Češi zažili čtyři zlé roky. Napřed dvě léta covidové pandemie za Babiše a pak stejně dlouhou válečnou drahotu za Fialy. Jak jsme z nich vyšli a jak si s nimi poradily oba kabinety? Subjektivní odpověď nám dají voliči.
Ti se budou rozhodovat, komu dají hlas, právě i na základě zkušenosti s tím, jak oba premiéři řešili ony krize a kdo z nich byl (ne)úspěšnější. Kdybychom ovšem měli být objektivní, musíme uznat, že na tom zdaleka nejsme tak zle, jak jsme se báli. Vedeme si v zásadě dobře.
Ani čínskému ani ruskému viru nemohly české vlády zabránit začít dílo zkázy. Takové katastrofy prostě přicházejí, politici je nemohou odvrátit – musejí však na ně správně reagovat. A každý ať si sám pro sebe posoudí, kdo byl chaotičtější, méně schopný, kdo lépe či hůře bránil občany před dopady nevyhnutelného. Jisté je, že oba kabinety činily chyby a rozhodně ne malé. Během kampaně se pak oba tábory budou snažil představit sami sebe jako ty lepší a oponenty jako ty horší.
Samozřejmě, že v důsledku nepříznivých okolností lidem klesla životní úroveň. Ale nejen to, ty čtyři roky rovněž vnesly do společnosti negativní emoce, jakými jsou strach, nedůvěra, nenávist a rozdělily ji ještě hlubšími příkopy, než jakými byla rozryta do té doby. Což nám všem poněkud kalí mysl a brání nám oddělit racio od emocí. Nicméně to nyní zkusím a popíšu situaci jinak, než jak nám ji servírují straničtí propagandisté – totiž co nejvíce neutrálně a fakticky. Dobrá data dělají dobré voliče…
Třemi vůbec nejdůležitějšími podklady pro volební rozhodování je, jak se člověku daří, zda se cítí bezpečně a také celkově spokojeně (což je dáno kombinací míry svobody a jistoty, již mu „systém“ zajišťuje). V tom posledním se hodně liší pravičáci a levičáci. Ale co se týká „hlasování peněženkou“ a eliminace vnějších i vnějších hrozeb, tak v zásadě není mezi lidmi rozdíl, byť každý může jednotlivosti vnímat jinak a tedy je posuzovat podle svého. Podívejme se, jak se jednotlivé faktory vyvíjely v čase obou vlád.
Zásadní číslem je kupní síla. Tedy kolik si za vydělané peníze můžeme pořídit věcí, jídla, služeb a dalších komodit, které chceme. Jde o daleko lepší a více vypovídajícím údaj než inflace či vývoj mezd. Ty nám totiž samostatně neříkají, jak se nám žije. Důležitá je reálná úroveň. Ta se logicky za ty čtyři roky propadla. Ale dle ekonomů na konci roku, nebo nejpozději počátkem toho příštího dosáhneme kupní síly, jakou jsme měli v roce 2019, kdy byla historicky nejvyšší.
Je to hodně, nebo málo? To si každý pro sebe posoudí jinak. Podstatné je, abychom neposlouchali lži, jak strašnou zažíváme bídu. Dostáváme se tam, kde jsme byli, než na nás za Babiše dopadl covid (2020-2021) a za Fialy válka (2022-2023). Vůči oběma kabinetům je to férové hodnocení, protože vidíme, že ten předchozí měl nejlepší čísla před pandemií a ten současný zase v čase, kdy pominul prvotní nápor zejména energetické krize, která zdražila i vše ostatní. Kdybychom ty čtyři roky „škrtli“ máme tu remízu.
Kdo chce, může tvrdit, že líp bylo za minulé vlády, nebo naopak za té dnešní. Ale jen v případě, že si zvolí za základ hodnocení vždy jen polovinu volebního období, u Babiše tu první a u Fialu tu druhou. Když to zprůměrujeme, vyjde to nastejno. Podobné je to s inflací. Při nástupu současného kabinetu činilo meziroční zdražení 9,9 %, nyní je na 1,8 %. Nicméně v lednu 2023 vystoupalo na 17,5 %. Zatímco minulý premiér naopak začínal u dvou procent, ale pak se mu to pořádně „rozjelo“.
Co se týká deficitu, ten současná vláda snížila na polovinu. Ale tam zase musíme vzít v úvahu, že Aleně Schillerové se veřejné finance „utrhly ze řetězu“ za covidu, zatímco nyní se vracíme k menších schodkům, nikoli jen zásluhou úsporných opatření, ale právě i proto, že nenaskakují mimořádné výdaje. V tomto bodě přeci jen vyslovím svůj názor. Za mě minulý kabinet zbytečně utrácel a ten současný situaci napravoval pomalu. Nakonec však i v hospodaření s penězi daňových poplatníků z toho vychází plichta.
Suma sumárum, situace se jeví daleko střízlivěji, než jak nám ji líčí volební kampaně. Objektivně se nám za obou vlád daří stejně. Za krizí zle, bez nich lépe. Co je skutečně podstatné, je hodnocení reakcí obou týmů na nastalou situaci. Covid a válka sice představují úplně jiné druhy katastrofy, schopnosti premiér a ministrů ovšem prověřují podobně. Do těchto soudů se u voličů budou promítat politické sympatie a antipatie. To však nesouvisí až tak s realitou, jako s jejich sebeidentifikací, což je hlavně emoční záležitost.
Do voleb bude ještě hodně času na porovnávání kroků Babiše a Fialy v době, kdy jsme skutečně potřebovali dobré, silné a schopné vedení. Respektive na nás bude útočit straničtí propagandisté a každý z nich se nám bude snažit vnutit vlastní příběh. Ale prosím, neříkejme, že jeden to dělal báječně a druhý mizerně a že to dokládají ekonomická data. Nedokládají. Ta svědčí jednak o tom, že tato země na tom není tak zle, jak mnozí tvrdí (což ale konkrétní vláda moc neovlivní), jednak o tom, že skvělý není a nebyl nikdo…
Asi bychom si přáli lepší politiky. Ale musíme vybírat z toho, co je k dispozici. Překonali jsme jsme bez větších zádrhelů covidovou, válečnou, i globální finanční krizi díky tomu, že máme robustní ekonomiku a vzdělané pracovité lidi. Děkujme tedy sami sobě. Co se týká stranické nabídky, tam podle mě jde o volbu „menšího zla“. Přičemž mezi ANO a dnešní vládou se objektivně rozlišuje dost těžko. Zásadní hrozbu představují proruské strany. Ale to je na jiný komentář. Buďme rádi, že už je líp a že stojíme na správné straně.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz