Konečně nejsme závislí na importu plynu z Ruska. Anabáze, která vygradovala energetickou krizí, je však velkým varováním, jak to dopadne, když rozum podlehne ideologii. Když Evropská unie v roce 2007 zahajovala nesmyslnou válku s uhlíkem, hodně se sázelo na tuhle surovinu, která tehdy byla velmi laciná.
A to i díky dlouhodobým kontraktům s Moskvou. Nakonec se nám to pořádně prodražilo. Obojí. Jak Putinův plyn, tak Merkelové Zelený úděl. Povězme si celý tragický příběh.
Před zhruba dvaceti lety Putin přijal novou geopolitickou doktrínu, v níž ropa a plyn nahradily tanky. Západ se měl bát už nikoli přímé invaze, jako za studené války, ale utažení, či úplného uzavření kohoutů. Strategický význam měl zejména plyn. Protože zatímco ropu lze poměrně snadno dovézt po moři, u této suroviny je jednoznačně výhodnější dopravovat ji potrubím. A jakmile jste na něj připojeni, alternativy v případě nouze pak hledáte těžko. Cílem Moskvy se stalo, aby co nejvíce „trubek“ mělo svůj počátek v Rusku.
Příliš velká závislost na jednom zdroji je vždy špatná a vystavuje vás vydírání. Zatímco česká vláda Mirka Topolánka prosazovala diverzifikaci, německá spolková kancléřka Angela Merkelová trvala na tom, že Vladimir Putin je spolehlivý partner a my prý trpíme zbytečnou „rusofobií“. Místo plynovodu Nabucco z Ázerbájdžánu prosadila dostavbu Nordstream II, který zvýšil kapacitu dodávek z Ruska přes Baltské a Severní moře. Zanedbala se i výstavba terminálů na zkapalněný plyn.
Proč se Němci chovali takto hloupě? Inu, věděli, že bez levného ruského plynu nemají šanci projít „energiewende“, aniž by si zcela zlikvidovali průmysl. Stejně jako státy východní Evropy včetně Česka těžili z dumpingových cen, jež Rusové poskytovali dlouhodobým partnerům. Klimatická transformace energetiky a ekonomiky je sama o sobě extrémně drahá, navíc zvyšuje potřebu plynu, takže opravdu hodně závisí na tom, za kolik ho kupujete.
Pamatuji si, jak jsem tehdy říkal politikům strany Zelených, kteří silně podporovali rozvoj obnovitelných zdrojů energie (OZE), zda si uvědomují, že budeme potřebovat mnohem víc plynu, jimž se musejí slunečníky a větrníky zálohovat a že ten plyn bude samozřejmě z Ruska, protože je zdaleka nejlevnější. Odpovědí bylo, že ano, a že v tomto případě závislost na Moskvě nevadí. Což mě poněkud šokovalo. I tohle byl důvod, proč Topolánek v Bruselu do krve hájil jaderné elektrárny, do nichž lze palivo koupit na Západě.
Stejně jako čeští Zelení uvažovali i v Berlíně. Jak je u Němců zvykem, měli do posledního centu spočítáno, kdy ještě jejich průmysl přežije důsledky energiewende. Proto tak dlouho trvali na zachování importu plynu z Ruska – a byli kvůli tomu dokonce ochotni obětovat Ukrajinu (než si uvědomili, jak moc by tím poškodili své renomé). Tyto výpočty ovšem vzaly za své… Putin přiškrtil kohouty a vyšrouboval ceny do astronomických výšek – a to ještě než zahájil invazi.
Už před válkou plyn skokově zdražil, protože ho Rusko schválně dodávalo méně. Po jejím zahájení krátkodobě vyskočil až na více než 300 Euro za megawatthodinu, tedy dvacetinásobek toho, kolik stál před krizí. Trest za hloupost a za důvěru v diktátora… Ovšem i dnes, kdy jsme na „stabilní“ cenové hladině, se pořád plyn prodává 40 – 50 Eur/MWh. Zatímco v době, kdy se plánovalo ono zelené šílenství, tedy v roce 2007, stál pětkrát méně a i v roce 2020 třikát méně.
Sice jsme se s obrovskými náklady dokázali zbavit závislosti na dodávkách z Ruska (plyn z této země k nám sice jinými cestami stále proudí, my ho však můžeme mít za stejnou cenu z jiných zdrojů), ale ekonomicky to vychází špatně. Zrušili jsme Putina, ale ne Green Deal. A ten stojí (aspoň dočasně) na plynu, který je pětinásobně dražší, než když se tento likvidační plán přijímal. Což má negativní vliv na cenu vyrobené elektřiny z něj. Stát bude výrobcům garantovat cenu kolem čtyř korun. Současná tržní cena je cca 2,40 Kč.
Takhle to dopadá, když místo odborníků rozhodují ideologové. Zde se dokonce zkřížily dvě škodlivé doktríny: klima hysterie a kremlofílie. V důsledku jsme si prošli doslova pekelnou energetickou krizí a naše budoucnost je stále nejistá, protože produkce elektřiny z plynu je u nás násobně dražší, než z uhlí či jádra a může se rentovat jen v důsledku zelených regulací, které tento zdroj zvýhodňují oproti zbylým dvěma. Nemluvě o tom, že se dlouho sázelo na závislost na Rusku.
Snaha podřídit tak výsostně odborný a technologický obor, jímž je energetika, klimatistickému pseudonáboženství, nás vyšla pořádně draho. Za bilionové náklady jsme se dostali do horšího stavu než před zelenou transformací. Elektřiny je méně a je mnohem dražší. Nebezpečnou závislost na plynu z Ruska střídá stejně nebezpečná závislost na slunečních panelech a bateriích z Číny. Dopady Zeleného údělu na prosperitu a životní úroveň obyvatel zvyšují popularitu radikálních až extremistických stran.
Jsou krize, kterým nemůžete zabránit. Jsou krize, jimž můžete předejít, když jste hodně prozíraví a k tomu máte notnou dávku štěstí. Avšak málokdy se stává, aby si vyspělá civilizace krizi přímo zavinila a ještě k ní mířila s velkým budovatelským nadšením. Evropské unii se to „podařilo“ s Green Dealem. Nejvíc mě mrzí, že rozumní lidé všechny problémy předvídali předem a varovali nejen před nestabilními OZE a drahou elektřinou, ale i před ruským plynem. Otázka zní: Jsou strůjci Zeleného údělu „jen“ hlupáci, nebo i zrádci?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz