V české společnosti zůstává téma výše platu jedním z největších společenských tabu – vyvolá trapné ticho a rychlý ústup od konverzace. Proč se stydíme mluvit o penězích, ať už jde o příjmy nebo dluhy? Podíváme se, proč je mluvit o penězích v Česku stále tak těžké – a jak minulost ovlivňuje naši schopnost s nimi zacházet.
„Kolik bereš?“ – otázka, která v Česku zkazí atmosféru
Představte si večírek s přáteli. Rozhovor plyne hladce, dokud se někdo nezeptá – „Kolik bereš?“ Najednou atmosféra zhoustne, úsměvy pohasnou a téma se rychle změní na počasí.
I v roce 2025, kdy se svět otevřel digitálním platformám a sdílení všech detailů života, zůstávají peníze v Česku intimní záležitostí.
Podle průzkumu Air Bank z července 2025 mluví o svých příjmech otevřeně jen 46 % Čechů, zatímco 24 % žen a 14 % mužů považuje takovou debatu za nepříjemnou.
Proč nás tahle jednoduchá otázka tak znejistí? Je to jen ostych – nebo hlubší společenský syndrom?
Historické pozadí
Naše neochota mluvit o penězích není náhoda – má kořeny v historii, která nás formovala jako národ rovnostářů s kapkou závisti. V komunistickém režimu po roce 1948 byly mzdy centralizované, rozdíly minimální a chlubení se majetkem bylo považováno za buržoazní hřích. Znárodnění a konfiskace majetku v 50. letech zanechaly v kolektivní paměti hlubokou nedůvěru. Proč se chlubit, když to může skončit ztrátou všeho? Mentalita „nevyčnívej“ se vryla do kultury jako starý šrám.
Po sametové revoluci, kdy se peníze staly symbolem úspěchu, přetrval starý reflex:
Ukázat vyšší příjem znamená riskovat sociální izolaci nebo podezření z „nečistých praktik“.
Přiznat nízký plat? To působí jako přiznání selhání.
Historicky sahá tato tendence až do středověku, kdy byla chudoba v agrární společnosti považována za ctnost, přes průmyslovou revoluci s tvrdou dělnickou třídou až po potlačení významu peněz v socialismu. Češi si zkrátka zvykli na rovnost za každou cenu – i za cenu mlčení.
Psychologie studu
Proč nás tahle konverzace tak děsí? Psychologické studie z let 2024–2025, včetně výzkumů českých expertů, ukazují, že finanční stud je v naší společnosti zakořeněný jako starý dub. Přibližně polovina Čechů o penězích nemluví ani v rodině – strach ze stigmatizace, zranitelnosti a odsouzení patří k hlavním důvodům. Odhalit svou finanční situaci je pro mnohé jako svléknout se na veřejnosti – přiznat neúspěch v době, kdy se úspěch měří výší konta. Klíčovým faktorem je strach ze srovnávání. V kultuře „hlavně se nevychloubat“ může vyšší plat vyvolat závist, zatímco nižší příjem – lítost či pohrdání.
Mnoho párů proto volí oddělené účty, aby se vyhnuli konfliktům. Psychologové varují: toto tabu brání sdílení zkušeností a tím i zlepšení finanční gramotnosti.
Kolik bychom se mohli naučit, kdybychom se nebáli ptát – a odpovídat?
Srovnání se Západem
Zatímco my se červenáme, na Západě je diskuse o platech běžná. V USA, Kanadě, Británii, Německu či Francii je transparentnost mezd často legislativně zakotvena. Například v Kalifornii nebo New Yorku musí firmy uvádět platové rozpětí přímo v inzerátech – pomáhá to bojovat proti gender pay gap. V Česku se teprve v roce 2025 připravujeme na evropskou směrnici o transparentnosti odměňování, která od roku 2026 zavede povinnost uvádět platové rozpětí u firem nad 100 zaměstnanců.
Podle studie z roku 2025 se jen 13 % evropských firem cítí plně připraveno, ale už 48 % zveřejňuje mzdová data při náboru.
Mladší generace – mileniálové a generace Z – považují transparentnost za samozřejmost.
Pomáhá jim rozpoznat férové zaměstnavatele a vyjednat si spravedlivé podmínky. U nás však přetrvává odpor. Firmy se obávají konfliktů a závisti, přitom 92,9 % zaměstnanců by podle průzkumu CVVM ze září 2025 zveřejňování platů v inzerátech uvítalo.
Otevřenost by mohla přinést nejen férovost, ale i menší stres a větší důvěru.
Dluhy jako stigma
A co dluhy? Ty jsou v české společnosti snad ještě větším tabu – sociálním i morálním selháním. V roce 2025 je v exekuci přibližně 606 tisíc lidí, což je sice pokles z 863 tisíc v roce 2017, ale stále jde o alarmující číslo. Celkový dluh domácností překročil 3,8 bilionu Kč, meziročně vzrostl o 10,8 % – převážně díky hypotékám, ale i spotřebitelským úvěrům na „nevyslovené“ výdaje, třeba dárky či dovolené. Až 77 % dlužníků má více než jednu exekuci, průměrně 5,2 na osobu. Finanční gramotnost je přitom stále nízká: jen 22 % Čechů má vysokou úroveň znalostí, zatímco 8 % minimální. Polovina domácností by bez příjmu nevydržela déle než tři měsíce.
Stigma vede k izolaci – zadlužení lidé často cítí ztrátu důstojnosti. Ve veřejném prostoru se mluví hlavně o důsledcích, méně už o příčinách – nízkých mzdách, drahém bydlení a nedostupné finanční pomoci. Zatímco půjčky na vzdělání se považují za rozumné, dluh na dovolenou je „ostuda“. Zadlužujeme se potají – protože mlčení chrání před soudem veřejnosti. Otevřená debata o příjmech i dluzích by mohla posílit finanční gramotnost, snížit nerovnosti a odstranit stigma. Finanční zdraví není soukromá věc, ale společná cesta k lepšímu životu.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: Průzkum Air Bank, ekcr.cz, Průzkum CVVM, europa.eu
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
