Evropským parlamentem prošel tzv. zákon o svobodě médií. Zavádí nálepkování a hodnocení všech tvůrců obsahu, zda jsou dostatečně „důvěryhodní“. Podle toho získají na technologických platformách možnost šíření a přístup k příjmům z reklamy.
Dosud se cenzurní zásahy na internetu týkaly jen jednotlivců, nyní míří přímo na vydavatelské domy. Sami novináři tak mohou pocítit onu bezmoc a vztek, když vás někdo, koho ani nevidíte, označí za „dezinformátora“ a následně vás „vyzmizíkují“…
Všichni nyní mají být podřízeni centrální kontrole a dohledu. Stejně jako u zákona o digitálních službách (DSA) je motorem dalšího kroku k systému sociálního kreditu, jak ho známe z Číny, česká komisařka Věra Jourová… Nyní už nejde „jen“ o to, že provozovatelé sociálních sítí jsou Bruselem nuceni k cenzuře jednotlivců. Všechna média dostanou rating, který má údajně zajistit jejich nezávislost, pluralitu, či transparentnost vlastníků. Ve skutečnosti umožní jejich ideologické dělení na „dobrá“ a „špatná“.
Prvním sítem je „splnění podmínek samoregulace“. Což znamená nejen prověrku redakčních norem, ale mimo jiné také zjištění, zda médium vyhovuje kritériím „posíleného kodexu boje s dezinformacemi“. Co se tím myslí? To není jasné, prakticky může jít o cokoliv. Z naší zkušenosti víme, že ani vládnímu zmocněnci se nepovedlo definovat dezinformace. V praxi tak bude často záviset na názoru „nezávislých hodnotitelů obsahu“, tedy neziskovek, jež se zabývají známkováním „pravdivosti“ zpráv, názorů a komentářů.
Druhým rozřazovacím „cedníkem“ se stane “strukturovaný dialog”, v němž „zástupci občanské společnosti“ budou kontrolovat, zda technologické platformy a média, která na nich publikují, dodržují kodexy na „ochranu společnosti před „škodlivým“ obsahem, včetně dezinformací a zahraniční manipulace s informacemi a vměšování“. Opět: co to znamená? Inu to, že buď stanoví tato pravidla bruselští byrokraté, nebo aktivistické skupiny zabývající se ratingem médií. Což jsou takřka výhradně ultralevičáci.
Když si to všechno dáme dohromady, tak ona slibovaná „svoboda médií“ ve skutečnosti spočívá v plnění etických a profesních závazků, jež si nemohou v plné šíři stanovit sami novináři, jako tomu bylo po uplynulých dvě stě let, ale budou jim vnucena. Kým? Bruselem a neziskovkami s jasným ideologickým podbarvením. A když je nesplní? Pak mají sociální sítě tento obsah zneviditelnit či alespoň omezit šíření. Pokud to neudělají, může je Evropská komise postihnout zničujícími pokutami, a to na základě již schváleného DSA.
Evropským zákonem o svobodě médií (EMFA) se uzavírá cenzurní smyčka. Norma o digitálních službách podřizuje provozovatele platforem bruselské regulaci a dává Komisi do rukou mocné páky, jak si vynutit plnění požadavků. Nový akt pak přináší něco jako čínský sociální kredit pro média. Kdo ho bude mít nízký, tomu na základě algoritmické síly GAFAM (Google, Apple, Facebook, Amazon, Microsoft) sníží viditelnost ve vyhledávačích a na sociálních sítích, u inzerentů a také způsobilost k získání grantů.
Celé to působí strašidelně. Na jedné straně orgány Evropské unie trestají země jako Maďarsko, Slovensko či Polsko za to, že omezují svobodu médií. I když tu posledně jmenovanou nyní nechává Komise být, protože čistky tam provádějí ti „správní“ – což mimochodem ukazuje na evidentní ideologickou podjatost. Na druhé straně se tu vytvářejí pravidla a nástroje, jež umožní plošně kontrolovat novináře v celé EU. Ale to je prý naopak dobře. Je s podivem, jak málo odporu, či vůbec pozornosti budí tyto cenzurní snahy.
Tedy přinejmenším u nás. Francouzští vydavatelé se bouří. Podle profesních organizací sdružujících více než 550 titulů francouzských deníků, týdeníků a časopisů, je „pokus o administrativní regulaci plurality v audiovizuálním sektoru krokem zpět ve srovnání se svobodou, které se dnes ve Francii těší psaný tisk.“ Přes toto jasné varování od zástupců tradiční mediální mocnosti i od českých obránců svobody slova drtivá většina českých europoslanců pro EMFA zvedla ruku, dokonce včetně těch konzervativních.
Nikoho asi nepřekvapí, že pro cenzurní normu hlasovali zástupci Pirátů (Marcel Kolaja, Mikuláš Peksa, Markéta Gregorová) a Starostů (Stanislav Polčák). Poněkud ale šokuje, že z osmi dosavadních eurposlanců koalice SPOLU byli pro nejen ti za TOP 09 (Luděk Niedermayer, Jiří Pospíšil) ale také lidovci (Tomáš Zdechovský, Michaela Šojdrová). Ze čtyř reprezentantů ODS pak byl výslovně proti jen Jan Zahradil. Alexandr Vondra a Evžen Tošenovský se zdrželi, Veronika Vrecionová hlasovala ano.
Z dvanácti zástupců vládních stran jen jeden proti, dva se zdrželi, osm EMFA podpořilo (dodejme, že reprezentanti ANO se zdrželi, SPD a komunisté byli proti). Možná by nás to ale nemělo tak překvapovat. Kabinet před dvěma roky nechal bez zákonného důvodu zablokovat řadu webů, jež „nezávislí hodnotitelé obsahu“ označili za proruské. Přitom některé ani nepsaly o válce, ale bojovaly proti islamizaci Evropy. To je přesně ono: není sice porušen žádný paragraf, ale „musíme“ zabránit šíření „škodlivého“ obsahu.
To je cesta do pekel. Je dobré, správné a potřebné vymýtit obsah porušující platné zákony. Máme jich dost (šíření poplašné zprávy, či nenávisti, pomluva, výzvy k omezování práv a svobod…). Je špatné, nesprávné a zlé přijímat normy, jež na základě gumových pojmů umožní při „boji s dezinformacemi“ zmizíkovat názory, které se někomu (obvykle progresivistům) nelíbí a těm, co je publikují omezit dosah, sebrat reklamu a granty. Tak fungoval bolševický Úřad pro tisk a informace (lidově ÚTISK). Opravdu chceme v EU cenzuru?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
