaký zlomek z každé přijaté platby, navíc si obchodník musí opatřit čtečku karet a další výbavu. Pocit, že přijímání hotovosti je narozdíl od karet zdarma, je ovšem lichý. Když jdou tržby do tisíců, musíte se nějak postarat o jejich bezpečnost – někde je zamykat, nebo je co nejrychleji odnést někam do banky. Riskujete přijetí padělků, riskujete krádež či ztrátu a v neposlední řadě i samotný prodej svého zboží – představte si ten trapas, když nebudete mít drobné na vrácení. Zákazník nejspíš odejde a nic neprodáte.
Používání platebních karet je dnes u nás už velmi rozšířené a je pro obě strany většinou nejpohodlnější. Málokdo dostává za práci zaplaceno v hotovosti, jen nepatrná část důchodů se vyplácí v hotovosti, většina příjmů putuje na účty do bank. Odtud se čerpá kartami, které dnes můžete opatřit i pro děti a můžete je různě přizpůsobit a zabezpečit proti zneužití. Karty usnadňují také obchodování na internetu, kde si vyberete, zaplatíte a druhý den Vám zboží přivezou. Stejnou kartou můžete platit doma i v zahraničí a na výpisech z účtu pak vidíte, co jste kde platili.
Své výhody má i obchodník: platba je připsána na jeho účet rychle, i on dostane výpis a může s ním dál pracovat, sledovat obraty, výkony svých pracovníků, vývoj svých zásob. V zahraničí jsou oblíbené zejména kreditní karty, kde je platba zaručena příslušnou bankou – nehrozí tedy, že by zákazník neměl na účte dostatečné krytí a obchodníka ošidil. To se může stát u karty debetní, ta kreditní však znamená, že banka zákazníkovi utracené peníze každopádně půjčí a pak je od něj bude případně sama vymáhat.
Jsou-li nyní obchodníci, odmítající platby kartami, podezíráni z daňových úniků, něco na tom je. Zvlášť pokud dříve karty přijímali, jsou k tomu tedy vybaveni a mají s tím zkušenost. Jsou ovšem i takoví, kteří naopak odmítají hotovost a chtějí výhradně platbu kartou. Tady mohou narazit na problém, protože zákon stanovuje povinnost přijímání hotovosti a nelze se tomu divit. Koruny ve všech podobách bankovek a mincí jsou zaručeny Českou národní bankou a pokud by někde byla platná bankovka či mince odmítána, snižovalo by to důvěryhodnost měny jako takové. Zejména masové odmítání hotovosti je jistě zcela nepřípustné. V jednotlivých případech to nejspíš skončí dohodou mezi obchodníkem a jeho zákazníkem. Nápis u dveří, může být vnímán jako vymezení podmínky obchodu, ale také jako nepřípustná diskriminace. Host v restauraci, který přehlédne ceduli, dobře se nají a pak bude chtít platit bankovkou, kterou ovšem restaurace nepřijímá (je to napsané u dveří), bude zjevně ve výhodě a restauratérovi asi nezbude, než si nakonec bankovku vzít a drobné na vrácení někde sehnat. Za odmítnutí hotovosti sice nehrozí žádná sankce, nanejvýš napomenutí, ale zákazníkovi může vzniknout škoda (uletí mu letadlo), kterou bude vymáhat a pokud ji prokáže, vymáhání bude úspěšné.
Obchodníci, kteří naopak odmítají karty, se do velkých konfliktů nedostanou. Jen jim může citelně ubývat zákazníků, protože platby kartou jsou velmi oblíbené a určitě se v každém oboru najde dost těch, kteří se příslušným terminálem vybaví a odmítnuté zákazníky s kartami přetáhnou. Je pak otázkou, zda se na daňovém úniku dá vydělat víc a na jak dlouho.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla