Babička za milion. To si mohou říci ti, kteří na opravu starého domu získají novou státní dotaci. Kritici v tom vidí ekonomický zločin. V čase krize se totiž mezi lidi rozhází dalších čtyřicet miliard korun z veřejných prostředků.
Ve prospěch vládního rozhodnutí ovšem mluví to, že jde o prostředky z prodeje povolenek, které evropská unie povolí využít jen na určité účely. Navíc půjdou na podporu bydlení, což je oblast, kde nás dlouho tlačí pata. Může to k něčemu být? Nebo to dopadne jako vždycky?
Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek byl nemilosrdný. Na svém twitterovém účtu napsal: “lidé bez nemovitého majetku budou přispívat na dotace dědicům nemovitostí po babičce.” Přísně vzato má pravdu. Jde o další příklad dotací, na něž dosáhnou jen někteří, ale všichni ostatní se jim na ně složí. Jenomže při bližším pohledu je to trochu složitější. Oněch 40 miliard pochází z Modernizačního fondu. Prostředky z něj nesmíme dle směrnic EU použít libovolně, mají totiž sloužit pro přechod k bezuhlíkové ekonomice.
Nedávno proběhla médii zpráva, že vládě bude chybět 50 miliard korun. Jde o peníze za prodej povolenek, které míří právě do Modernizačního fondu. A nelze je tedy využít v běžném rozpočtu. Přestože jde o “naše” peníze, jež odvádějí české energetické a průmyslové firmy. Když ministr životního prostředí říká, že dotace na opravu domů půjdou z Evropské unie, tak má i nemá pravdu. Ano, jde to z fondu zřízeného Bruselem. Nicméně si ho vlastně plníme sami, a to formou dodatečné “uhlíkové daně”.
Za deset let (2021-2030) máme ve fondu alokováno celkem půl bilionu korun. To zní jako ohromné číslo. Do té doby, než si uvědomíme, že při ceně povolenky 90 euro za tunu CO2 a výrobě 30 TWh ročně jen české uhelné elektrárny za tyto odpustky zaplatí odhadem 2,7 miliardy euro za rok. Což je při současném kursu 64 miliard, za deset let 640 miliard – a to jde jen o část nákladů, které na tento systém vynakládá naše ekonomika a občané. Tak to jen tak pro pořádek.
Asi by bylo hodně řevu, kdybychom peníze z Modernizačního fondu použili třeba na stavbu jaderné elektrárny. Zateplení budov, na než je určena ona milionová dotace pro “opravdu domu po babičce”, projde v Bruselu hladce. Jinou věcí je, jaký bude výsledek. Při využití její maximální výše by oněch čtyřicet miliard vystačilo pro 40 000 žadatelů, v praxi to může být více. Bytovou nouzi to nevyřeší, ale jde o stejný počet obydlí, kolik se nyní v Česku postaví jednotek za rok, takž nejde o zanedbatelný příspěvek.
Jaké jsou hlavní otazníky? Samozřejmě, v první řadě se tím opět roztáčejí kola dotační ekonomiky. Ale jak řečeno, my ty peníze prostě nějak “rozházet” musíme, možností nám EU nedává mnoho a tohle je aspoň dobrý a potřebný účel. Horší je jistá nespravedlnost, na niž naráží Miroslav Kalousek – ti bez domečku budou platit těm s domečkem. A nakonec, ale ne v poslední řadě, zde máme pochybnosti o efektivitě, účelnosti a schopnosti státu celý program dobře administrovat.
První problém už nechme být a řekněme si, že jde o takové “EU’s ex machina”, neboli “Brusel na stroji”. Co se týká toho druhého, tak zde bude stát čtyřicet tisíc šťastných majitelů nemovitosti proti zbytku národa. Možná i “oprávněných” žadatelů bude daleko víc. Jak to vláda případně vyřeší? Na druhé straně lze argumentovat tím, že když si tito lidé – za několikanásobek výše dotace – opatří vlastní bydlení, sníží tím poptávku na trhu s bydlením a tím perspektivně i jeho dosažitelnost pro ostatní.
Asi nejvážnější obavy můžeme mít u třetí otázky. Česká státní správa není právě kvalitní, naopak je pomalá, byrokratická a když navíc rozděluje velké peníze, má silné sklony ke korupci. Jak si úředníci spadající pod ministerstvo životního prostředí poradí s tak velkým počtem žádostí a návaznými dotacemi na zelené technologie jako jsou solární panely, tepelná čerpadla, či baterie? Zkušenosti třeba s příspěvky na program dešťovka jsou tristní, a to jde jen o jednu dílčí a malou věc.
Od ledna 2024 má být možné jak dotaci, tak zvýhodněné úvěry na opravy domů vyřídit přes stavební spořitelny, jež se se státem dohodly na spolupráci v programu Nová zelená úsporám. To může hodně pomoci. Jak co se týká rychlosti, tak omezení korupce i kontroly správného využití peněz, aby dotace nepřišla vniveč. Banky umějí testovat klienty daleko lépe, než stát a protože půjde i o jejich peníze tak tím pádem zároveň ohlídají i ty veřejné. Stavební spoření zvýšilo investice do bydlení. Zde ale podrobnosti zatím neznáme.
“Oprav dům po babičce” jistě vzbudí nedůvěru těch, co nemají rádi dotace. K nim se počítám. Jsem však realista. Ty peníze jsou beztak “omašličkované”, určené EU pro zelené investice. A než platit velkým společnostem zavádění technologií, jež by si měly platit samy, protože jde o jejich budoucí zisk, tak je snad lepší dát je lidem na bydlení. Vůbec nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se občanům a firmám vůbec nebraly, ale o tom už je rozhodnuto. Největší strach mám, zda příliš velkou roli nebudou hrát státní úředníci místo bank.
V ideálním případě, kdy stát přispěje na zateplení domu a další energetické úspory, čímž vznikne nová bytová jednotka spotřebovávající minimum elektřiny a tepla, nemusíme brát ony prostředky jako vyhozené oknem. Zvláště, když majitel dodá několikanásobek vlastních prostředků, přičemž investici si bude moci dovolit i díky levnému úvěru od stavební spořitelny. Pak těch čtyřicet miliard může pákovým efektem skutečně rozhýbat trh s bydlením. Ovšem, jak víme, ďábel se neskrývá v babičce, ale v detailech…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
