Recenze novely Ústavy – klouzavý mandát.
Hodnocení Ekonomického magazínu: 40 procent.
Autor: poslanci Michálek, Faltýnek, Farský, Okamura a další
Datum předložení: únor 2019
Po klouzavém mandátu se poslanec Babiš začal shánět hned, jak poprvé zasedl ve sněmovně a zjistil, že bude muset poslouchat „ty kecy“. Už jako ministr financí uvažoval dokonce o rezignaci na mandát, aby mohl nerušeně makať. Když ho pak prezident Zeman na Sobotkovu naléhavou žádost přece jen z funkce odvolal, byl nejspíš rád, že tak neučinil, neboť by přišel o možnost vykecávat se s ostatními poslanci. Že je demokracie mimo jiné žvanírna, je fakt, který někoho vede k jejímu zrušení, jíní se spokojí s klouzavým mandátem. Ještě že tak.
Diskuse o klouzavém mandátu je primárně diskusí o neslučitelnosti funkcí poslance a člena vlády, která se po revoluci poprvé vedla už v roce 1991. V Česku jsme si nakonec ponechali slučitelnost, na Slovensku přijali úpravu, která souběh funkce ministra a člena dolní komory (horní nemají) vylučuje. V Evropě nejde o nic výjimečného. Kromě našich východních sousedů je souběh těchto funkcí vyloučen i ve Švédsku, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Francii, Portugalsku, Rakousku, Lotyšsku, Estonsku či Bulharsku a Slovinsku.
Stejný návrh nyní podávají Piráti, kteří se pro tento účel spojili s poslanci Starostů, ANO a SPD. Vycházejí z novely Ústavy, kterou v minulém volebním období předložili tehdejší ministři Babiš a Stropnický. Poněkud překvapivou změnou je, že se vládním stranám podařilo iniciativu podstrčit opozičním poslancům, kteří do médií začali trousit stejná moudra, jako představitelé vládních stran: ministři mají makat a ne vysedávat ve sněmovně. Ještě než si na tuto tezi posvítíme zevrubněji, řekněme si, jak je návrh postaven.
Na první pohled se nejedná o nic složitého. Pokud se poslanec stane členem vlády, jeho mandát zanikne a místo něj do sněmovny nastoupí náhradník (další v pořadí na kandidátce), který se stane dočasným poslancem se všemi právy (hodilo by se napsat i povinnostmi, ale žádné mě nenapadají). Dočasný poslanec poslancuje jako všichni ostatní, ale v okamžiku, kdy funkce člena vlády zanikne před skončením volebním období (a jak víme, stává se to) vrací se exministr zpět na své poslanecké místečko a mandát dočasného poslance zaniká.
Kromě Lucemburska je to ve všech zemích, které klouzavý mandát mají. Je v tom však drobný, ústavní háček, kvůli němuž dala vláda návrhu jen neutrální stanovisko, i když všichni oslovení ministrující poslanci uváděli, že klouzavý mandát je prima. Ústavní konstrukce klouzavého mandátu jiných států, na jejichž úpravu se předkladatelé odvolávají, totiž vychází z principu pozastavení výkonu mandátu, a nikoliv jeho zániku. Ostatně i naše Ústava říká jasně, že mandát vzniká zvolením a nikoli vyhazovem z vlády, jak návrh předpokládá.
I když za to jdou nutně body dolů, připusťme, že jde o odstranitelnou lapálii. Vraťme se raději k odůvodnění samotného návrhu. Předkladatelé vidí přínos návrhu jednak v důsledné realizaci principu dělby moci a zároveň trochu krkolomně tvrdí, že kumulace časově náročných funkcí může vést k absencím při zasedání komor Parlamentu a vyčerpání času ministrů účastí na jednáních sněmovny nesouvisejících s jejich resortem. Tento čas by ministři mohli věnovat řízení svého resortu a zastupování zájmů ČR v zahraničí.
Argument s dělbou mocí nelze brát vážně. V Británii jsou ministři voleni z členů parlamentu, přičemž teorie dělby mocí má svůj původ právě zde. Zajímavější je, že předkladatelé žehrají na časté absence ministrů a souběžně tvrdí, že nemají dost času na svůj resort. Ponechme stranou, kde ministři vlastně jsou, když nechodí tam ani tam a soustřeďme se na navrhované řešení, které tak trochu připomíná stalinské nět čelavěka, nět prabléma. Ministři už nebudou muset do sněmovny chodit, a tím pádem zde ani nebudou moci mít zapsanou absenci.
Zbývá otázka, zda více času na resort také znamená lepší výsledky. Napadá mě řada ministrů, u kterých to zcela jistě neplatí, ale záleží, co si kdo představuje pod takovým řízením ministerstva. Možná si předkladatelé myslí, že v okamžiku, kdy ministr vytáhne paty z baráku, úředníci to zapíchnou nebo rozjedou jeden velký mejdan. Možná to naopak vidí tak, že se na ministerstvu nikdo neodváží ani zapnout počítač, pokud k tomu ministr nedá písemný souhlas. Samozřejmě po pečlivém uvážení, na které je třeba mít dost času.
Ať tak nebo tak, nechodit na jednání sněmovny by pro ministry bylo jistě příjemné, jejich úřady se ale bez jejich každodenní přítomnosti obejdou, stejně tak se bez nich většinou obejde i sněmovna. Jejich účast na jednání však ztrátou času není. Zákony, a v tom kupodivu porušení dělby moci nikdo nevidí, nepředkládají sněmovně ministři, nýbrž vláda jako celek. Ministr není jen manažer, je to hlavně politik, který o všem, co vláda parlamentu předloží, také rozhoduje a hlasuje. Jistě neuškodí, když uslyší, co si tom sněmovna myslí.
– red, swp –