Do konce října budeme znát finální nabídky zájemců o dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Nový blok má stát do roku 2036. České vlády váhaly příliš dlouho a tohle je už vlastně pět minut po dvanácté. I tak díky za to.
Nesmí však zůstat jen u jednoho reaktoru. Pouze masivní rozvoj atomové energie zachrání naši ekonomiku. Protože fosilní zdroje, jako uhlí, které je levné a máme ho dost, jsou vinou evropské klimatické politiky ze hry. Pouze jádro nám zajistí dostatek čisté a stabilní energie.
Premiér Petr Fiala neustále opakuje, že expanze jaderné energetiky je strategickým záměrem vlády. Snad tento slib splní lépe, než co se týká snižování schodku a nezvyšování daní. Tendr na Dukovany zatím běží, podpora rozvoji modulárních reaktorů rovněž. Technologie velkých bloků je dobře zvládnutá, malé už začínají být certifikovány a máme zde i český projekt Teplátor, který dokáže pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny využít i vyhořelé palivo, jehož máme zásobu.
Proč ale stavět primárně jaderné elektrárny? Kritici tvrdí, že jsou příliš nákladné, výstavba trvá dlouho a obnovitelné zdroje by nám prý udělaly lepší službu. Za těmito tvrzeními však stojí v lepším případě naivita zeleně uvažujících lidí, kteří sedli na lep propagandě, v horším prolhanost a pokrytectví lobbistů za dotace pro větrníky a slunečníky. Ano, vinou nesmyslných regulací, které mají za cíl v Evropské unii ztížit a prodražit stavbu nových reaktorů zaplatíme o dost víc, než jinde. I tak se to ale vyplatí.
Korejci (ucházejí se i o dostavbu Dukovan), postavili ve Spojených arabských emirátech za pouhých deset let tři bloky elektrárny Baráka v ceně sto miliard korun za 1000 MW výkonu. U nás se počítá více než s dvojnásobkem. Na tom nese vinu inflace, i původně uvažovaných 160 miliard je však o hodně více. Ale i s touto “daní za klimatickou politiku EU” nám to stojí za to. Ze tří důvodů: Jde o zdroj, který dodává energii stabilně a po dobu šedesáti let, má nejnižší možné emise CO2 a není závislý na dodávkách z Číny či Ruska.
Slunci a větru se ironicky říká “občasné zdroje energie”. Nejde o nadsázku. V našich podmínkách vyrábějí soláry elektřinu jen tisíc hodin ročně, a to ještě zejména v době, kdy to tolik nepotřebujeme, tedy v létě. Vítr je na tom lépe, ten má “výtěžnost” dva tisíce hodin. Pořád je to ale nic proti jádru, které “jede” pořád, tedy osm tisíc hodin v roce. A životnost sluneční elektrárny je třicet let, větrné dvacet. Při stejném instalovaném výkonu vyprodukuje jaderný reaktor “za život” dvanáctkrát více elektřiny než vítr a šestnáctkrát více než slunce.
Nevýhody obnovitelných zdrojů (OZE) jsou zřejmé. Musejí být zálohovány, a to nejspíše plynovými elektrárnami.Ty ale vyprodukují až 400 g CO2 na kilowatthodinu, čímž bychom nesplnili unijní emisní cíle. Klima fanatici sázejí na bateriová úložiště. Ta jsou však nesmírně drahá. To u nás nejmodernější stálo 13,4 milionu za jednu megawatthodinu kapacity. V zimě potřebujete mít zálohu alespoň na dva týdny, což představuje 3 TWh. Kdybychom měli vsadit jen na OZE, stály by baterky astronomických 40 bilionů korun.
Kromě toho, životnost baterií je jen deset let. Nemluvě o tom, že materiály pro jejich výrobu má pod palcem Čína (ostatně pro solární panely platí totéž). Neboli za dobu životnosti stabilního jaderného zdroje bychom jen za nutná bateriová úložiště vydali 240 bilionů korun. Přitom na plné uspokojení naší momentální spotřeby elektřiny by nám stačilo dostavět nějakých šest velkých bloků po 1000 MW. I kdyby měl jeden přijít na 250 miliard, pořád jsme na ceně 1,5 bilionu, tedy 0,6 % ceny jen za baterky…
K tomu všemu bychom museli připočítat stavbu OZE, které kvůli svému nízkému výkonu a krátké životnosti spotřebují až stokrát více betonu a oceli než jaderné elektrárny o stejné celkové výrobě energie. Není pak divu, že skutečná uhlíková stopa je u nich daleko větší než u jádra, kde ji Francouzi spočítali na 3,4 g CO2/kWh (v tom je započítána výstavba včetně těžby a zpracování všech surovin i provoz). Zatímco u slunce to vychází na 30 g CO2/kWh a u větru na 15 g CO2/kWh.
Kdybychom tedy místo jádra stavěli jen OZE, tak pak máme dvě možnosti, ani jednu dobrou. Buď nadále pálit plyn, což je fosilní zdroj, nebo stavět neúnosně drahá bateriová úložiště. K tomu všemu bychom dále záviseli na Číně, zatímco u atomové energie můžeme vše buď vyrobit doma, nebo získat od spojenců, a to včetně paliva. A nezapomínejme, že i uhlíková stopa samotných solárních a větrných lékáren (bez započtení plynu či baterií) je mnohem vyšší než u celého životního cyklu reaktoru.
Opravdu bychom se neměli nechat ukřičet aktivisty a lobbisty kteří tvrdí, že jádro se nevyplatí. To říkali už u dostavby Temelína a nakonec je z něj nejen spolehlivý a čistý, ale i nejlacinější zdroj elektřiny s cenou kolem jedné koruny za kilowatthodinu. Ale je tu ještě nic daleko důležitějšího, než cena. Energetická bezpečnost. Viděli jsme, kam to vede, když v tomto ohledu závisíme na jiných. Je vcelku jedno, jestli na Rusech, nebo na Němcích. Ostatně k hrozbě energetické bídy přivedli EU ti druzí.
Když víte, že i v případě krize máte vždy čím svítit, topit a pohánět průmysl, máte jistotu a klid. Což je – k nezaplacení. Navíc jaderné elektrárny fungují stabilně šedesát let, jste tedy zabezpečeni na dlouhou dobu, ať se děje, co se děje. Když zprovozníme modulární reaktory a rovněž teplátory a další technologie schopné vytěžit z paliva mnohem více, než dnes, máme vystaráno na stovky let a bez problémů s odpadem. Budoucnost patří atomové energii. Alespoň dokud nezvládneme fúzi.
Takže vládo: do toho!
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz