Každý, kdo sleduje trochu soustavněji čínskou ekonomiku, musí ta tři výrazná období jasně vidět. První začíná koncem roku 1978 a končí postupně mezi lety 2005, až 2012. Druhé trvá dosud.
Rozdíl mezi nimi je zásadní. Od konce sedmdesátých let, až do roku 2005 probíhala soustavná liberalizace čínské ekonomiky. A to po první období dokonce nejen ekonomiky, ale i společenského života. Jistě, studentské nepokoje a brutální zákrok proti nim znamenaly zhruba v letech 1989, až 1992 ustrnutí reforem ekonomických a zastavení změn politických. Ale přinejmenším v ekonomické oblasti nabraly reformy brzy zase rychlé tempo. V tomto období poprvé soukromý sektor překročil padesátiprocentní podíl na tvorbě HDP, proběhla masivní privatizace, očištění ekonomiky od neefektivních státních podniků, byly uskutečněny rozsáhlé reformy finančnictví a řady dalších odvětví. Mimochodem i v druhé části této etapy pokračovaly dílčí reformy politického typu, například uvolnění cestování.
V této době překročil průměrný růst čínské ekonomiky deset procent v reálném vyjádření. To byl čas skutečného čínského ekonomického zázraku, který byl provázen velkými infrastrukturálními projekty především centrální vlády. Nicméně hlavní energii růstu ekonomiky dodával soukromý sektor, zvláště dynamicky se rozvíjející lehký a spotřební průmysl a také, až expanzivní sektor služeb.
Rok 2005 neznamená nějaký rázný okamžitý zlom. Ale od té chvíle reformy v podstatě nepokračují. Lze to říct takto: v roce 2005 dosáhly ekonomické svobody v Číně vrcholu. Změny do roku 2012 byly nicméně relativně málo významné. Došlo k jistému utužení stranické a státní kontroly v některých oblastech ekonomického rozhodování, byly zavedeny některé nové regulace, ale nešlo o nic zásadního. Začala se ale projevovat zjevně chybná rozhodnutí: Velké rozmělnění monetární politiky a strategie extrémně levných úvěrů vedly k hypotéční bublině a prudkému růstu cen nemovitostí, ztrátové podniky ze státního sektoru přestaly být privatizovány nebo likvidovány, ale k jejich záchraně byl vytvořen mechanismus vládních dotačních programů, regionální vlády byly hýčkány politikou levných peněz a tak dále.
Navíc tento růst probíhal v prostředí velmi rychle rostoucího dluhu především podnikové sféry a také obyvatelstva, zároveň v prostředí fiskálního i monetárního „rokenrolu“ centrální vlády, ale hlavně vlád regionálních. Podíl stavebnictví na HDP prudce rostl mimo jiné vlivem exploze regionálních infrastrukturálních projektů stavěných díky levným penězům od státních bank. Šlo o klasickou situaci „ekonomiky na steroidech“. I tak se průměrný růst v této etapě dostal pod deset procent.
Přitom v prvních letech přechodného období se udržoval vysoký růst HDP. Namátkou v roce 2007 přes 14 procent, a ještě v roce 2011 to bylo alespoň relativně na dohled magické desítce. Ale trend už začínal být jasný a na konci této etapy směřoval meziroční růst HDP k sedmi procentům.
Po roce 2012 začala postupná deliberalizace ekonomiky. Vláda převzala přímou nebo zprostředkovanou kontrolu nad množství podnikatelských projektů, soukromý sektor je svazován rostoucím počtem regulací ekonomických i v podstatě ideologických. Velké soukromé podniky musejí reportovat rozhodnutí a konzultovat je se stranickými orgány, zda jsou v souladu se společenskými cíli. Omezení vcelku rychle přibývá a s tím také zpomaluje čínská ekonomika. Průměrný růst se dostává někam pod hladinu šesti procent, staré nerovnováhy si vybírají daň v hluboké a trvalé krizi hypotéčního trhu a existenci „měst duchů milionů neprodaných bytů, množství infrastrukturálních projektů se ukazuje jako naprosto neefektivních a tak dále.
Čínský kruh se jakoby začíná uzavírat a systém postupně směřuje zpět k rigidnosti šedesátých let. To se děje pod heslem spravedlivějšího rozdělení bohatství. Pod touto vlajkou nyní probíhá kampaň zastropování platů manažerů bank a finančních fondů.
Není to prostě něco, co bylo viditelné na první pohled a projevilo by se to skokem, šokem, okamžitým jevem. Je to pomalý, ale soustavný proces utahování šroubů. Tady jedna kampaň, tady druhá, svobodného prostoru ale stále ubývá.
Proč to ale všechno tak vcelku pečlivě, jakkoliv zrychleně vyprávím? Protože tento problém tří těles, totiž svobod ekonomických, svobod ideových a sociální rovnosti je ožehavý i v Evropě. Zda probíhá regulatorní (a nutně socializující) úsilí pod vlajkou spravedlivé dělby bohatství jako v Číně nebo pod vlajkou záchrany světa jako v Evropské unii není zase tak podstatné. Potíž jsou důsledky.
A tady nám nezbývá než se modlit, aby se omyly Číny projevily co nejrychleji a prakticky ukázaly, že cesta stále silnějšího sešněrování ekonomiky i společnosti není uskutečnitelná bez obětování růstu, a nakonec i bez obětování obecného bohatství. Zatím se zdá, že destrukce stability čínského modelu probíhá celkem rychle a při troše štěstí (ale kvůli negativním dopadům na Evropu můžeme říkat stejně i neštěstí) nám za pět, deset let ukáže velmi důsledně, že regulatorní exploze vede nutně k implozi obecného bohatství.
Foto: Pixabay
Autor: Luboš Smrčka