Taky vás politika tak hrozně štve? A to hlavně proto, že se z ní nějak vytratily ekonomické recepty? Ať lepší či horší, pravicové či levicové, avšak trochu konzistentní, domyšlené, elementárně srozumitelné a uvěřitelné?
Slyšíme jen izolované populistické sliby. I tohle chabé pozitivní sdělení je navíc přehlušeno kakofonií negace, obviňování, nenávisti. Bojují se minulé války, soupeř se vykresluje jako nepřítel a místo vlastních předností se zdůrazňují jeho chyby. Hlavní sdělení zní: ten druhý je horší, než já. To je fakt málo…
Asi budu působit jako staromilec… ale tenkrát v devadesátých letech to bylo jiné, o hodně lepší. Mohli jsme si vybrat ze dvou jasných koncepcí. Jedné postavené více na svobodě, druhé upřednostňující solidaritu. Pravolevý souboj mezi ODS a ČSSD uspokojoval hlavní voličské skupiny, řešil základní konflikt daný otázkou „mám se starat více sám, nebo se má více starat stát?“ a tím stabilizoval společnost. Škoda, že to oba hlavní protagonisté v podstatě odpískali opoziční smlouvou.
Tento neuvěřitelný (někdo byl řekl „hanebný“) kontrakt byl za prvé zcela zbytečný. Václav Klaus mohl v pohodě vládnout s obnoveným středopravým většinovým kabinetem, dal však přednost osobní mstě a upekl s Milošem Zemanem deal, který šokoval mnohé a především znechutil hodně voličů ODS. Primárně proto prohrál další volby s poměrně nevýrazným Vladimírem Špidlou. Za druhé kvůli této dohodě celkově poklesla důvěra v politiku a v to že v ní vůbec jde o nějaké hodnoty. Což bylo nejhorší.
Stavba polistopadové demokracie dostala pořádný úder mířící přímo na její základy. Sice se nezhroutila hned, v letech 2006-2009 jsme zažili pokus o její záchranu. Bohužel, byla podpírána jen z pravé strany, a to Mirkem Topolánkem. Možná kdyby na druhé straně zůstal v pozici předsedy ČSSD Vladimír Špidla, který měl silný cit pro tradiční „socanskou“ politiku, šla ještě ta budova zachránit. Jenže jeho nástupce Jiří Paroubek už byl z rodu velkohubých bezzásadových populistů, kteří se drali k moci.
Aby se opravdu nepovedlo udržet solidní politiku, o to se opět postaral Klaus, když jeho epigoni v ODS – Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel – hlasovali proti vlastní vládě a tím ji potopili. Nepadla by, kdyby aspoň jeden z nich zůstal věrný programu, za který byl zvolen a nikoli tehdejšímu prezidentovi. Od té doby už jsme neměli žádný pořádný kabinet. Byť je třeba přiznat Bohuslavu Sobotkovi, rovněž „řádnému sociálnímu demokratovi“, že se o to snažil. Ale věci již zašly příliš daleko a on ani jako premiér neměl sílu zastavit rozklad.
Nyní se po třiceti letech nacházíme v situaci, kdy politická scéna ani náhodou nepřipomíná řád, étos a rozum, jaký jsme z ní cítili v 90. letech. Jistěže se po takové době mnoho změní, ať jde o témata, lidi i přístup. Ale to zásadní mělo zůstat zachováno. Současný chaos, bezhodnotovost, emocionálnost nemohou vést – a také nevedou – k dobrým výsledkům. Naštěstí se potvrzuje, že vláda nerozhoduje o osobním štěstí, či firemním úspěchu. Takže i s chromými stranami jsme na tom docela dobře. Ovšem mohlo by to být lepší.
Před třemi dekádami jsme byli chudí, ale také hladoví po změnách a nadšení. Taková byla i česká politika. Dnes jsme na tom mnohem lépe, díky svobodě, demokracii a zapojení do euroatlantických struktur prosperujeme a žijeme v bezpečí. Už nemusíme vše znovu tvořit od začátků. Od kabinetu nechceme a ani nepotřebujeme mnoho. Jen aby vytvořil co nejlepší podmínky, v nichž se bude dařit soukromé iniciativě, ať se to týká podnikání, zaměstnání, či založení rodiny.
Chtěli bychom vládu, která oseká přebujelé státní výdaje, zatočí s nadměrnou byrokracií, umožní investovat do budoucnosti, pomůže nastartovat inovace, zajistí dostatek levné a stabilní energie. Zkrátka otevře lidem a firmám dveře k lepšímu životu, jimiž pak už projdou sami. A nebude vyhazovat stovky miliard na zbytečné agendy, na dotace, na nákupy hlasů, ale ušetří je a i díky rychlejšími růstu bohatství jich bude mít více na zdravotnictví, na školství, na skutečně potřebné.
Jak zní okřídlené motto: „Je to v ekonomice hlupáku!“ Konkrétní mix opatření a důrazů už záleží na tom, zda míří více na pravicové či levicové voliče. Prosperita a solidarita jsou však obě důležité pro společenskou soudržnost. A solidní politik nemůže zanedbat ani jedno. Natož aby nepředstavil v podstatě nic, čeho by se voliči mohli pozitivně chytit. Koho zajímá, co udělal špatně Babiš za covidu, nebo Fiala za válečné a energetické krize? Tedy, ne že by to nebylo důležité vůbec. Ale mnohem důležitější je budoucnost.
Minulost je minulost. Občané za ni strany neocení. Pragmaticky se při hlasování rozhodují podle toho, co mohou mít příště. Když jsou ve hře jen populismus a negativismus, jak asi může ono voličské zvažování dopadnout? Pouze jako výběr menšího zla. Protože „větší dobro“ jaksi politici nenabízejí. Zato ukazují prstem na soupeře, jak je špatný, aby sami vypadali lepší. Opravdu uslyšíme jen to, jak jeden chaotik způsobil smrt desítek tisíc lidí a druhý zloděj je okradl? Jak jeden kolaboruje s Moskvou a druhý s Bruselem?
„On je přece ten horší!“ Takto stručně by zatím (bohužel) šlo shrnout startující kampaň mezi Andrejem Babišem a Petrem Fialou. Kromě chvástání je v ní málo místa pro realistické, srozumitelné a promyšlené ekonomické koncepty. Třeba se ještě dočkáme? Když ne, mohou ty dva překvapit nějací radikálové. Ne, že by sami nabídli něco lepšího, ale prostě budou víc a zajímavěji křičet. Tenhle rozpad ekonomické erudice ničí celou Evropskou unii. Proto z ní průmysl odchází pryč. Všichni však nemůžeme emigrovat do Ameriky.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
