Proč česká ekonomika nedohání rakouskou

Koncem šedesátých let minulého století ožívalo v naší zemi všechno. Mráz už tak moc z východu nepřicházel, v mnoha ohledech bylo znát silné politické tání, pramenící z vnitřní podstaty lidského bytí: veřejnost dlouho mlčela a náhle cítila možnost se projevit.
Bylo to radostné období, které stvořilo své ikony a na cestě ke světlu trousilo různé úspěšné i méně úspěšné kroky, slovíčka, pojmy a hesla. Poprvé v dějinách země byla zcela zrušena cenzura médií, poprvé se začalo vážně mluvit o federálním uspořádání česko-slovenské vzájemnosti, vzniklo politické hnutí KAN (Klub angažovaných nestraníků) jako protiváha všemocné KSČ a všechno dohromady to pak byl obecně podporovaný a uznávaný „socialismus s lidskou tváří“. Zrodila se také ekonomická reforma, která sice příliš konkrétní obrysů nestihla nabýt, ale směr byl jasný: rozvolnit plánovité řízení a vytvořit větší prostor pro spotřební zboží. Souhrnným heslem tehdejších ekonomických změn bylo dohonit během deseti let v životní úrovni sousední Rakousko. Tak se poměrně vágní představy o změnách ekonomiky staly srozumitelnými a získaly širokou podporu.
Těžko po tolika letech soudit, zda byla tehdejší československá ekonomika vůbec reformovatelná. Teoreticky ano, prakticky se však nic podstatného nestalo. Až o dalších 30 let později se zcela prakticky ukázalo, že nejspolehlivější reformou socialismu je jeho zrušení. Bylo to provedeno relativně rychle a bez vážnějších sociálních dopadů. S udržitelnými ztrátami a při zachování kontinuity občanského života, což je nesmazatelná historická zásluha Václava Klause – bohužel zavátá pozdějšími politickými půtkami i zjevnými chybami … ale to je jiné téma.
Z hlediska přitažlivosti a srozumitelnosti bylo v roce 1968 velmi trefné zvolit za cíl ekonomické reformy dohonění Rakouska. Byl to v očích veřejnosti bohatý západní stát, ke kterému jsme dokonce kdysi patřili a jehož impérium jsme v roce 1918 opustili. Tehdy, po první světové válce, jsme dokonce byli v trochu lepší kondici než Rakousko.  Po roce 1945 byl rozdíl ještě větší: zatímco Rakousko bylo poraženým státem se vším všudy, včetně čtyř okupačních zón, hlídaných spojeneckými armádami, Československo se zařadilo do východního bloku, ovládaného Sovětským svazem. Nebylo válkou tak zdevastované a mělo podnikatelskou, průmyslovou tradici, která se mohla začít obnovovat. Počátkem padesátých let se však vývoj v obou zemích začal výrazně lišit. Zatímco Československo prošlo vyvlastněním a znárodněním soukromých majetků, měnovými reformami a nastolením plánovitého, většinou dost diletantského řízení, rakouští politici vyhlásili trvalou neutralitu své země a dosáhli stažení všech zahraničních armád ze svého území. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že ve volbách získali rakouští komunisté zhruba 5 % hlasů, zatímco v Československu získali 38 %. Tím bylo o směru dalšího rozvoje obou zemí rozhodnuto. Dvacet let poté bylo Rakousko ekonomicky silnou, rozvinutou zemí se vším, co k tomu patří – fungující infrastrukturou, kvalitním školstvím a výraznými sociálními jistotami. Československá ekonomika se naopak potýkala se stále většími problémy, jejichž syntetickým ukazatelem byly významné mezery v zásobování obyvatelstva. Spotřební zboží bylo nabízeno jen v úzkém sortimentu, a některé zboží bylo trvale nedostatkové. Cestovat do západních zemí, včetně Rakouska, bylo pro československé občany prakticky nemožné. Nebyly devizové prostředky a Rakousko tak bylo nejen zemí kapitalistickou, ale pro chudnoucí Československo i drahou. Přesto se ale do povědomí veřejnosti dostalo dost informací o rakouském blahobytu, který nesnesl s domácí realitou srovnání. Životní úroveň Rakouska a výkonnost jeho ekonomiky, to byl pro většinu Čechoslováků sen. Náhle se stával reálným – zdálo se, že pár reformních změn uvolní obrovskou ekonomickou energii, která zaplní regály našich obchodů, vyspraví nám domy a silnice, vyčistí města, a ještě zbude dost času na zábavu a také trochu radosti ze života.
Ve své podstatě nebyly mezi rakouskou a československou ekonomikou až tak velké rozdíly: podstatná část rakouských podniků byla v té době ještě ve státních rukách, Rakousko se prohlašovalo za sociální stát a velkou roli ve správě věcí věřených zde hrály odbory. Zdálo se tedy, že dohonit Rakousko bude sice těžké, ale nemusí to být úplně nemožné.
Pražské jaro bylo ukončeno vojenskou intervencí armád Varšavské smlouvy. Socialismus s lidskou tváří byl nahrazen normalizací, tedy návratem k původním politickým pořádkům. Přestalo se snít a ekonomická reforma zapadla mezi ožehavá témata nedávné minulosti. Vrátila se na scénu až po dalších patnácti letech, kdy již ztratila konotace z doby Pražského jara a mohlo se opět mluvit o tom, že leccos není v pořádku, že není k dostání toaletní papír a že se těžko shánějí dětské ponožky. Reforma byla nadějí na řešení těchto problémů a diskusním tématem, které odkrývalo nesmysly panujícího systému. U diskusí to ovšem také končilo – praktických změn se uskutečnilo velmi málo a k hmatatelným výsledkům bylo stále velmi daleko.
V Rakousku ve stejné době pokračovala prosperita. Země přistoupila k rozsáhlé privatizaci, která umožnila rozvoj soukromých, dnes již dobře zavedených a známých značek. Vedle cestovního ruchu, jehož výnosy podporuje krása Alp i nádhera řady kulturních památek a tradic, jsou firmy jako OMV, Red Bull, Julius Meinel, Erste, Swarovski, Raiffeisen nebo Kapsch spolehlivým zdrojem pracovních příležitostí a hlavně příjmů. V rámci EU je Rakousko 3. nejbohatší zemí, celkové na světě je desáté. Česká republika se dostala na 31. místo na světě a v EU jí náleží 18. příčka. K určitému přiblížení tedy došlo, ale dosáhnout srovnatelné výkonnosti se tímto tempem rozhodně za deset let nepodaří. Otázkou je – proč. Ztratili jsme 40 let v totalitním uspořádání, které teď marně doháníme? V jistém smyslu ano: totalitní režim zanechal v české ekonomice velké dluhy, které stále ještě splácíme. Viditelným příkladem jsou zanedbané silnice, chybějící dálnice, slabiny železniční sítě a mnoho dalších mezer jen v infrastruktuře země.
Méně viditelné, ale o to závažnější, jsou dluhy ve struktuře ekonomiky. Předně bylo nutné ekonomiku před třiceti lety otevřít přílivu zahraničního kapitálu, který ji velmi rychle zapojil do nových trhů. Tak se do rukou zahraničních investorů dostaly prakticky všechny banky, téměř celý obrat na maloobchodním trhu, ale také podstatná část automobilového průmyslu a některých dalších klíčových odvětví. To byla pro českou ekonomiku samozřejmě velká pomoc. Byla to nová krev do žil, bylo to nové vybavení továren, nové výrobky, nové šance. Byl to také moderní výcvik manažerů, obchodníků, řemeslníků, techniků. Naše ekonomika díky zahraničním investicím zvládla nástup na dříve nedostupné trhy, a to je velké, nesporné plus. Zároveň jsme se ale stali na této injekci závislými. Nadnárodní mateřské společnosti, které u nás mají své dceřiné firmy, nemusejí mít vždy zájem na jejich dalším rozvoji.  Tak, jak vidíme Škodovku, která má striktně dané postavení v rámci německého koncernu Volkswagen, tak má Česká spořitelna své vymezené šance v rámci rakouské Erste a podobně jsou na tom i další české značky. To není naříkání či obviňování, to je realita.  Souhrnnou skutečností pak je, že podle odhadu opouští Českou republiku každoročně jen na dividendách a dalších platbách zhruba 700 miliard korun … srovnejme to s výdaji na důchody, které představují ročně asi 500 miliard.
Podstata problému tkví ale jinde: přes velký pokrok, kterým naše ekonomika prošla, je přidaná hodnota naší produkce nízká. V celkovém součtu neprodukujeme dostatek takového zboží, ve kterém by se především prodávala kvalifikovaná práce – tedy práce našich lidí, kvalitní, vysoce odborná a tím pádem i dobře placená.
Pokud se toto bude měnit, bude stoupat výkonnost české ekonomiky i životní úroveň. Celá řada příkladů ovšem ukazuje, že zahraniční investoři tento trend příliš podporovat nehodlají. Dávají v tomto ohledu – celkem pochopitelně – přednost svým mateřským firmám. Daleko slibnější je trend posilování domácího kapitálu a nástup domácích investorů, kteří – obrazně řečeno – koupí naši ekonomiku zpět. Příklady úspěšných českých firem přibývají a jsou i takové, které investují v nejvyspělejších zemích světa a velmi dobře tam prosperují.
Nejlépe viditelným příkladem je finanční impérium tragicky zesnulého Petra Kellnera. Přepočítávání miliard jeho majetku je vděčným mediálním tématem, v jehož stínu zůstávají důležitější fakta. Manažerské převzetí České pojišťovny v roce 1966 bylo zřetelným vstupem PPF do velkých financí. Bylo ale také začátkem nové éry fungování samotné pojišťovny. Kdo byl jejím klientem tehdy a je i dnes, může srovnat tehdejší a dnešní fungování – jak rychle se vyřizují pojistné události, jak je systém zabezpečený proti pojistným podvodům, jak rychle lze pojištění uzavřít, ukončit, změnit a jak kvalifikovaní jsou lidé, kteří za pojišťovnu jednají.
Podobným příkladem je i společnost O2, jejímž původním jádrem je bývalý státní podnik SPT Telecom, později Telefonica O2. PPF do společnosti vstoupila v roce 2013, rozdělila ji na O2 a CETIN v roce 2015 a technicky i obchodně dosáhla pozoruhodných výsledků, což se dřívějším investorům až tak nedařilo. Home Credit je dnes uznávaným solidním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, který sporné dluhy svým zákazníkům velkoryse smazal a další dluhové pasti na ně nelíčí. V roce 2002 vstoupila PPF do rozhádané TV Nova a stabilizovala ji, podobně se jí podařilo zachránit a stabilizovat Sazku. Mladá eBanka se pod vlivem PPF stala průkopníkem internetového bankovnictví, a tak by bylo možno pokračovat.
Úspěšných domácích firem, stvořených a vedených průraznými osobnostmi je řada – lze připomenout Linet Zbyňka Frolíka, Hopi Františka Piškanina, Madetu Milana Teplého, Unimex Jiřího Šimáně nebo GZ (Gramofonové závody v Loděnicích) Zdeňka Pelce a další. Prosadili se v nelehké konkurenci, zaměstnávají tisíce spokojených lidí a zlepšují strukturu české ekonomiky a její celkovou výkonnost.
Reforma ekonomiky je dnes prázdným pojmem. Má-li se něco změnit, pak jsou to jen některé zákony, výkon státní správy a nejspíš i poměr sil, poměr vlivu mezi státem a soukromými firmami. Zákony samy o sobě prosperitu nezvýší. Stát k jejímu růstu může vytvořit příznivější podmínky, ale to podstatné, co posunuje celou ekonomiku kupředu, je iniciativa firem. Historických příkladů je celá řada.
Otázkou tedy není, „kdy dohoníme v životní úrovni Rakousko“, ale zda se změní struktura naší ekonomiky směrem k vyššímu zhodnocení a kvalifikovanější práci. Pokud se to dařit nebude, nastane opačný, tedy destrukční proces: schopní lidé budou z této země odcházet. Najdou uplatnění v zahraničí. Najdou tam lepší podmínky pro svou práci či podnikání, pro založení rodin, pro život i pro osobní a odborný rozvoj. Tím se šance na vyšší prosperitu z této malé, středoevropské země vytratí.
Být podnikatelem a dokonce úspěšným – a tedy i bohatým – není u nás zrovna velká společenská výhra. Bylo by dobré to změnit. Lidé, kteří mají podnikatelské nápady, mají vůli a schopnost je realizovat, mají odvahu riskovat, dovedou prohrát bitvy, aby vyhráli válku, dávají práci svým zaměstnancům a dovedou je motivovat, platí daně a chovají se přitom mravně, to je nejcennější kapitál země. Je to motor, který nás jediný může posunout v prosperitě mezi světovou elitu. Klidně na úroveň Rakouska a klidně i rychleji a dál.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla