Švehla: Evropa se probouzí?

Západním politikům a některým médiím se naopak zdá, že Rusko v tomto konfliktu prohrává a nakonec prohraje. Bude poraženo, výsledkem bude politický převrat v samotném Rusku a nastolení demokracie, schopné obnovit rozumné vztahy se západním světem.

I když to na první pohled tak nevypadá, Evropa je po mnoha letech opět ve válce. Její krutou, předpotopní podobu sleduje v televizním zpravodajství a navazující probíhá na energetických trzích, v sítích plynovodů, ropovodů a v rozvodech vysokého napětí.  Energetický válečný konflikt dává obyvatelům v Evropě pocítit, že zastání, poskytované Ukrajině, není zadarmo a bude mít své následky. 

Je to zatím válka dost podivná – lidé chodí do práce, jezdí na dovolené, baví se a řeší běžné starosti. S blížící se zimou starostí přibývá, a tak to jiskří i v politických kruzích, neboť na evropské vlády doléhají nečekané výzvy a evropské opozice cítí své šance a stupňují nervozitu. Výsledkem toho všeho je růst výdajů ze státních rozpočtů, růst nákladů ve firmách, nebývale vysoká inflace, oslabování evropských měn, růst dluhů v evropských ekonomikách a vyšší míra ekonomické nestability. 

Samozřejmě se hledají viníci. Celkem bez rozpaků lze obvinit Rusko, najdou se ovšem i Evropané, kteří se Rusku zas až tak moc nediví a obviňují své vlády ze špatného přístupu. Nespornou komplikací je také energetická závislost Evropy na ruských energetických zdrojích, které byly dlouhá léta spolehlivě dostupné a levné.  No a bez viny pro mnohé Evropany nebudou ani ekologičtí aktivisté, kteří získali a uplatnili politický vliv, a s nemalým úspěchem zpochybňovali tradiční energetické zdroje a usilovali o to, aby evropská ekonomika a zejména energetika co nejrychleji zezelenaly. Keynesiánské opojení státními zásahy do tržních ekonomik slavilo úspěchy. Politická rozhodnutí, podpořená subvencemi, vytýčila ambiciózní ekologické cíle: snížit produkci skleníkových plynů na polovinu, zrušit jaderné elektrárny, odstranit chemii ze zemědělství, benzínová a naftová auta ze silnic a celkově do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality.

V této atmosféře pochopitelně opadl zájem o investice do energetiky a zvolnil i vědecký výzkum a vývoj v této oblasti. Miliardy plynuly do digitalizace, do vývoje elektroaut, solárních panelů a dalších oborů, považovaných právem za perspektivní. Směřovaly sem i masivní státní dotace, což sice potlačilo přirozené funkce trhu, ale ten nepřestal existovat. S propuknutím pandemie a následně i válečného konfliktu zafungoval a zareagoval na vzniklou nejistotu. Energetické zdroje přestaly být spolehlivé a dostupné, poptávka po nich roste a s ní zcela nekontrolovaně i ceny. Vlády jsou nuceny vynakládat další a ještě větší subvence, aby potlačily sociální důsledky tohoto, co jinými subvencemi probudily k životu a co vlastně také stále ještě podporují.  

Klíčovou otázkou je, zda Evropa může tuto válku vyhrát a mít z ní v konečném důsledku prospěch. To by totiž znamenalo, že dnešní obtíže – ať už jakkoliv velké – jsou investicí, která se v budoucnu vrátí.

Střízlivý pohled na hlavní bojiště aktuální kontinentální války prizmatem budoucnosti ukazuje, že v celém konfliktu Rusko spíš ztrácí a Západ získává.  Švédsko a Finsko se pod dojmem událostí rozhodly opustit statusy neutrality a vstoupit do NATO, což určitě není geopolitická výhoda pro Rusko, ba právě naopak. Jak svou polohou, tak ekonomickým a zbrojním potenciálem se jedná o dvě důležité země, které značně zvýší sílu NATO.

Přihláška Ukrajiny do Evropské unie může působit dojmem symbolické formality, ale tato žádost byla podána a byla akceptována. Ukrajina má status kandidáta. Se 40 miliony obyvatel patří sice dnes hospodářsky mezi rozvojové země, ale to nebude platit věčně. V zemi je značné nerostné bohatství od černého uhlí a železné rudy, až po uran a další kovy, nechybí zemní plyn a k tomu všemu jsou zde obrovské lány prvotřídní zemědělské půdy, ze které zatím stíhá Ukrajina obdělávat jen polovinu. Pokud tedy zůstane mimo vliv Ruska, bude přitažlivým cílem zahraničních investic, které zde intenzivně spekulují už dnes a půjdou sem v klidnějších dobách nejen za surovinami, ale i za rostoucím domácím trhem. Nízká životní úroveň bude stoupat, poroste poptávka po spotřebním zboží, po dobrém bydlení, bude se budovat infrastruktura a lze očekávat, že sem poplynou i podpory zvenčí. Potenciálně je tu tedy vše, co západní ekonomiky potřebují a nemají to sem daleko.  

Otázkou je, zda Ukrajina dokáže změnit sebe sama. Řadu let jsme ji znali jako zemi těžce zužovanou korupcí, politicky nestabilní, odkud se spíš odcházelo za lepším životem do ciziny, zhusta právě k nám. Dnes působí Ukrajina jiným dojmem: jako hrdinsky semknuté společenství, propojené pozitivním nacionalizmem a směřující ke standardní, čitelné vnitřní demokracii. Je to vykoupeno tisíci lidských životů a obrovskými materiálními škodami, ale tím méně pravděpodobný je návrat starých pořádků. Vnitřní proměna Ukrajiny by byla dalším ztrátovým bodem v bilanci Ruska, ať už dnešní válčení dopadne jakkoliv. 

Faktem také je, že Moskva ztrácí řadu důležitých obchodních partnerů, stabilních a spolehlivých odběratelů nafty, plynu a mnoha surovin. Nyní se odpoutávají a hledají jiné, alternativní zdroje, neboť dlouholeté partnerství se jim náhle změnilo v závislost a ta je v konečném důsledku příliš drahá a riskantní. Tím vysychá pro Moskvu pramen financí, ale i technologického pokroku. Perspektivy země oslabuje také odchod zahraničních firem a nadnárodních korporací, které sem přivážely nejen kapitál, ale také moderní pracovní návyky, organizaci byznysu, know-how a styl.

Vedle toho všeho se nabízí nejvážnější úvaha – zda konflikt spustí také nějakou proměnu samotné EU jako celku a reformy v jednotlivých členských zemích. Vývoj v posledních dekádách naznačuje, že by to bylo nanejvýš žádoucí a není vyloučeno, že válečný konflikt vytvoří nutnost, ba dokonce nezbytnost změn, a to změn zásadních. Je Evropa schopna něco na svém fungování změnit opravdu zásadně?

Výmluvným příkladem může být právě energetika, která se v posledních deseti letech dostala do vleku zeleného nadšení nejsilnější evropské ekonomiky, tedy Německa. Tamní vláda se už v roce 2010 shodla na projektu energetické proměny (Energiewende), který ještě doplnila o utlumení jaderných elektráren. Vydala tak signál, posílila politický vliv ekologického aktivizmu a následně schválený celoevropský Green-deal se stal posvátným. Dnes, uprostřed energetické války, toto tabu padlo. Samo Německo obnovuje provoz uhelných elektráren, prodlužuje životnost jaderných bloků a mluví dokonce o těžbě břidlicového plynu, kterého má obrovské zásoby.  Německý průmysl prohlašuje, že sníží spotřebu plynu na 55 % a domácnosti udělají nejspíš něco podobného, protože plyn bude přes všechny dotace drahý. Vypadá to, že cílevědomá německá disciplinovanost je motorem, který by zde zásadní změny zajistit mohl a vliv Německa v Evropě je velký. Uvidíme, jak hluboké reformy si tato země naordinuje a zda se to všechno nakonec nezvrhne v nějakou další Energiewende. 

Německo stvořilo po válce svůj hospodářských zázrak, odstartovaný měnovou reformou v roce 1948 a podpořený půjčkami z Marshallova plánu. Šlo to rychle, efektivně a s úctyhodnými výsledky: Za dva roky byl výkon západoněmecké ekonomiky na předválečné úrovni a dál rychle rostl. Do Německa se stěhovali akademici, živnostníci a řemeslníci z různých zemí, zejména však z bývalé NDR. Proto se tu stavěla berlínská zeď, střežily hranice a drasticky omezovalo cestování. Reálné mzdy ve Spolkové republice Německa rostly tempem, které nemělo v Evropě obdoby. 

Také Česká republika má s rychlými a radikálními změnami (reformami) historické zkušenosti. Jsou neméně impozantní a jsou relativně čerstvé. Totalitní plánování národního hospodářství skončilo s rozpadem RVHP prakticky ze dne na den. Objektivně vzato to byla (nebo mohla být) větší krize než všechny následující. Transformace k tržnímu uspořádání trvala – shodou okolností – také zhruba dva roky a proběhla stejně sametově, jako změny politické. Bez sociálních otřesů, efektivně, důsledně a s velmi dobrým konečným výsledkem. Byly tu ovšem i jedinečné předpoklady: Politické vedení bylo v rukách dostatečně erudovaných elit, s velmi silným mandátem a s jasnou vizí. Veřejnost byla propojena společnou posttotalitní úlevou a společnou nadějí na lepší život. Vzory byly na dohled, zájem kvalitních zahraničních investorů velký a tak se hmatatelné výsledky dostavovaly rychle. 

Připustíme-li ve světle těchto dvou příkladů, že hluboké a zásadní systémové změny jsou v Evropě možné, je potřeba pouze zjistit, jaké impulzy je mohou spustit a jaké motory je mohou pohánět. Historie ukazuje, že žádné omyly netrvají věčně, že utrpení, problémy a těžkosti plodí nakonec vždycky obrat k lepšímu. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla