Neexistuje nárok na vysoký důchod. Pouze právo na přiměřené zajištění na stáří. Tak nějak lze shrnout zdůvodnění výroku ústavního soudu, jímž zmařil naděje Andreje Babiše, že udělá vládě čáru bez rozpočet. A to doslova.
Kdyby vláda spor o valorizaci příjmů seniorů prohrála, musela by kromě doplacení dvaceti miliard plus úroky řešit další náklady na příští penze kvůli zvýšení jejich základny. Ale nejde jen o populismus ANO. V sázce bylo mnohem víc. Nemůžeme utratit peníze, které nemáme. Za důchodce, ani třeba za klima.
Striktně vzato se ústavní soudci museli vypořádat se dvěma otázkami, jež jim položila opozice. Za prvé, zda zpomalení valorizace penzí nebylo retroaktivní, tedy zda vláda nevzala seniorům peníze, na něž už jim vznikl „nárok“. Za druhé, zda bylo legitimní jednat ve stavu legislativní nouze a nešlo stihnout novelu řádným legislativním procesem. S tím prvním byli strážci konstituce hotovi rychle, o druhém proběhla složitější debata. Nakonec to pro kabinet dopadlo dobře. A hlavně zdůvodnění verdiktu je dobrou zprávou pro všechny.
Babiš a jeho lidé celý rok šířili dezinformaci, že penzisté údajně přišlo o tisícovku. Dokonce na to vyrobili internetovou kalkulačku. Ve skutečnosti šlo o pouhou spekulaci. V době, kdy vláda byla povinna vydat nařízení o mimořádné valorizaci penzí, už platila nová legislativa. Nemůžete si jaksi dopředu nárokovat něco, co ještě nemáte „černé na bílém“, jen si myslíte, že byste to „mohli“ dostat. S tímto se soudci vypořádali za pár pikosekund. Těžší bylo rozhodnout, zda vláda rychlou změnu zákona stihla dle pravidel.
Kabinet potřeboval aby v březnu, kdy se teprve rozhoduje o tom zda a jak vysoké bude mimořádné zvýšení důchodů, už zákon stanovil jinou výši indexace. Hnutí ANO při svém výpočtu vycházelo z pravidel platných v lednu. Zákony se však mění. Koalice spěchala, proto se jednalo ve stavu legislativní nouze – a to kvůli hrozícím „značným hospodářským škodám“, což je jeden z důvodů explicitně uvedených v jednacím řádu Sněmovny. I v tomto případě nakonec většina dvanácti soudců proti třem dala vládě zapravdu.
Pro kabinet je tohle rozhodnutí důležité. Jednak nemusí z rozpočtu (vysátého Babišem na léta dopředu) vyplácet nic navíc, jednak jde o velké politické vítězství. Soudci totiž řekli, že vláda penzistům nic nesebrala, jak tvrdila opozice, ani neporušila pravidla jednání v parlamentu. Pro nás všechny je však ještě důležitější odůvodnění verdiktu. Respektive ta jeho část, která se nezabývá jen meritem věci, ale šířeji vysvětluje, jak se to má s nejrůznějšími „nárokovými právy“. Zde v principu zdaleka nejde jen o důchody.
Soudci řekli, že na základě Listiny základních práv a svobod mají lidé nárok na „přiměřené hmotné zajištění ve stáří“, nikoli na „vysoký“ důchod. A penze ve výši poloviny průměrné hrubé mzdy zcela jistě přiměřená je (ostatně za Babiše šlo jen o čtyřicet procent a nikdo to v Brně nežadoval). Celkově vzrostly důchody v roce 2023 o dva tisíce šest set korun. Ona lež, že senioři měli „nárok“ dostat přidáno ještě o tisícovku víc je nebezpečná hned dvakrát: aktuálně by zvýšila dluhy a hlavně vytvořila špatný precedens pro budoucnost.
Zdůvodnění rozsudku je platné pro všechna tzv. nároková práva. A že jich je… Nejde jen o penzijní, ale i o zdravotní pojištění, o sociální dávky, o vzdělání, dokonce o „spravedlivou“ odměnu za práci. Nakonec, ale ne v poslední řadě, o „právo na příznivé životní prostředí“. Ústavní soudci jasně řekli, že tyto nároky nemohou být absolutní, ale jejich naplnění závisí na možnostech společnosti. Stát totiž nemá žádné vlastní peníze ale jen ty, které vybere od lidí. Víc rozdělit nemůže. A musí přitom dbát na spravedlnost.
U penzistů to bylo jasné. V čase krize šlo o jedinou skupinu, která si přes zpomalení valorizací pomohla, přičemž penzijní účet měl deficit osmdesát miliard. Nebylo by správné, spravedlivé a mravné dávat jim ještě více, třeba na úkor rodin s dětmi a to bez ohledu na budoucnost nových generací, které ty dluhy jednou musí zaplatit. Je nakonec dobře, že došlo k žalobě a máme zde názor ústavních soudců, který má univerzální platnost. I lékařskou péči, dávky, nebo vzdělání lze čerpat jen v té míře, kterou si můžeme dovolit.
Toto je zásadní rozdíl mezi základními občanskými svobodami a odvozenými hospodářskými a sociálními nároky. Ty první říkají, co stát NESMÍ, a to nikdy (proto se jim říká negativní svobody). Práva na osobní svobodu, soukromí, majetek, volnost pohybu, svobodu myšlení, svědomí či vyznání máte zaručeny absolutně. Ty druhé nikoli. Týkají se toho, co by stát MĚL dělat, což logicky může pouze dle toho, kolik dostane od občanů peněz. Levičáci tohle nechápou, myslí si, že ostatní jsou povinni uspokojit VŠECHNY jejich nároky.
Od levicových liberálů slýcháme, že vláda by měla zajistit lidem bydlení, nepodmíněný příjem, dokonce jim i platit za to, že studují. Tím navazují na stejně nesmyslné nároky socialistů, kteří mají obdobné neomezené požadavky co se týká výše penzí, zdravotnictví, sociálního zajištění, nebo školství. Rozdíl je vlastně jen v tom, že populismus „nové levice“ míří na mladé a té „staré“ na seniory. Ale komunismus, tedy společnost neomezených nároků, nefunguje a nikdy nefungoval. Není možné řídit se heslem „každému dle jeho potřeb“.
Hnutí ANO se domáhalo u Ústavního soudu vysokých penzí bez ohledu na finanční možnosti republiky. Čekejme vlnu „klimatických žalob“, kdy se aktivisté budou domáhat nulových emisí uhlíku, opět bez ohledu na naše možnosti. Vyjasněme si to. Základní svobody brání jedince před svévolí státu. Nároková práva, vymáhána absolutně, by znamenala, že nikdo nechrání jedince před svévolí kolektivní ideologie. Ať rudé, či zelené. Odmítněme lži, že mladí starým ukradli penze, či že staří mladým ukradli planetu.
Nebo skončíme špatně.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz